9. října 2020. To je datum, kdy se v České republice konaly oficiálně poslední divadelní a kulturní akce v obvyklém pojetí, kdy mezi účinkujícími a diváky nebyla žádná (ochranná) bariéra. Od té doby umělci vymýšlejí nejrůznější cesty, jak dál vykonávat svou profesi a zároveň neporušit vládní nařízení. A jednou z těchto alternativních cest byl i autoslam v pražském autokině Strahov, který se uskutečnil večer v sobotu 28. listopadu. Z obvykle plnohodnotné performance však zůstal jen zvuk znějící z autorádia krutě oddělený od pantomimického výstupu slamera za čelním sklem auta. A o nějakém diváckém spolubytí nemohla být v železných skořápkách aut ani řeč. Běžně je slam-poetry scénický žánr, během kterého slamer recituje svůj autorský text s cílem získat co nejvíce bodů od rozhodčích dobrovolně volených z řad diváků. Slam-poetry se obvykle realizuje v klubu, v kavárně, v divadle, ale taky v sokolovně, venku a prakticky kdekoliv, kde to jen umožňují nezbytné podmínky – tedy aby se sešli slameři a diváci na jednom místě. Stejné to bylo i v případě zmíněného autoslamu na Strahově. Jiné bylo ale to, že mezi pěticí vystupujících a diváky bylo čelní sklo jejich aut a vzdálenost, která taky nebývá v případě slamů obvyklá. Specifikem slamových akcí bývá vysoká koncentrace diváků v prostoru, doslova hlava na hlavě, která je v současných podmínkách nemyslitelná. Na akci se sjela asi dvacítka vozidel zaparkovaných ve dvou řadách. Před nimi se na pódiu z europalet střídali slameři a celé se to promítalo s velkým zpožděním na projekční plátno. Zvuk z mikrofonů byl převeden na rádiovou frekvenci 104,2, kterou diváci poslouchali ve svých autech. Autoslam poznamenaly technické problémy, kdy se rádio samovolně přeladilo na jinou frekvenci, a než se technické problémy vyřešily, slamerův výstup skončil, aniž by si vystupující všiml, že bylo něco špatně. Pro diváky zůstaly podmínky slamu poměrně příznivé. Byli v teple vlastních aut se svými rodinami, mohli libovolně konzumovat a pít všechno, co jim doručila zajištěná donášková služba. Do toho poslouchali a sledovali slamerský výstup, přičemž se vizuální a sluchový vjem sice trochu rozcházely, ale pořád se jejich divácký zážitek v mnohém nelišil od obvyklých slamových exhibicí. Jen v případě technických problémů diváci ve svých autech bez jakýchkoliv souvislostí sledovali stojícího člověka, který pouze otevíral ústa. To však byla dopředu předpokládatelná situace, akceptovatelné riziko dané diskomfortními slamovými podmínkami. Diváci na tom byli opravdu dobře, daleko horší to bylo pro slamery. Místo obvyklé přímé a okamžité interakce s diváky slamer zíral do tmy, ve které tu a tam zářila světla aut. Žádná naděje na oční kontakt, jedinou možnou zpětnou vazbou na jejich výkon bylo troubení klaksonu, které zní stále stejně, a pro slamera tak neexistovala žádná možnost vytušit, co si diváci myslí. Možná i nesouhlasné bučení by v tu chvíli bylo příjemnější, jak po skončení autoslamu jeden z vystupujících přiznal. Většinu času výstupu bylo jen ticho. A na konci výstupu nastala ta nejhorší část. Zpravidla se totiž jako ocenění výkonu rozeznělo všech dvacet klaksonů zároveň. A to pro slamera musela být dost paralyzující zkušenost. Člověka lehce vyděsí troubení jednoho auta, natož dvaceti. Kruté odcizení tradičně blízkého vztahu slamového auditoria a slamera bylo dokonáno. Místo elektrizujícího nadšení ze spolubytí jen nepříjemný zvuk a pak zase ticho a skutečná jevištní samota. Ale navzdory všemu to bylo pro nás všechny daleko přijatelnější než setkání se slamem jen prostřednictvím řady online streamů, které jsou v současnosti nejčastější možností, jak slam provozovat. Ostatně stejně je to v případě všech dalších jevištních tvarů ze své podstaty závislých na zpětnovazebné interakci diváků a performerů. «