Ohlédnout se za unikátní výstavou společného projektu Akademie múzických umění v Praze a Vysoké školy uměleckoprůmyslové Vystřelený šrapnel uklidní pozorovatele jsme mohli do 27. dubna v Galerii AMU. Pod názvem Ztracená výstava se tu prezentovala vybraná díla projektu, který se uskutečnil na přelomu září a října roku 2013 v pekingské galerii China Czech Contemporary a kladl si za cíl představit trendy českého uměleckého školství. Neobešlo se to však bez komplikací. Navzdory vynaloženému úsilí se nepodařilo dovezená umělecká díla dostat přes čínský celní úřad. Exponáty, kterými se měli naši umělci prezentovat, zůstaly ležet v celních skladech, odkud po skončení výstavy putovaly nevystavené zpět do vlasti. V duchu původního konceptu však studenti a pedagogové na místě připravili výstavu náhradní; pracovali především s nalezenými materiály, videoprojekcemi a digitální fotografií. Její úspěch předčil očekávání.

Ztracená výstava nepostihuje rozsahem výstavu pekingskou, setkáme se zde pouze s díly studentů Akademie múzických umění. Přesto je jakýmsi komentářem nejen k problematice současného českého výtvarného - a samozřejmě i akustického - umění, ale především k samotné málem neuskutečněné výstavě v Pekingu.

Prezentují se zde tedy práce čtyřiceti pěti studentů fotografie (FAMU), scénografie (DAMU) a skladby (HAMU). Výstava je koncipována do dvou hlavních částí – fotografické a scénografické. Spojovníkem mezi nimi je prostřední sál s videoprojekcí z čínské výstavy. Zatímco fotografové a scénografové vystavují odděleně v samostatných sálech, studenti skladby veškerý prostor GAMU zaplňují svými akustickými instalacemi. Často velmi tísnivě a úzkostně znějící skupiny tónů (mluvit v tomto případě o akordech by bylo značně nepřesné) umocňují dojem, jaký na nás dopadá především při vnímání děl akcentujících lidské vlastnosti či neřesti. Pýcha, zoufalství, depersonalizace, kariérismus, ale i štěstí nabývají prostřednictvím zvukových kulis groteskně monstrózních rozměrů a ze své výšky zatlačují pozorovatele do jeho vlastního nitra, v němž tu či onu vlastnost zformují v konkrétní obraz ne nepodobný vystavenému dílu.

Důležitým komponentem při konstituování významu exponátů zejména scénografické části výstavy je materiál. Jeho vzhled a struktura organicky splývají s povahou vyobrazeného, aniž bychom si to primárně uvědomovali. Vliv materiálu na dojem z díla je v tomto případě konstitutivní a umožňuje pozorovateli prolomit bariéru mezi abstraktním pojmem a věcnou podstatou zobrazeného jevu. Funguje jako médium mezi povahou díla a povahou jeho pozorovatele. Můžeme si tak všimnout, že pod křehkou, téměř vlasovou konstrukcí Zoufalství zhotovenou ovšem z pevného drátu se skrývá malý balvan, který tíží na duši. ŽeŠtěstí je měkké a jakoby se vznáší, v ruce svírá maličkatý model sebe sama, který si vyňalo z hlavy. Že Kariéristi působící koženým dojmem, ač zhotoveni z různých materiálů, mají na rukou panty, aby mohli jít vždy s proudem. Že z Radosti tryskají barevné krychličky a její zmenšené já si nese zvonečky s barevnými drátky. Nebo že Pýcha ční tak vysoko, že sotva dohlédne pod své vlastní nohy, čelo má přitom protkané tucty hřebíků, tudíž vlastně ani shlédnout nemůže. A na neposledním místěTunelář, který má své plastové, jakoby asfaltové tělo protkané chodbičkami, do nichž míří vždy po jednom modelu osobního vozu, a který je natolik pohlcen svým „posláním“ či údělem, že jeden tunel mu vede skrz hrdlo přímo do útrob.

Kromě figur ilustrujících různorodost lidských povah najdeme ve scénografické části expozice i několik zdařilých modelů scénických návrhů zejména pro Ibsenova dramata, náčrty těchto scén, skici k vystaveným plastikám či díla s tematikou Danse Macabre.

Fotografická část pracuje nápaditě s tématem ztracené výstavy. Už při vstupu do galerie narazíme na dvě velké kartonové krabice vyvolávající dojem stěhovaní či příprav. Člověk si hned neuvědomí, že na sobě mají popisky děl uložených uvnitř. Stejné schéma čeká návštěvníka i uvnitř. Mimo vystavených fotografií je sál zaplněn množstvím zabalených děl, obvykle opatřených letištními samolepkami s čárovými kódy. Ale kromě toho i tato mají na sobě popisky artefaktů, které skrývají. Dostává se tím před návštěvníka idea díla, které nemůže být, ať už z jakéhokoli důvodu, vystaveno jeho pohledu. Tento poměrně jasně čitelný akcent pekingské výstavy nemusí však být pozorovateli ihned patrný. V člověku totiž na první pohled vyvolá dojem, že expozice je dosud nevybalená, nehotová, neuskutečněná. Když se ovšem odváží vstoupit, záhy se mu vyjeví onen záměr, komentář k výstavě v Pekingu. Je možné, že se nechá strhnout a skryté fotografie v něm vzbudí daleko větší zvědavost než ty odhalené a běžným způsobem umístěné na stěnách sálu. Přesto pozornosti neunikne zejména jedna – ta u vstupu do fotografické části výstavy. Zobrazuje část lidské postavy, portrét vytištěný na skle, ovšem portrét bez tváře. Ne náhodou nese název Depersonalizace. Mrazivé je na ní zejména to, že když k ní návštěvník přistoupí z dostatečné vzdálenosti, může svou tvář zrcadlit v onom portrétu. Poté, co se vzdálí, pozbude fotografie svůj určující prvek a stane se opět anonymním portrétem, portrétem bez tváře. S odosobněním se setkáme i u ostatních vystavených fotografií. Ač mají většinou figurální námět, do tváře žádnému vyobrazenému člověku neuvidíme. Kompozice čtyř fotografií s názvem Prázdnota zobrazuje sice lidské tváře, ale buď zakryté maskou, či rozostřené. Stejně tak Bez názvu (Marseille) nás zavede na cestu vprostřed louky; ve středu cesty klečí žena s rukama svázanýma za zády. Z obličeje jí raší trs stejné trávy, která ji obklopuje. Člověk na fotografiiBez názvu je zvěčněn zezadu v embryonální poloze se silným důrazem na osu páteře.

Spojujícím článkem mezi scénografickou a fotografickou částí výstavy je místnost s projektorem, v níž se na největší stěnu promítá videoprojekce s názvem Vystřelený šrapnel uklidní pozorovatele. Organicky se tu snoubí obraz se zvukovým pozadím. V několika variantách jsou v projekci zachyceny dojmy z výstavy v China Czech Contemporary. Zobrazují jednak atmosféru východní metropole, jednak momenty tvorby či střípky z prvních návštěvních dnů. Kromě projekce najdeme v sále i jednu z fotografií, nese titul Bez názvu, ze série Exhibition, opět je na ní člověk a ani tentokrát neukazuje svou tvář – mladík na fotografii leží čelem k zemi, nohy má v podivném úhlu opřeny o zábradlí.

Při procházení výstavním prostorem na člověka snadno dolehne tíseň. Konfrontovat vnitřní pocit ze sebe samého se zobrazenými vlastnostmi a pocity může být bolestné. Obklopena tolika anonymními figurami a portréty bez tváře jsem se vydala hledat tyto vlastnosti a emoce do vlastního nitra. Ztracená výstava pro mě byla sebezpytem. Přinutila mě konfrontovat vizuální podobu vlastnosti, jak ji zachytili umělci, s mou osobní představou o ní. A zafungovala by tak i bez kontextu, k němuž se vztahuje. Totiž ke ztracené, a přesto uskutečněné výstavě v Pekingu.