Auguste a Louis Lumièrové –1895 – dokumenty – Georges Méliès – film jako příběh – Charlie Chaplin – groteska – Hollywood – 1927 – první zvukový film. Těchto sedmnáct slov by mohlo stručně shrnout počáteční vývoj média zvaného film. Od dokumentů bratří Lumièrových zprostředkovávajících záběry příjezdu lokomotivy až po Jazzového zpěváka, první film, který promluvil.

Právě do druhé poloviny 30. let 20. století přivádí diváka Michel Hazanavicius ve svém nejnovějším filmu Umělec (The Artist). Jeho prostřednictvím mu klade několik otázek. Jak se má herec němého filmu, hvězdný představitel mušketýrů, dobyvatelů a špiónů, zvyklý vyjadřovat se gesty těla a mimikou obličeje, stát hercem mluveného filmu? Má George Valentin (v podání Jeana Dujardina) opustit Hollywood nebo se přizpůsobit rozvíjející technice, kterou považuje za nevkusnou a opovrženíhodnou? Rozhodne-li se pro první řešení, přijde o finanční prostředky a především o milované prostředí studií, kulis a kinosálů. V opačném případě pomůže zastavit vývoj němého filmu, který je pro něj nejčistší a nejpřesnější. Georgovi má s rozhodováním pomoci začínající herečka Peppy Miller (Bérénice Bejo), která se jej snaží přesvědčit, aby pokračoval. Obdivuje jeho talent, charisma, líbí se jí jako muž a snaží se mu oplatit jeho cenné rady a pomoc v nastartování kariéry.

Že se George Valentin necítí příjemně, je evidentní. Jeho vzpouru proti slovům dokládají i jeho činy. Odmítá bojovat o nové role v mluvených filmech a natáčí němý film, který si financuje sám. Kvůli krachu na newyorské burze ale přijde o úspory. Jiného krachu bezděčně dosáhne i v manželském životě. Se svou ženou Doris (Penelope Ann Miller) odmítá komunikovat. Ta na život v tichu reaguje také tiše – dokresluje manželovy fotky brýlemi, vousy, boláky atd. Tato němá revolta je korunována tichým rozvodem po jeho filmovém neúspěchu. Producent Al Zimmer (John Goodman) je jeho dalším „protivníkem“. Byť pro něj byl George hlavní hvězdou, nepomůže mu v jeho nesnázích a naopak učiní novou hvězdu z Peppy. Se všemi protivníky se nakonec vypořádá díky třem pomocníkům. Nejvíce si rozumí se svým psem, který jej nejenom doprovází na každém kroku, ale zachrání mu i život. Tento zvířecí hrdina je na scéně vždy, když je na ní i George. Stává se tak další hlavní postavou. (Jeho představitel Jack Russel teriér, jménem Uggie, má nejenom profil na filmové databázi www.imdb.com, ale byl po svém výkonu vtipnými kritiky označován jako kandidát na Oscara v kategorii hlavní mužská role.)

Druhým věrným pomocníkem je oddaný šofér, kuchař, komorník a přítel Clifton. James Cromwell do něj vdechl tolik oddanosti a upřímné touhy pomáhat, že nachází-li se George v jeho přítomnosti, divák se podvědomě uklidňuje. Třetím elementem, který nakonec stojí na straně „dobra“, byť neúmyslně způsobil řadu Georgových problémů, je Peppy. Nikdy jej nepřestala milovat a nakonec mu pomůže překonat fobii ze zvuku.

Celý film je závislý na výkonu představitele hlavní role Jeana Dujardina, který v mnohém připomíná Gena Kellyho. Nejenom svým vzhledem, ale také tanečním projevem, gesty, mimikou a nadšením a energií, které z něj čiší pokaždé, kdykoli se objeví na plátně. Když divák slyší jeho repliku: „Já jsem ten, na koho se chodí dívat. Nikdy mě nepotřebovali slyšet,“ věří, že nástup mluveného filmu by nemusel být jediným pokračováním vývoje kinematografie. George svojí němohrou obsáhne nejenom celý stominutový děj, ale povyšuje němost na nejvyšší výpovědní hodnotu. Díky Dujardinovi se z Hazanaviciusova díla nestává pouze fetišistické pokochání ve stylu „tak to bylo kdysi a nikdy už nebude.“ George ani celý film zvuk nepotřebují. Ovšem když jej režisér použije, divák jakoby spolu s ním objevoval nové cesty. V Georgově „zvukové noční můře“ je on sám fascinován, jak zní sklenička, když o ní zavadí hřeben, jak odsunutí židle, pád stolku, zvonění telefonu, smích nebo štěkot. Stejně jako on – je ohromen i divák filmu. Běžný zvuk, obyčejný a nepřipravený je pak výjimečný i děsivý, přesný i nepotřebný. Hazanavicius tak vytváří ostrý kontrast a dává divákovi Umělce další příležitost vybrat si, zda bude následovat George Valentina nebo Ala Zimmera.

Michel Hazanavicius se tak ve svém (téměř) němém černobílém filmu navrací takřka o sto let zpátky. A tento návrat je proveden důsledně: úvodní titulky na šedém podkladu jsou postupně posouvány do orchestrální hudby. Následující seznam jmen herců a další tvůrců oddělují od jejich postav či funkcí ve filmu tečky. Žádné úvodní záběry na krajinu, kde běží titulky v některém z rohů plátna (jak dnes bývá zvykem). Další dění, černobílé a němé, doplňují občas repliky postav. Opět na šedém podkladu a až po herecké akci.

Ne každý pohyb rtů herců je doprovázen vypsanými replikami. Hazanavicius v těchto případech buď spoléhá na možnost odezírat ze rtů, nebo na fakt, že pro pochopení postačí pohledy herců a především kontext, ve kterém se situace odehrává. Tento přístup drží divákovy smysly stále v pozornosti a dává mu možnost vkládat hercům do úst svá slova, ale v souladu s příběhem. Tomu napomáhá i hudba francouzského skladatele Ludovica Bource, která je ódou na hudbu 30. let – jazz a swing. Dominují především dechové nástroje, tedy trubka, saxofon a tuba, které doplňuje víření bubnů či švitoření smyčců. Hravé tempo klavíru, které George doprovází na začátku, postupně zpomaluje, těžkne a na závěr se vrací ke své lehkosti. Bource plynule střídá rytmy a přechází z nástroje na nástroj. Jednou hudba reaguje na dění na plátně, jindy herci odpovídají na její melodii. Vždy se doplňují a vytvářejí celek.

Hovořit o „stroji času“, tedy přesném návratu k počátkům filmu příliš nelze. Tvůrce filmu ve 21. století si může vybrat, jakou technikou film natočí. Režisér 30. let měl své možnosti jasně dané. Pokud se mu dostalo šance přejít z němého filmu na mluvený, přijal ji a následoval jako další krok ve zdokonalování média. Opačný přístup by byl cestou zpět a zdržováním (nutného?) vývoje. Hazanavicius se zde sice navrací do filmu 30. let, ale plně využívá moderní prvky, jak v práci s hudebním podkladem, tak kamerou, střihem i postupem „film ve filmu“ (divák sleduje ukázky z Georgových děl a samotné natáčení toho nejnovějšího).

Diskutovat nyní, po pěti Oscarech (pro film, režii, hlavního představitele, kostýmy a hudbu) a dalších oceněních, o kvalitě tohoto snímku by bylo nošením zvuku do současné kinematografie. Proč ale Umělce vidět? Proč dnes oceňovat němý film cenami a poctami? Možná protože do doby, ve které si nedokážeme představit filmové dílo bez slov, zvuků, ruchů, orchestrální hudby či písní, přichází nyní výtvor, u jakého nelze žehlit či jíst, od nějž nelze odbíhat a doufat, že nic neuteče. Nelze žvýkat popcorn a hrát si s brčkem u kelímku. Tento snímek si žádá stoprocentní pozornost, nutí zastavit se a vyžaduje vnímání, kterého nemusí být každý divák schopen. Kdo však vydrží, neuvidí jen výborně ztvárněný příběh zklamaného herce a začínající herečky, ale uvědomí si celou podstatu média zvaného film. Prožije atmosféru němých emocí, vychutná si nevídanou gradaci děje a odejde pohlazen, s blaženým úsměvem na rtech.