Absolventský ročník Katedry alternativního divadla DAMU ve svém představení Skončí to ústa čerpá z experimentální poezie šedesátých let, a to ze dvou sborníků, Experimentální poezie a Vrh kostek. Obě dvě knihy redigovali a z velké části také přeložili Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou. Tato poezie se vymezuje proti tradiční interpretaci básní, odvrací se od příběhu, snaží se vytrhnout věty ze souvislostí, slova z řádků, osamostatňuje písmena. Slovo se v básni stává materiálem, jenž skýtá nespočet nových možností - může se proměnit v matematický vzorec, ve vizuální obraz, může se stát jen uhrančivým zvukem, který si čtenář ve své hlavě přehrává. Je to poezie hledání nového tvaru, nových kvalit textu, a to především výtvarných a rytmických.

Režisér Jiří Adámek s dramaturgyní Klárou Hutečkovou spolu s herci našli texty, které nejsou jen slovní hříčkou, ale zároveň říkají i něco o umění samotném; svou specifickou formou poukazují k jinému čtení. Scéna divadla DISK by se dala metaforicky chápat jako prázdná stránka, na níž tvůrci konstruují báseň. Holý prostor jeviště je vyplněný předměty, jež nabývají v rukou herců nejrůznějších významů – například pomeranč se proměňuje v oranžovou lžíci na boty nebo ručník, konvice na vodu se na chvíli může stát záchodovou mísou. Jistě také není náhoda, že rozestavení rekvizit i herců v prostoru připomíná rozmístění písmen na stránce, jako by tvůrci přenášeli vizuální podobu básní. Při listování antologií experimentální poezie objevujeme koláže z písmen, číselné řady či pouhou linku na jinak prázdné stránce. Docela dobře by tam mohl být kaktus, vedle něj ohoblovaný kus dřeva a váha, právě tak totiž zpočátku scéna vypadá.

Inscenátoři však nepracují pouze s vizualitou, soustředí se také na muzikalitu slov. Herci neinterpretují textovou předlohu, ale užívají různé formy výslovnosti, a tím akcentují zvukové kvality básní – zpívají, šeptají, mluví přes sebe. Někdy tak vznikají komické situace, například když se předhánějí v tom, kdo rychleji vysloví svou část básně, nebo když herečka dlouze a s dikcí učitelky opakuje ve fiole formule, zatímco druhá se mračí a vrhá před sebe slovo to. Tvůrci se snaží vymezit proti chápání těchto slov a básní jako příběhu, aby mohly vyniknout jako zvuk a obraz. Přitom také často pracují s divákovým očekáváním, které je ne vždy naplněno. Když herečka říká, že je třeba chodit tiše komnatami, tak dělá hluk a naráží do předmětů kolem sebe, podruhé pasáž opakuje a proboří se pod ní pěnové podpatky, a divák tak sleduje, jak se prostorem pohybuje zcela neslyšně. Když se tato věta ozve naposledy, místo její druhé půlky zazní pouze ticho. Záměrem je rozbít naučené divadelní konvence. Divák očekává, že se děj bude odehrávat ve středu jeviště, hlasitě a že bude rychle plynout; to však pro tvůrce není samozřejmé – promluvy zaznívají z rohů, někdy i simultánně, jindy jsou šeptané. I to, že text nejde vyslechnout celý a vzbuzuje u diváka pocit, že o něco zásadního přišel, je úmyslem. Protože možná je v té chvíli důležitější šepot samotný, než to, co je šeptané. Diváky prozkouší až neúnosná délka básně Když Bůh myslí, že člověk myslí, že Bůh myslí, že člověk myslí, prvotní smích střídá napětí, co se tedy bude dít. A ono se neděje nic, což se může jevit absurdní, ovšem jen pokud neproměníme své vnímání a neoprostíme se od svých předsudků.

O některých experimentálních básních by se dalo uvažovat jako o toku písmen. Jejich rytmus je proměnlivý. Trojrozměrným prostorem herci získávají možnost roztančit slova. Vytvářejí v něm překvapivou strukturu pohybu – hned zpočátku vstoupí herečka se zvonem na ucpaný odpad a struhadlem, posléze odejde zadními dveřmi, aby následně vyšla a přešla scénou zpátky. Rytmus inscenace je dynamický; střídá se v něm ticho, hluk, šum, zpěv, rychlé přechody i statické pasáže, kdy herci stojí s předměty u stěn a připomínají minutové sochy Erwina Wurma. V závěrečném obraze tak zůstává herečka celá zabalená do šedého svetru sedět uprostřed jeviště a do ticha se ozývá jen narážení struhadla o dveře. Tento surrealistický obraz můžeme vnímat jako bouři, klepání na dveře nebo jen jakousi naléhavost, jež na nás padá. Zvuk násilně se deroucí do ticha je ono cosi, co by se dalo nazvat to. Právě o tom totiž herci přemýšlejí, mluví a snaží se to nalézt.

Význam slov a jednání do velké míry závisí na evokaci a asociacích samotného diváka. Tvůrci mu nabízejí pásmo textů, obrazů a zvuků, které na první pohled mohou působit nesmyslně. Například když herec stojí na váze a usypává z nákupní tašky pastelky, zatímco ostatní do prostoru vykřikují útržky vět. Kolik váží slovo? A jsou slova barevná jako pastelky? Obrazem toho můžou být i dívčí pastelové kostýmy - růžový obleček, sytě žluté šaty a bílo-modré pruhované triko. Tyto obleky a jednotlivé rekvizity si herci vyměňují. Možná i to je součástí jejich hry s divákovým očekáváním a pozorností, zároveň to však také podporuje dojem, že herci fungují jako hudebně-vizuální součást obrazu a nebudují žádnou postavu.

V závěrečné básni se ozývá verš skončí to ústa, jehož název nese celá inscenace, která však naopak jakoby začínala ve slovech, ale odrážela se mnohem dále, za běžný význam textů a jednání. Divák se ocitá v kolotoči magických slov život, hmota, tvar, to, slunce, hlavu a sleduje, jak se na struhadle krájí kladívko z křídy. Ano, to vše je možné. Tam, kde je běžný smysl předmětu vykloubený z reality, působí komicky, například když se střetnou tři herečky a dvě před sebou nesou stěrač na okna. Je to však tak nesmyslné? Hra se slovy nás přivádí až do dětství, kde se usmíváme při vyslovování slova mou a kde někdo je zlý, je to s ním špatné a on zle skončí. Možná je občas potřeba si do vlasů zaplést červenou pastelku a zkoumat, zda pomeranč nemůže být ručníkem. A kdyby mohl, proč si ho pečlivě neurovnat a nelehnout si vedle něj? Třeba najdeme za slovy a předměty něco, co jsme doposud neměli šanci zpozorovat.