V Minoru se v půlce listopadu 2009 odehrál pokus o velmi zajímavou věc. Tvůrci se zde znovu pustili do tématu vypořádávání se s minulostí. Jako námět jim posloužily autentické zápisky Lubomíra Jedno-rožce. Téma obyčejného člověka, skutečně stíhaného komunistickou diktaturou, v podstatě za nic. Bez příčiny. Člověk, který se prohřešil pouze tím, že chtěl žít po svém, a doba, v níž žil, doba našich tatínků a dědů mu to oplatila. Vězněním. Po různých životních smyčkách, zavazovaných a utahovaných spolupracovníky StB, ho snaha o obyčejný život dovedla až k útěku z rodné země. Dokonalé téma plné nosných linek. Autobiografické zápisky schopné vyhodit rukavici formátu: dokument na divadle – jenže!
Proč se o něco takového vůbec pokoušet? Třeba proto, že sama výpověď pamětníků, v tomto případě Lubomíra Jednorožce, je dramatická natolik, že k dalšímu zpracování sama vybízí. Tvůrce této inscenace se možná ve snaze o co nejpřesnější odvyprávění žité skutečnosti toužil přiblížit formě, která nemá na jevišti zakotvené obdoby a jež je jednou z mála obhajitelných interpretací: formě sociálního dokumentu. Divadlo by se pak totiž, v havlovském smyslu „nastavování zrcadla společnosti“, mohlo stát prostředníkem nadevše cenným, jinou formou, ale obdobným princi-pem, jakou je dnes oral history, tedy věrně interpretovaná data pamětníků. Díky nesmyšlené zápletce a jasně autentickým postavám se tak dnešní mladý divák, pro kterého je terorem už jen to, že musí doma vynést koš, ocitne v lágru 50. a 60. let. Před očima staršího dítěte, jak označuje autor divadelního zpracování Jan Jirků svého diváka, se odvíjí naprosto nepochopitelná věc. Pětadvacetiletý kluk, kterého v podstatě nebavilo nic jiného než skaut, pomohl jedné paní s kufry na nádraží, aby se mohla vlakem odstěhovat jinam. Nic víc. Za to dostal 10 let natvrdo. Fakta z doby, kdy se žilo v dnes již těžko představitelných, jiných společenských kontextech, než na které jsou dnešní starší děti zvyklé, je vráží do sedadel.
Problémem sociálního dokumentu na divadle ale není ani tak samotné jeho funkční používání a poplatnost tomu či onomu tématu, ale spíš to, jak neu-brat interpretací na ryzosti sdělovaných fakt. Abychom se vůbec jen přiblížili něčemu takovému, jako je přivést život (i když v jeho dokumentární formě) na jeviště, a přitom nepřekrývali kýženou autentičnost přiznaně divadelními prostředky, musí být tyto prostředky zcela konkrétní, musí se jasně a cíleně používat a musí být na nejvyšší možné řemeslné úrovni (ve smyslu techné). V jiném případě totiž dojde k tomu, na čem ztroskotali už mnozí v obdobných pokusech, totiž k nepřevoditelnosti celku osobních životních zkušeností do roviny jevištního narativu.
Velkým přínosem je po herecké stránce vystupování Gustava Haška. Herec svým pronikavým hlasem i okouzlující, technicky bravurně zvládnutou komikou skutečně dokázal přitáhnout diváka k ději. V představení hraje hned několik menších rolí najednou. A je navýsost zajímavé, jak se tento mladý muž doslova proměnuje před očima přecházením z komické až do charakterní polohy.
Klipovitá režijně-dramaturgická koncepce (inscenovaná četba pamětí, či dopisů milé, předvádění dramatických situací, a hudebních čísel) ne zcela udržuje celek při sobě. Události jsou líčeny zkratkovitě, často jen kuse: nic proti takovému pojetí. Ale v tomto konkrétním případě se zvolený způsob výpovědi jeví tak, že skutečný příběh ochuzuje právě onou formou útržkovitosti předkládaných informací. Divák si na mnoha místech musí vlastně domyslet sám, co se stalo, ba co víc, často musí hledat, kde se právě v příběhu nacházíme. V případě zpracování natolik závažného námětu by bylo záhodno jednotlivá fakta jevištním zpracováním naopak podpořit, či alespoň čistě převyprávět.
Jednotícím prvkem je v tomto představení z diváckého pohledu jednoznačně scénografie. Celkové výtvarné pojetí obrazem skutečně umocňuje děj – napří-klad oboustranné využití projekčního plátna dvojím prosvícením – tím neodbytně apelují na divákovu imaginaci, která se zde má šanci opravdu otevřít.
Inscenace díky svému poselství zaujme a je dokonce možné, že prostřednictvím projektu Jeden svět nebo jiných budou školám nabízet divadlo, které bude oslovovat starší děti, pro které je toto představení dle tvůrců určené. Chudák starší dítě. Tápe. Bojí se a v látce se nevyzná. Není hloupé a pozná, o čem se tu mluví, ale nechápe, proč se o tom mluví zrovna takhle. Teď už je snad jasné, že důvodem tohoto fatálního nepocho-pení se není zvolené téma, ale způsob zpracování. I já, dospělý divák, se tu ztrácím. Ale pro nás, dospělé, to přece není! Musíte chápat, že je to pro děti, respekti-ve pro starší děti. Zdánlivě hezká škatulka starší dítě nám poté, co jí nahlédneme pod víko, sama poví, že v ní nikdo nesedí. Je ale velmi účelná: když se v publiku ozve „maminko, já tomu nerozumím,“ zazní zpátky „to je asi pro starší děti,“ a tak můžeme posouvat věkovou hranici staršího dítěte třeba až ke mně, kdy stejně jako ono dítě vedle mě chápu, co se tvůrci snaží inscenací sdělit, ale mám u toho zjevně obdobné pocity, jako když čekám na pointu vtipu u koktavého.
Příběh Lubomíra Jednorožce je sám o sobě poutavý a může velmi dobře fungovat i jako prototyp, o kterém bychom měli všichni vědět, abychom neusnuli na vavřínech falešné svobody, kterou se rádi necháváme zaslepovat. Toliko přínos divadla Minor – v oné okleštěné distribuci cizí životní zkušenosti. Jen více takových pokusů.