Studenti Katedry nonverbálního divadla z HAMU se učí během studia zobrazovat svět pomocí svého těla. Naštěstí pro mě i pro vás jsou to velmi sdílní lidé i skrze slovo. Odpovědi Barbory Nechanické (3. ročník bakalářského studia) a Františka Jíchy (2. ročník bakalářského studia) nám dávají možnost nahlédnout na tento obor pohledem těch, kteří ho vytvářejí.

Nezasvěcená veřejnost si pod pojmem katedra nonverbálního divadla představí především pantomimu. Opravdu to tak je?

Barbora Nechanická:
Dnes už to tak úplně není, že by si lidé pod pojmem katedra nonverbálního divadla představili pouze pantomimu. Bohužel je situace taková, že není příliš pedagogů, kteří by pantomimu učili. Ti, co se jí věnují, většinou sami hrají a mají hodně závazků. Na učení už jim nezbývá čas. Z toho důvodu je záměr katedry takový, že se chce do budoucna věnovat spíše novocirkusovým disciplínám a novému cirkusu jako takovému, fyzickému divadlu, tanci. Pro mě je nonverbální divadlo velice obsáhlým odvětvím. Zahrnuje všechny výše zmíněné směry a prostředků, jak se „nonverbálně“ vyjádřit, je opravdu mnoho. Každý má v našem oboru ještě navíc svou specializaci. Ať už je to nějaká z novocirkusových disciplín, fyzické divadlo čili tanec propojený s herectvím, nebo právě pantomima. Ale takových už mám kolem sebe opravdu málo.

Co je pro tebe nonverbální divadlo? Myslíš si, že název katedry je vystihující?

František Jícha:
Podle mě je škoda, že se tento obor jmenuje „nonverbální divadlo“. Naše katedra je jediná na světě, kde se tento obor nazývá „nonverbální“, a ne pohybové nebo fyzické divadlo. „Nonverbální“ zní pro mě strašně depresivně. Předpona non totiž strhává pozornost k tomu, čím jsme limitováni, zatímco pohybové divadlo ve svém názvu sděluje to, na co se opravdu zaměřujeme. Proto všem lidem říkám, že studuju pohybové divadlo. Kdybych v cizině někomu řekl, že studuju „Non-verbal theatre“, tak nebudou vědět, o čem mluvím.

Jako student/ka tohoto oboru, myslíš si, že vše (pocity, příběhy, významy) se dá vyjádřit skrze tělo? Máš z poslední doby příklad, kde jsi narazil/a na něco, co se ti nepodařilo vystihnout?

František:
Jsem doteď opravdu přesvědčen, že vše jde vyjádřit skrze tělo. Zajímavé však je, že každý divák spatřuje v našich pohybech jiné významy. Každý je unikát, zajímáme se o jiné věci, a proto si v mém představení každý najde jiný příběh či význam a zároveň bude cítit jiné emoce.

Barbora:
Myslím si, že záleží na volbě příběhu a ztvárnění. Některé příběhy se dají vyjádřit lépe, jiné samozřejmě hůř. Pokud k tvorbě volím nonverbální prostředek, musím k tomu téma adaptovat. Určitě ne vše, co je narativní, se dá vyjádřit přesně a výstižně nonverbálním divadlem.

Jak moc je důležité být fyzicky zdatný pro přijetí na vaši katedru?

František:
Myslím si, že pro naše pedagogy je důležitý především zájem. Přijímají se lidé, kteří se chtějí učit, a ne ti, co už umí třeba salto. Jsem plně přesvědčen, že u přijímaček je důležitější mít nadšení a touhu vyučit se v oboru, než být fyzicky velmi zdatný.

Barbora:
Člověk by měl mít nějaký pojem o základech tance nebo nějaké jiné pohybové disciplíny. Myslím si, že záleží především na talentu a jakou energii člověk vyzařuje. Katedra nemá žádné přesné předpisy, jak by měl uchazeč vypadat. Jsou tam opravdu hodně odlišní lidé, a to se poté projevuje i v průběhu studia. Někdo je spíš do nového cirkusu, jiní spíš do tance.

Tělo je pro vás prostředek, kterým se vyjadřujete. Určitě jsi musel/a narazit na jeho limity.

František:
Všichni máme limity. Pro mě je zajímavá ta honba za dokonalostí, které ale nikdy nedosáhneme. Kdybych dosáhl dokonalosti, tak pro mě vše umírá, protože pak už proces končí a nastává nuda. Jedna ze základních lidských potřeb k životu je růst. Pro mě je herectví forma sebezdokonalování se, což mi dává pocit, že se stále vyvíjím. Když přestaneme růst, přestáváme opravdu žít a vnitřně pomalu umíráme. Všichni máme limity, ale krása je v tom, že je každý den překonáváme. Já nesoupeřím s nikým jiným než sám se sebou – kam až to ve svém uměleckém vývoji dotáhnu. Soupeřím s tím, kde budu v budoucnosti.

Barbora:
Limit bychom měli neustále překonávat. I když už si myslím, že nemůžu dál a jsem fyzicky vyčerpaná, je to převážně v hlavě a člověk se většinou vždycky ještě o kousek dál dostane.

Potkal tě během studia předmět, který ovlivnil tvé směřování? Např. clownerie, akrobacie…

František:
At' už chceme nebo ne, všechno nás ovlivňuje. Pro mě je vše navzájem spojeno. Můžu s absolutním přesvědčením říct, že mě v mé tvorbě ovlivnily všechny předměty, které jsem zatím na katedře absolvoval.

Barbora:
Asi clownerie. Tohle odvětví je mi velmi sympatické.

Až opustíš katedru, jakým směrem by ses chtěl vydat?

František:
Já až odejdu z HAMU, vím, že se nebudu ubírat k čisté pantomimě. Mým cílem je stát se všestranným hercem. Původně jsem se hlásil i na DAMU, ale bylo mi řečeno, že mě neberou kvůli vadě řeči (jsem totiž napůl Američan, napůl Čech a patrně je trochu slyšet můj přízvuk). Mimo studium na HAMU si tedy doplňuji vzdělání v hlasu a herectví, kde se jen dá (ať už to jsou týdenní workshopy nebo měsíční kurzy herectví v cizině). Na DAMU jsem se znovu nehlásil. Jsem na HAMU spokojen, a hlavně mě zajímá fyzický přístup k herectví – určitě budu elementy pohybového divadla uplatňovat v činohře. Věřím, že dobrý herec musí mít 3 věci na vysoké úrovni, a to ovládnutí hlasu, těla a vnitřního prožívání (psychologie). A myslím si, že není lepší škola, která mi dá ovládnutí těla, než je HAMU. Ostatní 2 elementy si doplňuji mimo školu. Zpívám 8 let a často hraju v inscenacích různých divadel.

Působíš v nějakém souboru mimo školu?

Barbora:
Momentálně pracuji na novém projektu s Lenkou Vagnerovou, jejíž inscenace v sobě nesou prvky jak tanečního, tak fyzického divadla.

Jak vnímáš možnost uplatnění v oboru?

František:
Jak jsem již zmiňoval, až odejdu z HAMU, tak se budu zabývat spíše činohrou. Přiznám se, že jsem tedy o kariéře v pantomimě moc nepřemýšlel. Věřím, že pokud je člověk šikovný, disciplinovaný a věří sám sobě, může se uplatnit v jakémkoli oboru.

Barbora:
Záleží na každém z nás, kam chce směřovat a čeho chce dosáhnout. Hlavně taky na tom, jak se kdo snaží a jak si za svým cílem jde. Samozřejmě nám nic nespadne z nebe.

Dochází u tebe k profesní deformaci? Vyjadřuješ se primárně fyzicky i v osobním životě?

František:
Ano, od doby, co studuju HAMU, jsem dostal větší kontrolu nad vlastním tělem a v osobním životě se vyjadřuji tělem více uvolněně než před studiem mého stávajícího oboru. Beru to jako pozitivní věc.

Barbora:
Možná někdy přehnaně gestikuluji. Já jsem ale docela „ukecaná“, takže nonverbál jde spíš v osobním životě stranou.