V předminulém čísle Hybris byla hlavním tématem kon - troverze. Pokud chceme psát o poslední inscenaci ab - solventského ročníku KALD, musíme se nutně k tomuto termínu vrátit, ale již z trochu jiného úhlu. Inscenace Masakr v Paříži totiž byla postavena nejenom na inspira - ci béčkovými filmy, ale především na parodii kontroverze (nebo kontroverzní parodii?). 

Hra Christophera Marlowa přímo vybízí k rozporuplným reakcím. Na jedné straně tu máme text, který se sám řadí k tzv. krvavé tragédii a kterým se tvůrci volně inspirovali, a na straně druhé atraktivní námět Bartolomějské noci, který zaručuje velkou podívanou. Vyvraždění Hugenotů, ještě k tomu v den svatby mladého královského páru (Jindřicha IV. Navarrského s Markétou z Valois), nabízí velký dramatický potenciál. Zároveň ale věčnou otázku toho, jak na jevišti zobrazit zběsilá jatka, ke kterým by se tato událost dala bez ostychu přirovnat.

Žádná tabu týkající se násilí a dnešního životního stylu již neexistují. Čím více krve a sexu, tím lépe. A současný divák je spokojen. Už mu nestačí jenom sledovat zprávy o válkách a zabíjení. Natáčí se nové a nové kriminálky, horory plné zběsilého vraždění. A lidé se tak krásně otupují, že už nedokážou ocenit na jevišti či plátně jenom kapku krve, ale musejí mít celé potoky. Pak teprve je to to pravé drama. Existuje ještě vůbec něco, co pohne divákovou duší? Snad proto režisér Braňo Holiček zvolil jako své hlavní téma inscenace krev a sex jako zesměšnění jistého typu dnešních filmů, ale i diváků, kteří po tomto béčku lační. A opravdu nikoho nešetřil. Všechny postavy se na - vzájem zabíjejí jako smyslů zbavené a radují se ze svých činů, libují si v násilí a to nejlépe, když jsou zapatlané cizí krví od hlavy až k patě. Zároveň tu je ale ono bláz - nění znázorněno jako hra, jako kečupové hody. Hodně a ještě více kečupu! Ironická hra, která nikdy nekončí. Absurdní hromadění násilí spolu s filmovými střihy ještě více zdůrazňují směšnost počínání všech postav.

Režisér a zároveň také spoluautor textu Masakr v Paříži Braňo Holiček použil ve své inscenaci, místo realistického zobrazení nesmyslného zabíjení, stylizaci, která naplno zvýraznila ironii a satiru, dva zásadní pilíře inscenace. Ano, v současnosti je pro nás sledování vražd a násilí téměř denním chlebem. V tomto ohledu už nás překvapí opravdu máloco. A tak si mnohem raději děláme legraci téměř ze všeho. Protože smutkem a lítostí nic nezmění- me, ale smíchem si alespoň zlepšíme náladu. Čtvrtý ročník herectví a pátý ročník režie a dramaturgie KALDu se tedy rozhodl, že diváky pobaví, a to parodií tragédie, parodií filmového zpracování těchto témat, parodií béčka. 

DISK je od začátku premiéry provoněný popcornem, který dostanete u vstupu – to aby bylo všem jasné, že toto divadlo se nemá brát vážně. Herci jsou připraveni na titulky, které ohlásí začátek promítání. Chybí zásadní věc – kamera – tou se stávají samotní diváci. Jak ale simulovat filmový střih na divadelním jevišti? Svoboda kameramanů-diváků je tak omezena střihem jednotlivých hereckých akcí. Tam, kde by byl ve filmu detailní záběr na obličej, jde v inscenaci dotyčný herec na forbínu čelem k divákům, rozsvítí se dvě světla, která zdůrazní jeho mimiku, a ostatní herci mimo záběr si lehnou na zem, aby bylo jasné, že v tuto chvíli nejsou důležití. Neotá- čí se tak kamera, ale samotný děj. Díky tomu můžeme jako v kině naplno prožívat různé záběry, různé obmě- ny herců. Celý záběr se tak bez jakékoliv techniky otáčí, a to pouze hereckou akcí. Nejefektněji se tento kamerový střih projevil při svatební večeři prince Navarrského s Markétou z Valois. Všichni kolem jednoho stolu napjatě čekají, co kdo řekne, potřebují totiž nějaký viditelný dů- vod na atak. Díky napínavým střihům, kdy se položí stůl na bok a postavy se natočí adekvátně k jeho poloze, mají tak diváci možnost vidět záběr ze shora. Rozklepané ruce Jindřicha, který se pokouší držet hrníček s podšálkem, nesmělé pohyby Navarrského prince, který se neustále ostýchá vzít si ze stolu něco k jídlu a tak jenom bloudí rukama sem a tam, od talíře ke svému tělu. Sebemenší detail je vidět. Všechny střihy mají své tempo podle jednotlivých situací, pomalejší střih tam, kde je znázorněná nervozita, a naopak rychlé střihy v situacích boje. Masakr v Paříži je jednou z absolventských inscenací KALDu, kde každý z herců dostal alespoň minimální prostor pro samostatný herecký výkon. To, že celý roč- ník je skvěle sehraný, jsme se již přesvědčili například v My Funny Games, kde ale všichni tak trošku splý- vali. V Masakru ale dostal každý příležitost ukázat, co se za čtyři roky herectví naučil.

Typizace jednotlivých dramatických postav zvýrazňuje necitelnost a zvrhlost všech, dokonce i Karla IX., který je charakterizován jako „good guy“. Josef Jelínek, který ztvárnil tuto postavu, je jediný tak trochu v pozadí toho všeho. Snad nejotřesnějším okamžikem inscenace je situace, kdy pasivně přihlíží vraždění a zmlácení své milované sestry Markéty i samotnému zabíjení nevinných poddaných. Snaží se na ostatní působit jako dobrý a milosrdný král, ale o to strašnější je množství násilí, které na svém dvoře dovolí.

U ostatních postav už ale naplno vynikla jejich radost z aktivního násilí. Jindřich III. je popisován jako muž, který miluje pohodlí, komfort a vše hezké. Má vkus a zajímá se o nejnovější módu. Tuto charakteristiku si ale tvůrci inscenace vyložili po svém. Mikuláše Čížka, který hrál bratra Karla IX., oblékli do dámské noční ko- šile, do uší mu dali náušnice, které sotva odpovídají dobrému vkusu a líčením zvýraznily oči i ústa. Vytvo- řili tak parodii na dnešní homosexuální metrosexuály. Jeho sopránový hlásek, rádoby ženská gesta a neustálé pohrávání si s vlasy, to vše tvořilo kontrast ke všem zvrhlostem, které následně dělal. To jediné, co ho zají- má, je jeho účes, brutální zabíjení a sex se společníky Epernonem a Maugironem, které hrály dívky s knírkem (Andrea Ballayová, Barbora Kubátová). Právě tím, že do mužských postav byly zvoleny dvě dívky, ještě více Holiček zvýraznil celkový koncept užívání si za kaž- dé situace. Nehraje roli, s kým máte sex, důležité je se pobavit. O nic jiného se Jindřich nestaral.

Sofie Adamová je stylizovaná do dominantní matky, generála a bosse celého „podsvětí“, Jiří Böhm jako „queen mother fucker“ představuje s nadsázkou všechny rádoby hrdiny, fešáky bez jakéhokoliv smyslu, s neustálým sexy mrkáním po téměř každé větě. Marek Menšík hraje Dumeyena, nejzvrhlejšího člena klanu, maniaka, který nezná nic jiného než krev. Tato postava je poněkud jednodušší a Menšíkův výraz v obličeji ještě více zdůraz- ňuje jeho hloupost. V tomto ohledu se podobá princi Navarrskému (Richard Vokůrka). Ten představuje typickou karikaturu buranů. Tepláky má vytažené až k prsům, triko zastrčené do kalhot a neustále se dlouze a zeširoka hloupě usmívá. Mluví hanáckým nářečím. Právě on představuje k dokonalosti dovedenou nedokonalost.

Všude na jevišti je samá krev, zvratky a sperma. A nikdo není ušetřen zesměšnění. V této inscenaci je všechno odporné, tedy vše, v čem si dnešní společnost libuje. Všechny hodnoty prosazované béčkem došly svého naplnění. Braňo Holiček dokázal vytvořit nejenom výbornou parodii na dnešní filmové hity, ale především zajímavou jevištní strukturu.