Základní impuls ke konání kolokvia v rámci festivalu Zlomvaz, vzešel od profesora Jana Císaře. Pořádání a moderování se laskavě zhostil děkan DAMU Jan Hančil. Výzvu k účasti přednášet potom přijali Ivan Vyskočil, Jaroslav Vostrý, Karel Makonj, Jan Císař, Zoja Mikotová, Jana Pilátová, Marek Hlavica a Pierre Nadaud.

Ve svých příspěvcích se každý ze ze jmenovaných dotkl tří všem příspěvkům společných bodů: výuky herectví, herectví samotného a pojmu alternativní divadlo. Kolokvium zahá- jil docent Hančil mimo jiné větou, jež se stala výchozí: „Alternativa není jedna, ale je jich mnoho!“ Na něj pak navázal Karel Makonj úvahou o prostoru pro alternativní divadlo, ve kterém je pro něj prostor jednoznačně na místě prvním. V otázce rozdílu amatérského a profesionálního divadla pak vidí hranici mezi nimi jako neostrou. Leckteří profesionálové jsou za amatéry často kritikou označováni, či naopak. Ten, kdo dokázal oba proudy nikoliv pouze myšlenkou, ale vlastní tvorbou spojit, byl podle Makonje Max Reinhard. Z hlediska herectví se jedná o herectví jedno, protože se děje tělem, jež Makonj rozlišuje podle Ericha Fromma, totiž rozdíl mezi „mít tělo“ a „být tělem“. Makonj poté shrnul a uvedl na pravou míru, že na umělecké akademické půdě je tendence stále stejná, totiž vést studenty k tomu, aby se z nich profesionálové stali. Volá po reformě divadelního školství, kdy se k rozvíjení celkové psychofyzické citlivosti herce najdou ideální 25 offprogram podmínky nenarušované starostmi o rozpočet školy a katedrální rozvrh. Profesor Jaroslav Vostrý připomněl, že za alternativní divadlo se obvykle považuje to, co se vymezuje vůči „ofi ciálnímu“. Ale: „Existuje dnes u nás ofi ciální divadlo?“ zdůraznil prof. Vostrý a hned dodal, že otázku pokládá jen řečnicky, neboť i Divadlo Husa na provázku je už počítá- no mezi „ofi ciální“. Ofi ciální kultura, defi nuje prof. Vostrý, není nikdy myslitelná bez uznané- ho řádu, pravidel, norem a konvencí. Profese sama prošla obrovskou změnou vlivem rozvoje technologií. Diváctví se proměnilo vlivem mediálních technologií v masový odběr čehokoliv z naší tržní reality (dokonce i naše veřejnoprávní televize se tímto řídí). Důležité je odlišit obraz o světě, který si na straně jedné můžeme sestavovat z televizních zpráv, a toho, který je nám na straně druhé předkládán v divadle. Jsou to dva odlišné světy! Televize nám nabízí ten fi ktivní, jenž se tváří jako pravdivý. Zatímco v druhém případě je i to bezprostředně tělesné předkládáno jako obraz. To dává divá- kovi svobodu vnímání. V herectví (tedy nikoliv ve fi guranství) nejde o vystavování sebe sama ve fi kčních kontextech, ale o tvorbu! A dále používá prof. Vostrý velmi přiléhavý příměr, který stojí za to citovat přesně: „S herectvím je to jako s pařížskými čtvrtěmi, každá je jiná, ale vždy je to Paříž.“ Vzhledem k DAMU zdů- raznil prof. Vostrý přímo básnickou scéničnost loutkového hraní, což jí podle něj dává zvláštní potencialitu, která by mohla vést k uchopení pedagogy i studenty prostřednictvím tvůrčího dialogu ve smyslu individuálních pokusů, které nebudeme mít ambici petrifi kovat. Syntézy tohoto typu mohou být díky takovému přístupu různé. Například „nedivadlo“ profesora Ivana Vyskočila, které se vrací k psychosomatickému. K pojmu alternativa a vymezování se vůči institucionálnímu divadlu profesor Vostrý později v diskusi připomněl, že Činoherní klub byl založen jako vymezování se vůči herectví „vod ohryzku nahoru“, neboť herectví je přece také o mozku a těle (k čemuž uvedl příklad inscenaci Mandragory a Na koho to slovo padne). Profesor Hyvnar vstoupiv do diskuse potvrdil myšlenku, že se neumíme domluvit na tom, co jsou naše základní axiomy ve smyslu: „Vůči jaké instituci dnes stojí alternativa?“ A došlo k dalšímu konsensu, který Jan Hančil označil za typicky americké pojetí, totiž, že alternativa dnes stojí vůči komerci. (I když axiomů je celá řada.) Podle Ivana Vyskočila tkví neúplnost dosavadních teoretických úvah v tom, že teoretici nemají zkušenost ve věci samé - „že do toho nevlezli“. Prof. Vyskočil vybízí studenty k činnosti vzdělané V herectví, nikoliv vzdělané K herectví. Protože momenty tvorby, jsou z jeho pohledu chvílemi uvádění se v pochybnost, tedy v „riziko“. V čem tedy spočívá vzdělání v herectví podle Ivana Vyskočila? Alternativa uva- žování o alternativě má spočívat v tom, že má člověk osobní zkušenost. „Pak vím, v čem a proč a moje zkušenost je tedy vzdělaná.“ Vyskočilovi vadí, že se v teoretických refl exích příliš věnujeme hotovostem a malou pozornost věnujeme kvalitě procesu. To je pro něj rozdíl 26 offprogram mezi předmětem a disciplínou. Předmět je to, co je mimo nás, a co můžeme ovládnout. Disciplínu ale ovládnout nemůžeme. „Učení je v tomto smyslu v podstatě nákazou“. Učitel se musí neustále vracet k zárodku. To je pak proces učení. Ale učit může pouze ten, který se sám učí.“ Studium je v tomto pojetí riskantní, neboť některé nákazy tohoto typu mohou být dle Vyskočila i smrtelné. Alternativa je životní postoj. Něco, co si klade otázky typu: Co to děláme? Kdo jsem? Co mohu? Jana Pilátová hovořila o odkazu Jerzy Grotowského, pro něhož byla hlavní životní hodnotou práce. Za sebou měl praktickou zkušenost a před sebou esenciální práci. Takto tvořit je podle Pilátové rovněž riskantní, a proto by na umělecké škole tohoto typu měl být především ten, kdo bez divadla nemůže být. A měl by to být jen ten, kdo dokáže přežít i vznik díla. Je totiž jasné, že herec musí jít dál než poznávat to, co se už ví. Dále představila „herecký skicář“ tedy zaznamenávání individuální herecké práce, který slouží ke konzultaci s mistrem, k níž dochází jen jednou za čas. Pilátová si myslí, že právě nejlepší herci pracovali takto. Herec sám může udělat to, co za něj nikdo neudělá: „začít“. V každém divadle se pracuje s partiturami jinak. Tedy i jednotliví herci mají rozdílné partitury. Prá- ce s individuální partiturou je: analytická, vě- domá a ukázněná. Oproti tomu je skupinová práce syntetická a spontánní. Podle docentky Pilátové se v tomto Grotowského odkazu ukazují dva póly, kdy se „disciplína a spontánnost nevylučují ale podporují“. Dnešní herec se může tímto řečeným inspirovat tak, že nesmí jen čekat, až mu někdo zavolá a dá prá- ci, ale naopak pracovat sám, na základě své partitury, jenž mu poslouží jako prostředek k tvorbě. Umožní mu totiž opakovat, vracet se a upřesňovat svá sdělení. Profesor Jan Císař v příspěvku nazvaném ,Postmodernismus jako alternativa´ mimo jiné připomněl myšlenkový zrod alternativy na DAMU, kdy se pojmem alternativní v názvu tehdejší katedry KALD potvrzuje vyvrcholení procesu začatého v 70. letech: rozšíření katedry loutkářství o praktiky oproštěné od tradičních loutkových principů a tradičních přístupů činohry. Už tehdy mu prý studenti KALD při zkouškách říkali, že „činohra je mrtvá“, či „činohra umírá“. Důležitá je ale pro Jana. Císaře poloha metajazyková. Přes Barthesovy rozbory Brechtových inscenací se dostal až k Lubomíru Doleželovi a jeho teorii fi kčních světů, jíž aplikoval na divadlo takto: jméno Hamlet referuje k postavě z fi kčního světa. Kontingence tu znamená překlenutí vztahu mezi světy, které jsou spojeny mezisvětovou totožností. Má sice vztah k na- šemu žitému světu, ale je to jiný svět než svět mimetický. Podle Císaře jde o radikálně neesenciální sémantiku. Například inscenace Hamleta v Dejvickém divadle má podle něj plně postmoderní tvar. Jde o konání, které buduje možný svět a tím vytváří svět fi kční, kde se teprve dá zahájit cesta mířící k jakémusi poznání. Jako další se věnoval Jan Císař realistické epistemologii. Defi noval intertextovost z hlediska scéničnosti jako znak, který využívá prostředků jevištních, přesunuje znaky literární povahy do zcela jiné podoby. Velice často jde ale podle Císaře o problematická díla a pokusy. Protože herci zůstanou někde mezi - přehodnocují, co je napsáno v literatuře a jsou prostředníkem mezi jedním a druhým znakovým systémem. A v poslední řadě upozornil na dnešní velmi častou tendenci k přejímání a kopírování s poukazem k Petrovi Kolečkovi a jeho metodě tvorby - v žánru pastiše. Vzešlá diskuse se opět stočila k tomu hlavní- mu a nejpalčivějšímu, k otázce výuky herectví, herectví samotnému a pojmu alternativní divadlo. Z řečeného je myslím důležité zveřejnit připomínku Zuzany Sílové, že DAMU byla pů- vodně založena jako prostor pro avantgardní (= o krok napřed) umělce. Dnes na ní ale žádný takový herec není. Není zde prý nikdo, kdo by si byl vědom toho na jakých ideových základech byla tato škola stavěna, a podle toho také jednal divadelním jednáním, které by v tomto smyslu bylo avant-gardní. Celou diskusi uzavřel Jaroslav Vostrý navržením východiska. DAMU by měla utvořit kompaktní celek v němž budou na výuce jednotlivé katedry úzce spolupracovat. Tuto výzvu děkan Jan Hančil přijal s tím, že je to nelehký úkol a závěrem připomněl důležitou informaci, že všechny příspěvky budou následně uspořádány ve sborník.

Kolokvium - Herectví v alternativních divadelních formách Pá 21/05 -> 10:00 - 18:00 Hallerův Sál