Gorge Mastromas je obyčejný kluk. Jedinou zajímavostí na malém chlapci je jeho vyspělý cit pro morálku, v rámci které se vždy rozhoduje. Jeho eticky správná rozhodnutí jsou však pokaždé doprovázena osobním neúspěchem. Ať už je to ztráta respektu ve skupině spolužáků či neschopnost získat vysněnou dívku. Gorge je zkrátka už od samotného začátku loser.

Teprve v momentě, kdy je okolnostmi donucen rozhodovat se bez ohledu na morálku, pouze ve svůj vlastní prospěch, stává se úspěšným podnikatelem, jenž mnohem snadněji dosahuje cílů. Během cesty na vrchol ale pošpiní jméno své rodiny, zanechá jedno nemanželské dítě (o kterém ani netuší) a zvrácenými prostředky dobije srdce dívky, která o něj nestojí. Po „úspěšném“ životním období přichází morální lekce osudu, která nechává Gorge na sklonku života opuštěného, aby sám přemítal nad svými činy. Příběh zní jako vystřižený z filmového plátna, plný dojemných scén podkreslených ještě dojemnější hudbou. Jen díky tomu správnému pohledu na věc se nepromění v srdcervoucí břečku.

Podobnost s hollywoodskými trháky není zcela náhodná. Autor hry Denis Kelly se kromě psaní divadelních textů věnuje i tvorbě filmových a televizních scénářů. Ve hře Rituální vražda Gorge Mastromase vychází z jednoduchého příběhu o tzv. self-made-manovi, který je populární především na filmovém plátně. Jeho potenciální plytkost zkombinoval s divadelním způsobem vyprávění. Kelly oba principy zdařile propojuje tak, že se vzájemně doplňují a podtrhují. Jednoduchost onoho příběhu je tak ve výsledku exponována jako téma.

Podobně pracuje režisér Adam Svozil ve své inscenaci společně s 4. ročníkem činoherního herectví DAMU. Jako oko kamery se střídají různé pohledy na jednu situaci. Každá z nich je nejprve uvedena slovním komentářem herců, kteří jej vzápětí rozehrají v akci a plynule pokračují dál v ději.  Hned v první scéně, kdy je Gorge ještě malé dítě, se s tímto principem seznámíme. Vidíme Otce, Matku a malého Gorge. Rodiče vyprávějí o narození svého syna v nehybném obrazu, kdy Otec i Matka (každý z jedné strany) stojí kolem Gorge. Ten upřeně kouká před sebe, aniž by na komentáře jakkoliv reagoval. Poté následuje reakce Gorge, který svým jednáním děj posune dál v čase.

Svozil proměňuje divákův pohledu na situaci především skrze hereckou akci, jež je dominantní díky nepřetržité přítomnosti herců na jevišti. Dobrým příkladem je okamžik, kdy Gorge musí rozhodnout, zda bude stále kamarádit se svým spolužákem Paulem. Scéna se jakoby zastaví a my sledujeme Gorge, jak se rozhoduje. Spolužák v podání Adama Ernesta nehybně sedí s  pohledem upřeným před sebe. Jeho postava v tuto chvíli dění tedy nijak nekomentuje, neovlivňuje Gorgeův úsudek. Svozil tak podobně jako oko kamery divákovi vybírá, která postava je v daný moment nejdůležitější, a cíleně na ni odvádí veškerou pozornost. Princip je umocněn ještě postojem ostatních postav, které naléhavými až krvelačnými pohledy sledují rozpačitého Gorge. Podpoří v situaci onen potřebný tlak, díky němuž se divák věnuje pouze Gorgovi a jeho rozhodnutí.

Naopak v momentě, kdy se Gorge konečně dostane velmi blízko své školní lásce Vanese, vytváří k situaci stanovisko přímo její hlavní aktéři tím, že ze svých postav vystupují a komentují její akci či pocity ve třetí osobě. Herečka Veronika Lapková jako Vanesa ve scéně propadne totálnímu citovému zoufalství, otočí se směrem k divákům a vše okomentuje ve smyslu, že dívce bylo opravdu smutno - během čehož už hlasitě natahuje, aby se pak propadla v teatrální hysterický brekot.

Pro hereckou akci je tak typická ironie a nadhled, které jsou umocněny nejen oním principem vystupování z postav, ale i jejich epizodičností. Role herců se ve scénách totiž proměňují spolu s Gorgeovou životní cestou. Přelévání z postavy do postavy umožňuje hercům držet si od nich odstup a pojmout je s vtipem a nadsázkou. Jejich schopnost rychle proměňovat intonaci hlasu, dikci a tělesné gesto neustále přitahuje divákovu pozornost. Jasný přerod je patrný ve scéně, kdy herci představují děti nižší třídy základní školy, a později, kdy znázorňují střední školu. V prvním případě se nadechují uprostřed věty, valí oči, čímž jsou jejich výrazy roztomile dětské, v druhém nedbale pronáší věty, sekají slova a jejich pohyby jsou u dívek ladnější až sexy, u kluků drsňácké. Jediný, kdo vytváří ucelenou hereckou postavu, je Matyáš Řezníček, představitel Gorge. Toho sledujeme od dětských let až do stařeckého věku. Jeho přerod z morálně uvědomělého chlapce v bezpáteřního podnikatele tvoří Řezníček především za pomoci fyzického gesta. Jako malý chlapec má vytažená ztuhlá ramena a neustále vykulené oči. Mužem se stává teprve v momentě, kdy se poprvé zachová nemorálně. Držení těla je od toho okamžiku uvolněné a sebevědomé. Jako stařec je Řezníček shrbený a kulhá na jednu nohu. Nikdy se však neuchyluje k přehnané stylizaci či pitvoření, a tak je jeho Gorge v každé své životní etapě přirozený.

Hereckému projevu dává vyniknout i jednoduché pojetí kostýmů a scény. Herci k přeměně z postavy do postavy stačí chvilka soustředění a drobná úprava oděvu, která změně role předchází. Jedná se o rozpuštění či svázaní vlasů, sundání saka, ohrnutí rukávů a podobě, čemuž dobře slouží jednoduchý všední kostým, u hereček složený ze sukně či kalhot a košile nebo jednoduchých šatů, u herců z kalhot a košile či džínů a trika, všechno v tlumených tónech běžných outfitových barev – modré, černé a bílé. Kostýmy Jana Tereby a Barbory Fehérové tak akcentují epizodičnost jednotlivých postav. S podobnou lehkostí je tvořen i prostor pro hru. V zadní části čtvercového jeviště se nachází kaskádovitá železná konstrukce připomínající tribunu. Nad ní je zavěšené v dřevěném rámu natažené plátno, které prostor z vrchu uzavírá a vytváří tak ucelený dojem interiéru.

Za pódiem se nachází orchestřiště s hudebníky. Ti atmosféru inscenace dokreslují hrou na cello, housle, lesní roh, jednoduše na nástroje, které tak často slýcháváme ve filmových soundtracích. Živý hudební doprovod podtrhuje onu přítomnost filmové stylizace. Vypjaté či zásadní situace v životě Gorge jsou hudebně tematizovány. Atmosféra příběhu je tedy umocněna a v ten stejný okamžik shazována, protože se nikdy nerozvine ve skutečnou filmovou symfonii, jaké známe z hollywoodských trháků. Podobně jako z příběhu Gorge, který na první pohled působí jako z příručky „Jak psát scénář“, nikdy nebude „story“ s happyendem.

Způsob střídání pohledu na situaci skrze hereckou akci je výrazně dominantní především v úvodní části inscenace, v níž nabere rychlého akčního tempa. První půlka tak přirozeně evokuje svižnou poetiku filmového vyprávění. Druhá část se však výrazně proměňuje. Nejen že se skládá z  menšího počtu scén, což už na první pohled působí ve srovnání s první půlkou těžším a zdlouhavějším dojmem, ale vytrácí se i ono nahlížení jedné situace z různých úhlů. Herci už nekomentují jednání a pocity své postavy ani ostatních. Divák přihlíží „běžně“ hraným scénám v dialogu. Rychlé tempo se vytrácí a zbytečně je tato výrazná změna akcentována přestávkou. Bez pauzy by pozvolné prodlužování scén a jejich formální proměna přirozeně korespondovala s postupně se komplikujícím dějem.

Téma morálky se povedlo tvůrcům prostřednictvím nadhledu a ironie vyprostit z balastu patetičnosti, kterým jej obalila v posledních několika desítkách let hollywoodská produkce. V divadle se tak stává opět závažným a diváci jej mohou pozorovat z „nového“ úhlu. Dlouho jsem v DISKu neviděla něco s natolik jasně čitelným režijním stylem, který však není pouhou manýrou, ale dává prostor hercům předvést svoji tvárnost a cit pro akci. Herecký a režijní princip se v Rituální vraždě Gorge Mastromase zdařile doplňují.