Na straně 73 románu Virginie Woolfové se režisérka Klára Hutečková rozhoduje přerušit tok příběhu a neposunout diváka k vytouženému cíli – k majáku. Pokud nám jde o zjištění, čím se stala tato konkrétní strana přelomová, museli bychom nejspíše držet v ruce stejné vydání knihy, která Hutečkovou inspirovala, a nahlédnout do posledních odstavců, které ohraničují vybraný úsek. Je to ale potřeba? Záleží na tom, zda se posuneme o několik stran tam či zpět? Jisté je, že pokud se opravdu chceme dostat až k majáku, budeme na to už nejspíš sami.

„Jistě…Pokud bude zítra hezky.“

Román slavné Angličanky plný zasněných monologů, polemik nad životem a vnitřních úvah prolínajících se v impresionistickém duchu přináší hutný materiál k inscenování. Každá postava je nesmírně složitá. Vztahy mezi nimi čtenář rozplétá postupně, jak sleduje jejich vnitřní promluvy, a zároveň je veden jednotícím tématem celé knihy – vytouženým výletem k nedalekému majáku. Inscenace čtvrtého ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla se jen odrazila od tužby doplout k majáku. Cílem se stává pokus ukázat beznaděj, únavu ze života a nepochopení se navzájem. To všechno dohromady přináší smutný obrázek člověka, jak ho nechceme vidět.

Aby dosáhla tísnivé atmosféry, povoluje režisérka Klára Hutečková svým postavám omezený počet replik a vyčlení jim výsek jeviště, ze kterého jen občas vykročí. Pokud už na sebe jednotlivci reagují, tak maximálně chápavými či nechápavými pohledy. Stále se opakující repliky a zvolená intonace vysílané buďto ke konkrétnímu člověku, nebo jen tak do prostoru, odhalují problematické rodinné vazby a nespokojenost. Až absurdním dojmem pak působí nepřestávající činnost, kterou si každý naplňuje volný čas a hledá v ní skrytý smysl. Tato „civilní akce“ na jevišti dává možnost každému diváku domýšlet a prožívat své vlastní asociace a emoce. Jednotlivé scény nemají vyprávět konkrétní příběh nespokojených členů rodiny se začátkem, prostředkem a koncem. Nahlížíme pouze postupně do soukromých emocí, snů a dojmů. V člověku to vyvolává pocit izolace a odstrčení, když ani ti nebližší nevidí, že jste nešťastní. Vypadá to, že upřímný hlas se ocitá uvnitř každého a s tím jedině si ještě dokážeme věci vyjasnit.

„Ale ono hezky nebude“

Kombinace textu, akce, pohyblivých rekvizit a zapojení ticha do opakujících se monotónních činností vytvořilo na jevišti místo uceleného příběhu určitý pocit. Kateřina Dvořáková v roli Paní Ramsayové je středem celé scény i bodem, ke kterému se ostatní vztahují. Pravidelně navléká oka na jehlice, a jak se pomalu točí klubko vlny, tak jí ubíhají myšlenky. Řady barevné šály přibývají navzdory tomu, že plést třeba vůbec nechce. Ale snad se domnívá, že pletením se dostane blíže k majáku, po němž všichni tolik touží. Málokdy vzhlédne od ruční práce, aby pohledem připomněla svou přítomnost. Nerozumí manželovi, co jen čte spoustu knih, někdy i více najednou, a nedokáže od nich odtrhnout oči. Možná si ani neuvědomuje, jak ho irituje svou naivností, že by mohlo být zítra hezky. Roztáčí se kolečko absurdní hádky mezi manželi a dokonce i jejich dětmi. Svého otce nesnášejí hlavně malí Ramsayovi (Lucie Valenová a Dan Kranich), jelikož se jim nevěnuje a každou svou racionální odpovědí jim kazí sny a radost. Pro jejich nekončící činnost bylo vybráno různé sestavování tenisových míčků. Ty zajistily spojení mezi všemi postavami. Zastupují nejen neviditelné vztahy mezi dětmi, když si míčky různě posílají a házejí, vztahují se pomocí nich i k oběma rodičům. Otce chodícího po terase dětmi posílané míčky úspěšně vždy minou. Na matku dorážejí a bubnují o stěnu, pořád se kutálí další a další a ona je nestíhá všechny vnímat. Když se míčky přestanou kutálet, odrážet se nebo skákat, všichni se vrátí k předešlé činnosti a jejich nasazení nebo aktivita se zastaví spolu s nimi. Míčky připomínají jednotlivé zakuklené prosby, jež dokážou lehce doputovat na určené místo. Můžete jimi mrsknout úsečnou poznámku, prásknout nadávku nebo poslat nabídku. Příjemce pak vaši ránu chytí, může ho taky minout nebo tvrdě zasáhnout. Bohužel kterákoli z postav se pokusí o interakci s druhou, ztroskotá. Nikam se neposouváme, ale zůstali jsme uprostřed nevyřešitelné situace a ta nás vtahuje. Dochází nám, že se vše tak lehce nevyřeší, a další a další zakulacené myšlenky proletí vzduchem do prázdna.

„Proč si myslíte, že nebude hezky, já si myslím, že bude hezky.“

Umělé materiály, co se nafukují a připomínají bouřící moře, nebo nafukovací hračka, jejíž vzduch proudící přes mikrofon dokonale imitoval zvuk větru, a další manipulace s různými květinami, hodinami, knihami, dotvářejí samotnou scénu a hercům dávají možnost více rozehrát situace plné ticha. Několik minut se díváme na pokusy trefit se vystřeleným míčkem do klavíru a shodit z něj květinu či zahrát jeden konkrétní tón. Ve větru se po chvíli mihotají stránky mnoha knih a jejich tvar nám může připomenout maják nebo si naráz počteme ve všech najednou. Postavit pyramidy, unést všechny květiny, nastavit čas na všech hodinách a další a další úkoly mají před sebou zaneprázdnění herci. Díky těmto vloženým etudám se představení nestalo statickým, ba právě naopak. Silný moment dokázal vytvořit nafouknutý igelit v pozadí scény, napodobující mořské vlny. Jak z něj vzduch pomalu odchází, během naprostého ticha padá k zemi. A všichni to sledují, herci i diváci, a všichni uvažují o významu nebo jen pokojně obdivují nespoutaný a chvíli žijící materiál. Skoro neslyšitelné praskání igelitu a pohyb je konkrétním záchytným bodem, kde můžeme naše myšlenky zkusit ukotvit. Ovšem s vyfouknutím se opět dostaneme do osamělého chaosu a čekáme na nějakou repliku, která by nám pomohla se něčeho zachytit. Žádná však nepřijde, protože představení je u konce.

„Pojedeme zítra k majáku?“

Nejpodstatnější na cestě k majáku měl být samotný průběh. My jsme pouze nahlédli a prožili pár hodin z celého života a uvědomili si možná, jak nedosažitelný je cíl - pro někoho vidět maják, pro jiného porozumět druhému člověku. Proto ukončení stranou 73 a žádné východisko pro postavy i diváky. Každopádně vytvořená inscenace vypovídala o nás lidech, jak se chováme k sobě navzájem a třeba neumíme být upřímní, a vůbec komunikace s druhým člověkem už se stala pro nás problémem. Věnujeme svůj čas aktivitám, které nedávají smysl, či je v hloubi duše nesnášíme. A přece se z tohoto kruhu nedokážeme dostat. Cítíme se tím stereotypem ochraňováni před vlastní samotou a vlastními myšlenkami. Stálé zalévání umělých květin, nastavování času na příliš mnoha cifernících, pochod odnikud nikam.

Zpráva o neutěšeném životě se k nám z jeviště dostala skrz pár vět, několik pohledů a spoustu odražených míčků. Třeba se už máme konečně probudit.