KALD za polovinou sezóny

Svět spějící k zániku je v další inscenaci absolvujícího ročníku herectví Katedry alternativního a loutkového divadla nazvané stvoření důležitým rámcem. Tvůrcům se stal východiskem k uvažování o ontologickém počátku světa, o kterém sbírali zaznamenané a původně vyprávěné příběhy. Nepříliš jasnou dramaturgickou selekcí jich nakonec prošlo pouze jedenáct, z nichž každý krom jednoho dostal jevištní podobu. Proloženy jsou nepříliš náročnou, o to efektnější choreografií jednoduchých skupinových tanečků, evokující holešovický muzikál Děti ráje, včetně sborových zpěvů s jednoduchým textem. 

První příběh stvoření – teorie velkého třesku – zní z reproduktorů v podání vedoucího ročníku Marka Bečky už od příchodu publika. Jako jediný zůstává neinscenován a oproti mytologickým příběhům se odlišuje také svou vědeckostí. Zajímavě je pojednána scénografie, která využívá DISKu jako studiové scény. Studentka čtvrtého ročníku scénografie KALD Marianna Stránská situovala hlediště podél delší strany divadla, a protější část tak slouží jako jedno široké jeviště. Toto uspořádání prostoru je na inscenaci tím nejzajímavějším; společně s kartónovými krabicemi, do nichž Stránská ukryla většinu rekvizit a také kostýmy.

Dvouhodinová inscenace složená ze zhruba desetiminutových scének se blíží formou divadelní revue. V každé z těchto scének je obsažen vyprávěný příběh, následuje pointa a skrze taneční či pěvecký předěl se přechází ve scénku další. Pokud příběhy nerozvíjejí jiné divadelní prostředky krom mluvního projevu, inscenace ztrácí svou dynamiku a rezignuje na dramatičnost, neboť nemá jak gradovat. Lapsus vyvěrá ze specifi ckého charakteru diva-delní tvorby hereckého ročníku, kdy studenti rozehrávají situace jednotlivých scének, a teprve posléze je skládali v celek, přičemž dramatug (studentka pátého ročníku dramaturgie KALD Kristýna Filcíková a student třetího ročníku teorie a kritiky Vít Neznal) do jejich tvorby zasa-huje jen zřídka. Každý aktér tak mohl ovlivnit svou fan-tazií a talentem nejen svoji hereckou postavu, ale také obsahovou stránku celé scénky a podobu všech užitých jevištních prostředků.

Interpretační banalita

Při přípravách inscenace stvoření postupovali tvůrci (zejména dramaturgyně Kristýna Filcíková) metodou tzv. dramaturgie tématu a nebyli vázáni žádnou literární předlohou. Přesné znění příběhů se divadelnímu tvaru většinou podřizovalo. Například z toho křesťanského zbyla základní kostra, na jejímž základě herci rozehráli obraz rozjívených dětí, skotačících jako právě stvořená zvířata. Divadelně působivá část ovšem v publiku zasela pochybnost, zda i ostatní příběhy nejsou takto svévolně kráceny bez ohledu na teologická učení nebo mytologická vyprávění. Principiální výtkou je fakt, že jednotlivým scénkám dominují zprofanované české kulturní stereotypy (při řecké scénce se vybaví například poslední již zkomercionalizovaný díl Troškovy fi lmové trilogie Slunce, seno, …), běžné předsudky (čínská či indická scénka je ukázkou neotesaného buranství podaného s mravoučností hodnou národního obrození, aby lid český lepším byl) a schémata myšlení vůči cizím kulturám (Greenpeace-fraška na téma mladá aktivistka – česká „Lojzička“ – se vydá za domorodci, aby jednoho vystavovala v Praze), obligátní zpochybňování nadřazenosti naší kultury nad ostatními (učebnicový vpád Španělů do Mexika) či v jednom konkrétním případě odraz medializace naší kultury – lidsko-právní dokument Kongo: hluboké ticho, promítaný v roce 2008 na zahájení festivalu Jeden svět v pražské Lucerně. Interpretační banalita stvořením servírovaná odpovídá věku a životní zkušenosti jeho představitelů, kterou Filcíková ani Neznal nijak nekrotili. Přičemž je škoda, že ve skutečnosti inscenace re-fl ektuje závažná celospolečenská a multikulturní témata. Odhlédneme-li od této nedostatečnosti, zbývá už jen to, co je tomuto hereckému ročníku bytostně vlastní a co ukázal mnohem lépe v inscenaci Tři měsíce prázdnin – divadelní hravost.

Jasný režijní impuls

Podstatná část práce proběhla během týdenního inten-zivního workshopu během mezinárodního divadelního festivalu Divadelná Nitra. Režisér Ondrej Spišák, významný slovenský režisér a ředitel Starého divadla Karola Spišáka v Nitře, nabídl každému herci vlastní hlavní roli. Konkrétní interpretaci příběhů a stavbu scének svěřil studentům (jak hercům, tak dvěma zmíněným dramatur-gům). Inscenace o deseti protagonistech by jistě přinesla velice vděčný materiál k rozboru herectví, kdyby se však o jejich výraznějším hereckém projevu dalo mluvit. Nej-větším zklamáním byl tibetský výstup Zuzany Hodkové, která předvedla pouze komediální šaržičku Ivy Pazderko-vé z pořadu televize HBO Na stojáka (další odraz medializace společnosti), společně s řeckým dědkem Tomáše Běhala, za nějž by se nemusel stydět na besídce druhého stupně základní školy. Nezemská Anna Suchánková i jako aktivistka Greenpeace hlasem stále zůstává u mla-dičké dívenky, přičemž je už tělem ženou. Po inscenacích Tři měsíce prázdnin a Bouře dostala konečně výraznější roli Johana Vaňousová a jako Číňanka naplňuje velice trefně atributy divadelní karikatury. Dětsky něžná Jana Kollertová postupně získává jistotu a preciznost ve své herecké práci stejně jako vzezřením vyzrálejší Štěpánka

Glogarová, která už v Bouři projevila cit pro komediální žánr, čistě vedený a traktovaný plnohodnotný herecký výkon. Adam Kubišta setrvává v hereckých šaržích a větší hloubka jeho výkonům chybí. Elena Volpi dokáže publikum ke svému vyprávění přitáhnout přívětivým zápalem a nadšením, které vkládá do každého pronášeného slova. Tomáš Podrazil předvedl, že mu více sluší subtilnější projev distingovaného mladého kněze než panovačný a uřvaný král (Alonso v Bouři) nebo zlobivé pokřikující děcko (Michal ve Třech měsících prázdnin). Milan Hajn zaujal opět svým plným hlasem, dokonce ztvárnil jednu z nejplastičtějších vedlejších rolí – otravného manžela. Divačky možná upoutá svým zjevem, leč v rozporu se svým mužným hlasem zůstává hereckým projevem až příliš dětský.

Inscenace sama o sobě neposkytuje příliš jasný klíč k svému čtení a není z ní patrný jasný dramaturgický výklad napříč všemi příběhy. Přes jisté rámování, které nebudu záměrně prozrazovat, jde o počin, který zatím nejkomplexněji představuje všechny současné absolventy herectví KALDu. Leč současně odkrývá osobnostní, ale i uměleckou nezralost většiny z nich.

Ondrej Spišák a kol: stvoření režie: Ondrej Spišák asistent režie: Šimon Spišák

dramaturgie: Kristýna Filcíková, Vít Neznal scéna, kostýmy: Marianna Stránská pohybová spolupráce: Ivana Hessová

produkce: Dáša Brtnická, Eva Burešová, Tomáš Jirka hrají: Adam Kubišta, Tomáš Běhal,

Tomáš Podrazil, Milan Hajn, Johana Vaňousová, Zuzana Hodková, Elena Volpi, Jana Kollertová, Anna Suchánková a Štěpánka Glogarová

Premiéra 9. prosince 2009 v divadle DISK.