Jan Hančil: služba, láska, zájem

Posledních šest let jste působil ve funkci děkana DAMU a nyní jste se stal rektorem AMU. Přijměte moji gratulaci! S jakým očekáváním jste vstupoval do funkce tehdy a teď?

V obou případech s velkou zvědavostí a střízlivým očekáváním. V případě DAMU jsem patrně lépe znal fakultu a méně agendu, která na mne čeká, v případě AMU spíše naopak – díky pravidelným poradám vedení jsem znal - alespoň zvenčí - většinu problematiky řízení školy, ale problémy sesterských fakult už tak dobře ne, takže to teď napravuji. Nová je pro mne také práce v rámci České konference rektorů a zejména spolupráce s rektory uměleckých škol.

Mohl byste nějak ve zkratce přiblížit čtenářům hlavní pilíře své koncepce rektora AMU?

Mám tedy opravdu podle pilířů? Pokud je zmíním všechny, bude to znít, jako když cituju koncepci, zkusím se tedy omezit na tři hlavní. Pilíř první: autonomie řízení.V oblasti řízení vycházím ze své zkušenosti děkana – uvědomuji si specifičnost fakult a nutnost poskytnout jim velkou míru autonomie, která ovšem musí být vyvážena odpovědností za celek. Každá fakulta by si měla uvědomit své silné stránky a ty dál rozvíjet, v tom jim chci být maximálně nápomocen. Ve všech případech je třeba podpořit prohloubení spolupráce s praxí, v současné době například jednáme s Českou televizí. Věřím, že se zde vytvoří místo i pro spolupráci s DAMU. 

Pilíř druhý: pedagogika zaměřená na studenta. Ve studijní oblasti je třeba mít na paměti, že smyslem působení vysoké školy je to, aby student zažil co nejintenzivnější studium. Dnes se tomu říká „orientace na studenta“. To však neznamená vymyslet maximalistický studijní plán, ve kterém bude vše, na co si student jen pomyslí. Znamená to, že jsme schopni nastavit jeho pracovní čas tak, aby - v optimální míře pro ten který obor - kombinoval výuku, samostudium a samostatné úkoly. Je samozřejmé, že tyto parametry budou pro každý obor jiné, specifické. Smyslem není maximální počet hodin kontaktní výuky, smyslem je inspirovat a vést. Hlavní práci musí udělat student sám. Měl by nést riziko, mít možnost poučit se z vlastních chyb. Pokud to platí u vědeckých a technických oborů, o to více to platí v oborech uměleckých. 

Pilíř třetí: podpora výzkumných a uměleckých aktivit. Žádná vysoká škola dnes neobstojí, pokud nebude podporovat a inspirovat tvůrčí činnosti, ve kterých obzvláště vyniká. V případě uměleckých oborů existuje škála činností od umělecké tvorby, přes umělecký výzkum, až k čistému výzkumu. Pro všechny tyto aktivity musíme umět vytvářet prostředí s jasnými pravidly.

Máte teď před sebou čtyřleté funkční období. Myslíte, že je to dostatečná doba na realizaci vašich vizí? 

Myslím, že čtyři roky jsou dost dlouhá doba na to, abychom se ve spolupráci vedení a fakult posunuli zase o kousek dál směrem k moderní otevřené umělecké škole.

Co je vaší prioritou? Řekněme, že byste měl prosadit jen jediný bod, který by to byl?

Vzhledem k tomu, co nás v nejbližší době čeká s ohledem na připravovanou novelu vysokoškolského zákona, vidím jako nejdůležitější cíl vytvořit takový vnitřní systém hodnocení kvality, který by AMU umožnil dosáhnout institucionální akreditace. To znamená, že bychom byli oprávněni a schopni sami akreditovat jednotlivé obory. Vím, že to nezní příliš česky, právě jsem použil hantýrku české vysokoškolské politiky, ale je to cíl, ke kterému bychom v budoucnu měli napřít své síly. Pokud by se nám ho nepodařilo dosáhnout, mělo by to nepříjemné důsledky pro autonomii školy. Zavedení vnitřního systému hodnocení ostatně bylo i opakovaným doporučením mezinárodního hodnocení, kterým DAMU prošla v minulém roce. V následujících letech rozhodně půjde o velké téma nejen na AMU.

Při vašem posledním zvolení děkanem jste byl jediný kandidát, při volbě rektora také. I nyní se na funkci děkana DAMU přihlásil jen jediný uchazeč. Čím si to vysvětlujete? Je to skutečně tak nevděčné povolání?

Vůbec to není nevděčné povolání, je to krásná práce. A to prosím bez ironie! A proč byl jediný kandidát? Do některých tajemství vesmíru mi nepřísluší pronikat. Možná akademická obec necítila potřebu nic měnit, respektive v okamžiku, kdy se objevilo jméno kandidáta, nebyla tendence se vůči němu vymezovat. Jedním z důvodů může být také to, že prostě není příliš mnoho lidí, kteří tuto práci v daný okamžik dělat chtějí a zároveň mohou, například proto, že by se museli vyvázat ze své profese. Tohle se totiž nedá dělat na půl úvazku.

Kdybyste měl udělat reklamu na místo děkana DAMU, jak by zněl její slogan?

Nezlobte se, ale slogan na děkana bych neuměl. Mohu ale zkusmo nabídnout jakési jeho „heslo“, třeba s vědomím, že to bude znít pateticky. Co takhle „služba, láska, zájem“?

Příští rok tomu bude dvacet let, co na DAMU působíte. Vypadá to, že vás DAMU (potažmo celá AMU) něčím uchvátila. Čím?

Nevím, asi v tom hraje nějakou roli to, že jsem se sám na DAMU dostal vlastně pozdě a nesamozřejmě. Možná také to, že jsem ji zažil v listopadu 1989 a na různých katedrách. Studoval jsem na činohře, učili mne lidé z dnešní alternativy a samozřejmě profesor Ivan Vyskočil, který mne ovlivnil zcela zásadně. Asi mne na této fakultě fascinuje její pluralitní charakter, mnohohlas názorů a přístupů, různořečí, jak by řekl Michail Bachtin.

Co vás na DAMU naopak štve?

Nejvíc se obávám české provinčnosti, která v akademickém světě často nabývá formy jisté bohorovnosti. Neměli bychom zaměňovat oprávněnou hrdost na instituci, ve které působíme, s pocitem, že se nic nemá měnit, vše má zůstat při starém, protože to tak přece bylo vždy a koneckonců to zatím výrazně nevadilo… Takový postoj vnímám jako nejškodlivější.

Divadlo ale nebylo vaší první profesí. Po střední škole jste nastoupil ke studiu geologie a až po jeho zakončení jste se vydal na DAMU. Jak dlouhá je cesta od Přírodovědecké fakulty k divadlu?

Nesnesitelně dlouhá, v mém případě ale patrně trvala přesně tak dlouho, jak trvat měla. Vedla přes práci vzorkaře v důlním průzkumu, produkčního kulturního domu, nočního vrátného v Národním muzeu… To, že člověk zkouší v životě různé věci, považuji za normální.

Jak vás tyto zkušenosti připravily na působení ve vedoucích funkcích na AMU?

Patrně vědomím, že povinnosti nekončí, když člověk zavře dveře pracovny, že organismus tak velké instituce je složitý a závisí na mnoha parametrech a nestačí sledovat jen jeden z nich. Nezáleží pouze na tom, zda se tu dělá špičkový výzkum, ale také na tom, jaký recepční sedí ve vrátnici.

V Divadelních novinách č. 15/2012 jste v rubrice Jak to vidím já napsal, že beletrii čtete až ostudně málo. Ale o prázdninách si prý dopřejete odpočinek, a tak jste si přečetl například životopis Binkieho Beaumonta a K. S. Stanislavského. Nejste tak trochu workoholik?

Chorobně závislý na práci? To myslím nejsem, ale jsem dost netrpělivý.  A navíc dobré životopisy je radost číst.

Kdyby někdo vaší mamince řekl, že se - dejme tomu - za čtyřicet let stanete rektorem vysoké školy s uměleckým zaměřením, uvěřila by mu?

Před čtyřiceti lety? Za komunistů? Myslím, že by se na dotyčného dost upřeně zadívala a myslela si svoje... Sám si na tu myšlenku teprve musím zvyknout.