V hledišti malého sálu kina Světozor sedí osm diváků. Stmívá se a těchto osm diváků je přizváno k čarovné hře vlastní představivosti v režii Davida Jařaba. Pro-mítá se film HLAVA-RUCE-SRDCE. Je to skutečná hra, každý, kdo upíná svůj zrak na plátno, na ni musí při-stoupit. Teprve pak bude schopen pochopit. Spíše než co jiného ale divák vždy pochopí vlastní příběh. Jestli je shodný s příběhem Jařabovým, se zdá být téměř lhostejno.

Jisté je, že se nacházíme v roce 1914. V předvečer války zahyne za podivných okolností při okultní seanci plu-kovník von Haukwitz (Jiří Schmitzer). Jeho snoubenka Klára Knabelová (Viktorie Čermáková) v pitevně zjistí, že tělu jejího milého byla odňata hlava, ruce a srdce. Pátrá po odpovědi na tuto záhadu, přičemž se střetává s plukovníkovou nejbližší osobou - poručíkem Heinri-chem Rothem (Roman Zach). Vzplane mezi nimi touha a po společně strávené noci Klára v Heinrichově bytě na-chází plukovníkovu ruku. Na důkaz důvěry, spojenectví a snad i lásky dostává Klára jeden prst. Do hry vstupu-je vojenský vyšetřovatel, jemuž byl přidělen případ von Haukwitz, Karel Vrana (Martin Finger). Snaží se Kláru přemluvit ke spojenectví proti Rothovi a okultním kru-hům v řadách armády. Na to Klára nepřistoupí, ale pod-poruje Vranovu cestu po Evropě za ztracenými ostatky jejího snoubence. Roth je mezitím odvelen na frontu a Klára odjíždí na statek své právě zemřelé sestry, aby dohlédla na její dceru Annu (Ivana Uhlířová). Tam se na-konec všichni setkají, když se Roth, který ve válce přišel o ruku a trpí psychickými potížemi, navrací za Klárou a posléze přijíždí i Vrana s nalezenými ostatky. Ukáže se, že Kláru oba milují, ale nejsou schopni ji uspokojit. Z nepříjemného vztahového trojúhelníku ji nakonec vy-svobodí zázračné těhotenství – oplodnil ji prst plukovní-ka von Haukwitze.

Základní kostra příběhu je ovšem obalena mnoha sym-boly a odkazy, které divákovi postupně otevírají skrytou komnatu. Krása Jařabovy hry s imaginací vnímatele spo-čívá právě v tom, že každý pro tyto symboly nachází jiná vysvětlení a každý objevuje symboly jiné. Proč například poručík Roth po návratu z války touží chovat stovky ko-houtů? Je to snad odkaz k tureckému Istanbulu, kde se nachází srdce plukovníka von Haukwitze? V turecké tradici kohout symbolizuje světlo, den, v širším smyslu dobro. A právě citáty o světle jsou scény s kohouty prolo-ženy. Co znamená nacistická uniforma v úplném závěru fi lmu? Pokračující zlo? Nekonečnou řadu válek? Jařabův snímek klade mnoho otázek a na to je pravidelný divák Divadla Komedie pravděpodobně zvyklý. Autorova tvorba, ať divadelní či fi lmová, vyžaduje naprostou sou-středěnost a zapojení představivosti, za což nabízí silné emocionální pohnutí.

Síla tohoto snímku tedy leží právě v režisérově divadel-ní zkušenosti. Prostředí je vyobrazeno velmi věrohod-ně, i přes některé naprosto naivní kašírované rekvizity a komponenty scény. Plukovníkovy ruce rozhodně ne-vypadají realisticky, což by bylo snímku spíše ku škodě. Právě „nedokonalostí“ některých rekvizit fi lm získává výtvarnou kvalitu, jakousi švankmajerovskou poetiku. Je sympatické, a vzhledem k Jařabově domácí půdě pří-značné, že když je třeba přenést děj do Istanbulu, scéna je částečně tvořena kulisami čistě divadelního rázu.

I přes to, že Jařabovou doménou je zcela evidentně prá-vě divadlo, nedá se v žádném případě hovořit o pouhém přenesení inscenačních metod na plátno. Naopak, již v samém úvodu fi lmu jsme ihned konfrontováni s pro-středkem, jehož autor využívá v tomto díle hojně, a kte-rý je vysloveně fi lmový - s detailním záběrem. Viktorie Čermáková, představitelka hlavní postavy Kláry Knabe-lové, dlouze hledí přímo do kamery a je možno sledovat i ten nejdrobnější záchvěv její tváře. Role Ivany Uhlířové je v podstatě přímo postavena na pohnutkách zračících se ve tváři. Obě herečky toho mnoho nenamluví, hraje krása a přirozenost jejich výrazu v detailu, čistě fi lmo-vém jevu.

Především skrze výraz tváře poznává divák charakter hlavní hrdinky. Čermáková přitom nevyužívá nápadných strojených grimas, její obličej je téměř nehybný, a přece v něm lze spatřit hloubku citů nešťastné ženy. V kontra-stu k ní pak stojí Roman Zach jako odhodlaný mladý muž a posléze zdrcený zraněný voják. Jeho základním stavebním prvkem je právě řeč. Rozdílnost těchto dvou postav se jasně ukazuje například ve scéně, kdy kamera sleduje mlčící Kláru a v druhém plánu přechází po poko-ji Roth vedoucí dlouhý monolog. Zach přesvědčuje cha-rismatickým projevem, a ani ve chvílích, které by k tomu sváděly, se neuchyluje ke směšnosti. A tak s naprostou lehkostí a grácií hovoří s vlastní rukou a spí v objetí s ko-houtem.

Kvalita Jařabových kmenových herců se viditelně ukazu-je i v postavě Karla Vrany v podání Martina Fingera. Ten je, ostatně jako vždy, naprosto věrohodný a přirozený, a ač je vyšetřovatelův charakter vykreslen jen velmi povr-chově, jeho pohnutky jsou jasné a pochopitelné. Stejně tak je to i se zmíněnou Ivanou Uhlířovou. Aniž by cokoli řekla, nabídne divákovi náhled do hlubin duše mladé opuštěné dívky, která pomalu propadá lásce k charisma-tickému vojákovi Rothovi.

Jařabův, v pořadí již druhý, fi lmový počin je jistě poči-nem pozoruhodným a v našich končinách téměř neví-daným. Nepředkládá pouze průzračně jasný příběh, nad nímž není třeba nijak zásadně přemítat, jak jsme na to u převážné části současné české produkce zvyklí. Kromě celkem srozumitelné fabule totiž nabízí řadu tajů, kte-ré může každý divák uchopit a pochopit svým vlastním způsobem. A proto je fi lm HLAVA-RUCE-SRDCE skuteč-nou hrou. Hrou, kterou lze hrát nesčetněkrát a pokaždé s jiným výsledkem. Minimálně jeden z osmi návštěvníků Světozoru ji rozhodně nehrál naposledy. Snad ne jen ten jeden...