Student režie Tomáš Loužný svojí absolventskou inscenací v divadle DISK přenáší na jeviště román Egona Hostovského Cizinec hledá byt, který poprvé vyšel už v roce 1947. Témata románu jsou jistě i dnes aktuální, ať už jde o neporozumění mezi lidmi, hledání domova a jistoty, touhu po klidu. Nicméně Loužný se spolu s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou věnuje jen potížím okolo hledání bydlení. Je sice pravda, že dnes je pro mladé lidi zvláště ve velkých městech téměř nemožné jakýkoliv byt sehnat, ale je takové zjednodušení vůči předloze fér?
Hostovského román líčí příběh českého emigranta, lékaře Václava Marka, který je v poválečném městě New Yorku okolnostmi nucen hledat stále nové a nové bydlení. Tragikomičnost spočívá v požadavcích doktora Marka: pokoj, psací stůl, čistá postel a klid na práci, nic víc nežádá, a přesto nic z toho nikde nenalézá. Aniž by se o to jakkoliv snažil, vzbuzuje u svých pronajímatelů zlobu a pokaždé je vypovězen. Marek našel způsob léčby vysokého krevního tlaku a potřebuje jej zformulovat a publikovat. Jak děj postupuje, cítí, že jeho čas se nachyluje, svoji práci nedokončí a v závěru románu umírá. Hostovský knihou ukazuje, jak je pro člověka důležitý vnitřní klid a mír a jak je pro něj zhoubné, když je nemá.
V dramatizaci románu je třeba vyzdvihnout několik věcí. Loužný se Slezákovou škrtli všechny drobnější postavy, přičemž část jejich důležitých replik nenásilně vložili do úst jiným hrdinům. Text jde logicky po smyslu románu, nic důležitého nevynechává, dokonce zachovává jistou epizodičnost, kterou nesou různá, rychle se střídající místa Markova ubytování. Avšak je škoda, že tvůrci nezachovali způsob postupného budování konfliktů mezi Markem a pronajímateli pokojů, který je přitom už v románu dramaticky zajímavý. Tím, že se ztratila Hostovského psychologická drobnokresba vedlejších postav, je konflikt daný hned od začátku pouze typem postavy: doktor Marek versus šílená stařenka, hádavá bába, do sebe zahleděný self-made-man, sexuálně neukojená vdova. Tvůrci se tak připravili o celou řadu napínavých situací a jejich rozehrávání. Text hry nepočítá ani s nejdůležitějším motivem předlohy, a sice neustálým vytrhováním doktora Marka od práce, a to proto, že Marek v dramatizaci ani jednou nepracuje. A tak repliky, které v inscenaci pronáší, třeba: „rušíte mě od práce“ nebo „nemám tu klid na práci“, diváka buď nechávají chladným, nebo jej matou.
Kateřina Jirmanová Soukupová, scénografka a kostýmní výtvarnice, vytvořila pokoj, o který se hraje, v podobě do prostoru umístěného boxu. Podlaha se nachází asi metr nad jevištěm. To mu dává jistou důležitost a zároveň do něj divák dobře vidí. Místnost, situovaná v pravé části jeviště, nese výrazné prvky sloučené z nejrůznějších pokojů Hostovského předlohy: vidíme krb s vyhaslým ohněm, velké kulaté zrcadlo nad ním, drobné předměty na krbové římse a křišťálový lustr. Nelze si nevšimnout, že tu chybí nejenom postel, ale především psací stůl. Místnost tak od začátku křičí, že tady se Markovi líbit nebude, čímž si tvůrci znovu ztížili budování napětí v dramatických situacích. Výrazným interiérovým prvkem jsou dřevěné ptačí budky s bidýlkem a otevírací stříškou. Někdy slouží jako věšák na šaty, jindy jako lampičky. Zřejmě kvůli nim, zřejmě kvůli symetrickému vyvážení prostoru visí nad levou stranou jeviště velké, v letu znehybněné hejno holubů. Zajímavý nápad vyjádření touhy po hnízdění, míru a přelétavé stěhovavosti bohužel není hereckou akcí nijak akcentován, zdůvodněn ani vysvětlen. V přední části jeviště je pak umístěn plaňkový plot, jehož položením později vznikne kolejiště. Přítomnost tohoto prvku ale také není herecky ani kontextově mnoho obhájena.
Adam Langer jako jediný z herců nevystupuje ve vícero rolích. Jeho úlohou je pouze doktor Marek, kterého s požehnáním režiséra uchopil jako člověka zdravého, v plné síle, optimistického a vpravdě nezdolného. Po celý čas chodí narovnán, jeho tělo je zpevněné a zároveň pružné. Nosí s sebou velký kufr. Zatímco v úvodní situaci jej nese způsobem, který jasně říká, že kufr je těžký, vzápětí na to zapomíná a celý zbytek hry s ním zachází, jako by nic nevážil. Proč tomu tak je, není zřejmé. Divák cítí velkou energii, kterou má celou dobu v těle a která z něj sálá. Má čistý a jasný pohled, zvučný hlas; zbrusu nový, dokonale padnoucí jednořadový šedý oblek nenechá diváka na pochybách – doktor Marek je úspěšný mladý muž, který si hravě poradí s každým problémem. Zůstává takovým až do závěrečného obrazu, čímž se režisér jasně odstřihuje od předlohy. V románu je Marek sešlejší a otrhanější, smrt je logickým vyústěním jeho stavu. Loužný nám ale bohužel na otázku, proč jeho Marek tolik nadělá s hledáním bytu, když se neúspěchy jeho a tím pádem ani diváků nijak nedotýkají, nedá odpověď.
Absence psychologického rozměru vedlejších postav nutně svádí herce k obecnosti. Ukazují nám jen základní projevy typů svých postav. Přidáme-li k tomu ještě neexistující proměny atmosféry a vztahů od prvotního seznámení, přes neshody až k situaci řešitelné jedině Markovým odchodem, je jasné, že tu není moc co hrát. Paní Franková Barbory Poláchové je sice blázen par excellence se všemi emočními a pohybovými střihy, které k tomu patří, ale nelze se zbavit dojmu, že Poláchová svůj typ jen zdařile imituje. Petr Jeřábek, jenž hraje syna profesora Wagnera, sice díky unavenému pohybu těla a výbuchům vzteku zdařile ukazuje emočně labilního alkoholika, ale vinou zkratkovitosti celé situace jeho zásadní monolog o spaní a náklonnosti k doktoru Markovi nevyzní. Josef Honzík, respektive jeho dělník Novák, je zprvu zanedbaný muž s lahví alkoholu v nezbytném papírovém sáčku, nicméně při dalším setkání už působí jako vyrovnaný a finančně zabezpečený člověk, ačkoliv divák netuší, co jej proměnilo. Veškerá jeho následující nezištná pomoc doktoru Markovi tak postrádá pnutí, neboť je jasné, že na rozdíl od opilého bezdomovce, takový typ člověka přece krajanu pomůže. Michala Gatialová jako paní Woolfová v úvodním monologu zaujme náznakem duševního rozměru postavy, ale ani ona nemá svoji situaci dobře připravenou, a tak je nakonec nucena uchylovat se k laciným gestům, pohybům a intonacím, které z ní celkem uspokojivě dělají sexuálně neukojenou žárlivku. Martina Šindelářová, jejíž hlavní úlohou je role paní Noskové, je herectvím románové postavě nejblíže. Během snahy zapůsobit jako ušlechtilá opatrovnice mluví a přechází sem a tam jako učitelka. Zároveň má výraznou a jasnou mimiku, díky které lze poznat, že její milost je maskou, která má zakrýt neurotičnost. A tak je škoda, že divák se během jejího výstupu soustředí spíše na sedící postavy jejích nájemníků a rozptyluje se snahou o porozumění. Nájemníci totiž svojí konfigurací jasně odkazují na slavnou fotografii dělníků svačících na traverze Rockefellerova centra, mají na sobě uniformy, něco mezi skauty a pionýry, a přitom zpívají „Ach synku, synku.“ Mohlo by se zdát, že Sára Affašová má nejvíc práce, neboť ztvárňuje celkem šest postav. Jenomže kromě lakomé Řekyně je ve všech rolích stejná, usmívá se, září z ní dobrota a touha se ukázat. Zarážející rovněž je, že jedině Martina Šindelářová herecky akcentuje věk své postavy. Vyjma ní to totiž vypadá, že mladý doktor Marek potkává jen samé mladé lidi.
Tomáš Loužný a Kateřina Slezáková přidali do inscenace několik obrazů, které nemají s předlohou nic společného. Předně je to hned ten úvodní, v němž Barbora Poláchová umně a s přehledem zazpívá hit Alicie Keys „New York“. Má na sobě zlaté šaty vyrobené z lesklých flitrů a stojí v oblacích dýmu. Loužný tedy ještě před začátkem elegantně nastavuje čas, místo a náladu své hry: jsme v New Yorku, v dnešní době a provází nás jistá snovost. Smůla je, že ona sladkobolná nálada záhy vyprchá a slibný nástup se rozmělní ve všeobecnost. Další vsunutý obraz zničehonic přeruší děj ve prospěch demonstrace americké národní hrdosti, kdy všichni herci stojí v pozoru s pravou rukou na srdci, přičemž doktor Marek je zmatený, inu cizinec, ale to o něm přece divák už dávno ví. Poslední vsuvka, která vyznění inscenace bohužel ještě více komplikuje, je závěrečný obraz. Poláchová, opět skvěle a opět ve zlatých šatech, zpívá hit pánů Ebba a Kandera proslavený Frankem Sinatrou, „New York, New York“. Ostatní herci tančí s kufry přesně ve stylu choreografií amerických muzikálů padesátých let, do kterých se podivně připlete ikonická „zvedačka“ z filmu Hříšný tanec, a doktor Marek jen nevěřícně třeští oči. Protože obraz není ukončen Markovou smrtí, vypadá to skoro, že když už vysněný byt nenašel, může si s ostatními alespoň zazpívat a zatančit.
Je-li Loužného inscenace pouhou ukázkou trablů spojených s hledáním bydlení, je vše v pořádku. Ve prospěch toho hovoří již řečené, ale i způsob, jakým je hra prezentována v programu a na stránkách divadla: „Perspektivní lékař MUDr. Václav Marek (nekuřák bez závazků, bez domácích mazlíčků) hledá samostatný pokoj v New Yorku. Preferuji tichou, klidnou lokalitu. Cena nerozhoduje. Zvláštní požadavky: stůl. Zn. Spěchá!“ To je přece typický inzerát někoho, kdo poptává bydlení, a nic víc v tom není. V takovém případě by ale možná bylo lepší napsat hru původní a nepřihlašovat se k dílu, jež nese mnoho rovin významů a filozofických přesahů.