Poslední dobou ztrácím schopnost orientace v současné společnosti, a to i v prostředí, ve kterém se pohybuju už pět let, tedy na DAMU. Jen co přestal být na čas mediálním tématem číslo jedna covid, média zaplavila aféra sexuálního nátlaku bývalého poslance Dominika Feriho, následovala řada svědectví o kněžích zneužívajících děti a osoby, které jim důvěřují. A trvalo jen pár týdnů, než podobný skandál postihl i DAMU.

 

„Iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET upozornila na negativní zkušenosti studentů DAMU utrpěné během studia.“

 

Všechny zmíněné kauzy mají několik společných rysů – objevily se dost nečekaně, způsobily velkou mediální odezvu, svědectví jsou anonymní a ve svých nařčeních nekonkrétní, nebo pro ně chybí dostatek důkazů. Když jsem viděla záznam z první akce konané 29. června před budovou DAMU, rozhodla jsem se napsat tento komentář, abych poukázala na slabá místa damácké iniciativy. Osobních zpovědí bylo nalepeno při vstupu do DAMU dost, tak snad jedna navíc nikoho nezabije. Navíc se pod něj podepíšu a budu možná až hystericky upřímná, protože moje zkušenost se studiem i s životem je dost jiná než příběhy zveřejněné iniciativou NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET.

 

Upozornění: Následující text obsahuje místy vulgární výrazy a nekorektní (sebe)sarkasmus. Jejich smyslem není nikoho se dotknout, ale dosáhnout co největší autenticity člověka, který žije aktivním životem a do toho studuje na DAMU.

 

Když mi bylo čtrnáct, měla jsem za sebou už dvě hospitalizace v psychiatrické léčebně, celkem čtyři měsíce. Od třinácti jsem trpěla těžkou nespavostí, brala antidepresiva a nebyla jsem si jistá vůbec ničím.

Když mi bylo sedmnáct, dostala jsem předvolání na policii, které se proměnilo na tříhodinový výslech, během něhož na mě křičelo pět policistů bez přítomnosti právníka nebo zástupce OSPODu a pokoušeli se ze mě dostat přiznání.

 

„Bez důkazů. A nedali mi ani vodu. Nedostali ze mě nic, ale bylo to peklo.“

 

Dost se mi tenkrát sesypal svět, nechápala jsem náš právní systém, necítila jsem se vůbec v bezpečí, ale musela jsem se tomu postavit čelem. O pět měsíců později došel soudce k přesvědčení, že tahle holka na nikoho sexuální nátlak nevyvíjela. Ale našlo se dost těch, kteří tomu věřili. Během následujících dvou let nastřední škole jsem byla dost uzavřená a rozhodla jsem se přestěhovat z Přerova do Českých Budějovic s tím, že to bude snad lepší. A bylo, život šel dál. Traumata zůstala. Po roce v Českých Budějovicích jsem se stěhovala zase, tentokrát do Prahy kvůli studiu na DAMU. Během prvních dvou let studia jsem měla v některých předmětech dost zásadní nedostatky, které jsem se pokoušela vyřešit. Zároveň se studiem jsem chodila na poloviční úvazek do práce. Byla jsem dost vyřízená, ale šlo to. Muselo to jít, protože jsem školu chtěla dodělat.

Ve třetím ročníku jsem pracovala už skoro na plný úvazek, občas se mi stalo, že jsem šla spát poprvé během týdne ve čtvrtek. Nestíhala jsem psát a brala jsem dost antidepresiv a vůbec jsem si nevěřila. V létě mi začínal umírat můj milovaný děda na rakovinu. A během měsíce mě dvakrát přepadli. Cítila jsem se hrozně, ale policie to neřešila.

Na podzim děda umřel, já jsem tak tak stihla splnit studijní bakalářský plán a získala jsem status čekatelky státní závěrečné zkoušky. Podařilo se mi napsat diplomku, ale věděla jsem, že není dobrá. Měla jsem zničené fyzické zdraví, o psychickém ani nemluvě. Měla jsem sama před sebou aspoň čisté svědomí, že jsem udělala maximum z možného.

Za bakalářku jsem dostala dvě F. S mým studiem to vypadalo dost špatně. A já jsem si řekla: OK, toto se fakt nepovedlo. Ale už aspoň víš, na čem jsi. Jeden den si pobrečíš, ale zítra si už musíš ujasnit, co bude dál, co chceš a co je reálné.

 

„Určit si priority a vytyčit si konkrétní cíle. A především už to nesmíš odkládat.“

 

Ve škole mi vyšli vstříc. Dostala jsem novou školitelku, nové téma diplomky a neskutečně se mi ulevilo. Cíl byl jasný, cesta k němu taky. Řekla jsem si: Tak, teď se, Vendy, ukaž.

Tou dobou už se začaly objevovat informace o nemoci COVID-19 v Číně. Čekala jsem, že bude lockdown, jábudu psát diplomku a chodit do práce. To byl únor 2020 a začalo nejšťastnější období mého života, které trvá dodnes. Po téměř deseti letech jsem přestala brát antidepresiva a vrátila se stará dobrá Vendy, která jev šechno, jen ne neschopná.

Od základu jsem přehodnotila svůj vztah ke studiu, k sobě samé a makala jsem jako šroubek. Odstátnicovala jsem a nastoupila na magistra. Za svou státnici se stydím, protože mi prostě zase polevily nervy, ale zvládlo se to, byť s odřenýma ušima. Cíl byl splněn, byla jsem zpátky doma. Jako přestárlá studentka jsem samozřejmě především musela řešit to, abych se uživila. S omezenými příjmy z divadelní branže, které mě z podstatné části živily před lockdownem, to nebylo zrovna nejsnazší, ale díky práci v mezinárodní inventarizační firmě s několika tisíci zaměstnanci jsem dokázala konečně i sama sobě zdůvodnit, proč jsem ráda na DAMU a co si myslím o pocitu elitářství i o vysedávání v kavárnách, což je způsob života a uvažování mezi studenty DAMU velmi rozšířený.

Být studentkou prezenčního programu na DAMU v online režimu, věnovat se vlastní umělecké praxi a zároveň pracovat na plný úvazek pro mě znamenalo následující režim: V neděli na noční, v pondělí přes den škola, večer na noční, v úterý od devíti škola, hned po škole zase na noční, z úterý na středu zase noční a ve středu buď na denní do druhé práce, nebo online výuka. Čtvrtek jsem prospala, večer vstala, dělala jsem až do noci domácí úkoly, v pátek a v sobotu jsem se zpravidla věnovala buď práci navíc do školy, nebo umělecké praxi vrozsahu daném covidovými opatřeními.

V neděli dopoledne vyprat, uklidit, navařit de facto na celý týden a večer zase na noční. Zní to hrozně, ale ono to nějak šlo. Sice jsem občas byla tak vyřízená, že jsem prostě měla ve škole absenci, protože jsem se potřebovala aspoň trochu vyspat, ale zvládla jsem to.

Nejtvrdší lockdown jsem díky práci ve firmě s prodavači, zedníky a ostatními obyčejnými lidmi trávila na cestách po celých Čechách – v noci v Karlových Varech či v Chebu a pak se rychle vrátit firemním autobusem do Prahy, protože jsem musela sedět dopoledne online na semináři a neusnout. V práci zastávám většinou vedoucí. Znamená to spoustu odpovědnosti, práce navíc, tahání většího počtu těžkých beden, a především spoustu sociálního kontaktu, který vždycky není úplně příjemný.

 

„V práci s normálními lidmi totiž občas někdo není spokojený se svým vedoucím a s přidělenými úkoly.“

 

Občas nám ve skladu Penny běhají krysy, hygiena nic moc. Občas na mě někdo z podřízených vříská, že jsem píča. Já na to klidným hlasem odpovím, že to o sobě vím a že s tím nehodlám nic dělat. A ať kouká dál počítat ty kypřící prášky. A že mu například můžu snížit hodinovku, nebo jej vyhodit z inventury bez nároku na výplatu a že může čekat čtyři hodiny v zimě v autobuse, než Penny dopočítáme. A že to záleží jen na něm, jak se k celé záležitosti postaví a jestli píču Vendy nakonec bude poslouchat.

Na druhou stranu být vedoucí, která se chová k těm normálním lidem-kolegům hezky, znamená zažít i neskutečně krásné lidské momenty. Je super přijet třeba do Příbrami a být celou inventuru putovní plyšák, protože přijela z Prahy veselá Vendy. Pokecali jsme, poobjímali se covid necovid. Díky intenzivní práci ve firmě jsem se dozvěděla dost o problémech normálních lidí, kteří neřeší jen všechny možné i nemožné výklady Hamleta. Moji kolegové pro výkon své práce nepotřebují vědět, že jsem z DAMU. Potřebují dostat naprosto jasné zadání od člověka, který má jejich respekt, sám maká, nekecá, je normální, a hlavně si nestěžuje. Firma je dost drsná vůči nemakačenkům a tlučhubům. Přijít o místo nebo jít na kobereček je ta nejsnadnější věc, která se vám může stát. Jste součástí obrovské skupiny lidí, na vaše místo čeká řada dalších a jste velmi dobře nahraditelná. Pro pocit elitářství není místo. Když se ti to nelíbí, tak vypadni.

 

„Podle mé zkušenosti podobně funguje i DAMU, která je výběrovou školou.“

 

Být studentem DAMU je dětským snem mnoha žáků základních a středních škol. Pro mnohé je zajisté lákavá i vidina jisté výjimečnosti, která je však ve skutečnosti v silně konkurenčním prostředí školy vykoupena tvrdou a systematickou prací. Pokud student, tedy dospělý člověk na sobě chce pilně pracovat, DAMU je správnou volbou. Pokud si studium představoval jinak, především komfortněji, často na základě vlastního svobodného rozhodnutí ze školy odchází.

Vrátit se během lockdownu na DAMU bylo správné rozhodnutí. Kdybych nástup do školy odložila, už se v životě ke studiu nevrátím. Ano, živit se způsobem, jakým jsem se živila, a do toho studovat v online režimu se může zdát jako čiré šílenství a sebevražda, ale moc jiných možností nebylo. Občas jsem byla na ostatní hodně nepříjemná, kolikrát jsem nebyla úplně stoprocentně připravená, občas jsem byla jako studentka naprosto příšerná, občas jsem byla šéfredaktorka Hybris na zabití. Vím to o sobě a dost jsem si to vyčítala, ale dělala jsem maximum možného – stejně jako všichni moji kolegové z ročníku i pedagogové Katedry teorie a kritiky.

DAMU se k nám během online výuky nechovala jako ke studentům, na kterých jí nezáleží, ale jako k lidem, které má ráda. Ať už jako instituce nebo při konkrétním lidském přístupu našich pedagogů. Ano, řada studentů si prošla osobní krizí, je pravda, že lockdown byl těžkou zkouškou pro nás pro všechny. Studenti a pedagogové byli na stejné lodi. Není žádným tajemstvím, že hlubokou osobní krizí si prošla i řada pedagogů.

 

„DAMU se celou dobu aktivně zajímala, jak nám je, jako studentům i lidem.“

 

Pro studenty uvolnila jednorázová stipendia, přeposílala nám různé výzvy, upozorňovala nás na možnost psychologické poradny a v neposlední řadě umožnila bez větších problémů rozkládat ročník, odpouštěla poplatky za delší studium a podobně. Mě osobně tento přátelský přístup školy přesvědčil, že je to místo, kam patřím a kde chci strávit co nejvíce času. Po zkušenostech s manuální prací jsem po pěti letech na DAMU konečně dospěla do bodu, že se cítím být kompetentní DAMU studovat. A jsem opravdu vděčná za všechny uštědřené lekce, protože bez nich by mi bylo studium k ničemu.

Souhrnně řečeno: V oblasti profesní, lidské i studijní jsem zažila to lepší i to horší a ve všech ohledech mě to zformovalo. Podobným procesem si jistě prošla řada mladých lidí na DAMU přede mnou a bude se s ním muset vyrovnat i po mně. Vypisovat se ve veřejném prostoru z osobních traumat mi není příjemné, ale byla bych ráda jen za jednu věc – aby čtenáři bylo jasné, že ne všichni studenti DAMU jsou názorově jednotní, a to i ve svých (i veřejných) protestech a jejich životní, studijní i profesní zkušenosti jsou rozdílné, stejně jako životní podmínky a prožitky všech ostatních lidí. Konec osobní zpovědi.

 

Jsem přesvědčena, že být součástí komunity DAMU je svobodným rozhodnutím každého dospělého člověka – bez rozlišení, zda je student, nebo pedagog. DAMU řídí jako instituci pevně dané akreditační plány a pravidla, v rámci nichž je možné vést diskusi a řešit problémy. Navzdory vyjádřením iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET DAMU zůstává sociální skupinou s vysokým společenským kreditem, a to jak díky práci předchozích generací, tak i současného pedagogického obsazení.

Být umělcem odpovědným za to, co si myslí i koná, vyžaduje neskutečný dril a osobní zralost, kterou nejde získat jinak než překonáváním překážek. Jistě je možné, na DAMU učí lidé, kteří zneužívají své nadřazené pozice, a šikanují studenty. Stejně tak jako na jiných školách. Ale není to systémová záležitost. Na DAMU existují interní evaluace, samosprávné orgány, jejichž hlas má váhu. Jsem přesvědčená, že všechny křivdy jde řešit, že na to existují nástroje a nemusí se z toho dělat veřejná kauza, byť je to tak dnes patrně v módě.

 

„Buďme k sobě navzájem tvrdí a kritičtí, ale ne hysteričtí.“

 

Řešme si své problémy konkrétně, věcně, z očí do očí, nikoliv skrze média.

DAMU a uměleckou obec patrně čeká v nejbližších letech debata o vlastní identitě na mnoha úrovních, a to i vzhledem k dopadům covidové situace na uměleckou sféru. Proto bych si přála, aby DAMU byla ve veřejném prostoru jednotná a ve svých interních záležitostech hledala cestu ke kultivovanému dialogu, dokud je čas. Buďme rádi, že teď se zase můžeme osobně stýkat, dělat v omezených podmínkách dobře svou práci, protože události posledních dvou let nás naučily, že nikdy nevíme, co přinese příští týden, měsíc…

 

#Staykritik #Staysafe #StayDAMU #DAMUisnotdead!