Kultura procitá do zcela jiného prostředí

Derniéra inscenace Klaunovy názory, která se uváděla v A studiu Rubín, probíhala online. Proč jste zvolili právě tuto cestu?

Důvod byl dvojí. Pochopitelně pandemická situace na straně jedné a končící práva na straně druhé. Nechtěli jsme, aby inscenace jen tak vyšuměla. Záznam byl tedy nasnadě.

 

Proč jste se nerozhodli pro živý stream, který alespoň okrajově nese cosi příbuzného živému umění?

Klaunovy názory stojí na komunikaci s obecenstvem, které si bereme za svědka, možná až za rukojmí. Určitý posun byl zkrátka nutný, když odpadla možnost setkání v čase a prostoru. Paradoxně jsme se odstřihli od jakéhokoli živého přenosu a uzavřeli Klauna do sebe. Natočili jsme to u mě v bytě. Lockdownová videa z karanténních domovů – i od nich jsme se odrazili. Záznamy samoty. Urbi et orbi zneuznaného člověka. Jste sami a ještě ležte. Ideální stav.

 

Jak výraznými změnami musela inscenace před záznamem projít?

Text prořídl, některé scény jsme museli oželet. Nedokážu si představit, že by to mohlo fungovat bez razantního zásahu. Dát kameru do Rubínu a odehrát to před prázdným sálem by mi přišlo legrační. A i když to byl náročný natáčecí den, jsem rád, že jsme do toho šli a udělali to. Výsledek, nechť každý posoudí dle libosti.

 

„Pokusili jsme se otočit energii celého představení. Zvenku dovnitř.“

 

Jaké bylo loučení s inscenací pomocí videozáznamu bez diváků?

Poměrně smutné, to přiznávám. Ale témata jako samota, narcismus uměleckého poslání, ekologie vztahů, vnitřní stonání, alkoholismus či umíněnost se velmi hezky interpretují i introspektivně. Je v tom i jistá perverze. Ano, takto to jde možná říct. Totiž že jsme se pokusili otočit energii celého představení. Zvenku dovnitř. Do uzavření a bolavého vzteku, který si Hans narcistně sám nahrává. Záměr v kostce. Snad.

 

Postava Hanse Schniera, kterou jste ztvárnil v Klaunových názorech, říká, že buď jste člověk možností anebo člověk daností. Jakým člověkem jste vy?

Doufám, že stále možností. Ale i ty se musí, zdá se, odrážet od jistých daností. Nebo jen stárnu a jsem míň drzý? Konflikt mezi tím, kdo jsem, co chci a co můžu. Co si zasloužím a co našeptává ego. Dialog mezi limity a sny. To není nová věc. Spíš takový evergreen.

 

Vypůjčím si další repliku vaší postavy: „Mám jednu vlastnost, přímo mystickou, já dokážu vnímat pachy skrz telefon.“ Máte vy nějakou mystickou vlastnost?

Ano mám. A náramnou. Kdysi jsem hrával před živými lidmi divadlo, budu zas a dost se těším.

 

„Zkušenost je to taková, že člověku brzy dojde, jaké hrůzy se mohou dít i v našich zeměpisných šířkách, protože i zde žije člověk.“

 

Ano, v posledních měsících byla představa setkání živého herce a diváka až mystická. Zůstaňme ještě u Klaunových názorů, jež byly inscenací pouze pro jednoho herce. Čím konkrétně je pro vás tento typ divadla přitažlivý?

Řekl bych, že ve zkušenosti, jak je náročné ustát sám tak velkou plochu. A zároveň si za ni ručit. To je kvalita, kterou jsem předtím nezažil. Každá repríza byla úplně jiná. Jak sestavou publika, tak mou koncentrací nebo lehkým raušem (v představení se i reálně pilo). Taky zajímavý. Čas začne lhát. Úplně jinak než jsme na jevišti zvyklí.

 

Většinu svého profesního života jste byl spojen s Komorní scénou Aréna a od srpna minulého roku jste nastoupil do angažmá v Národním divadle v Praze. Jaké to je prožívat tak velkou změnu ve chvíli, kdy není možné poznávat nové prostředí naživo?

Odpovím jednoduše, protože popisovat provoz Národního vzhledem k tomu, že jsem ho zažil v plnotučné verzi pouhé dva měsíce, opravdu nemohu, ale bylo to příjemné, pozitivní a všichni na mě byli milí.

 

Rozumím. Tak jinak. Co vás vedlo k návratu do hlavního města?

Důvod návratu byla výměna objektivu a hereckých prostředků, ale nejprve samozřejmě nabídka. Navíc, mám v Praze spoustu úhlavních přátel a také spolupracuji s různými dalšími scénami a projekty. Nebyl to úplně krok do prázdna. Jsem velmi zvědavý, co nás v příštích sezónách čeká, a jsem rád, že můžu být u toho, protože se něco nepochybně stane. Kultura procitá do zcela jiného prostředí.

 

V Národním divadle jste nazkoušel inscenaci, která zpracovává událost masakru na Švédských šancích. Jakou zkušeností je pro vás toto natáčení vzhledem k velmi náročnému, těžkému tématu?

Ne poprvé jsem stál tváří tvář tvrdé, historické realitě období divokého odsunu. Moje babička je sudetská Němka. Pravda, z Hlučínska, kde to bylo o poznání milosrdnější. Navíc nedávno jsme v Komorní scéně Aréna odderniérovali inscenaci Smíření, která vycházela ze stejných materiálů, takže jsem do této odpudivé kapitoly českých dějin pronikl již dříve. U Očitého svědka to ale bylo opravdu natvrdo. Herec a autentická výpověď z protokolu. Zkušenost je to taková, že člověku brzy dojde, jaké hrůzy se mohou dít i v našich zeměpisných šířkách, protože i zde žije člověk. A v každém člověku, jak známo, dřímá absolutní prase. Třeba v těchto kulisách je covid procházka růžovým sadem. Protože si myslím, že jsme jako společnost morálně neselhali. Až teda na Strakovu akademii a Pražský hrad.

 

V jednom rozhovoru jste řekl, že divadlo má mnoho podob, ale nakonec je jen dvojí. Dobré a špatné. Jaké je podle vás divadlo dobré a jaké to špatné?

V té odpovědi byl tehdy kontext, za který nyní nedohlédnu, protože ten rozhovor před sebou nemám, ale řekl bych, že to byl jistý povzdech nad únavou z kategorizace. Že nad vším teatrologickým rozborem (byť pro obor nezbytným) by měla stát otázka, jestli se mnou tvůrci opravdu komunikují a bytostně hledají, naplňují možnosti ať už textu, interpretace, žánru, tématu antiiluze – co já vím. Nebo se jen tváří vznešeně, zatímco divák zažívá v lepším případě ušlechtilou nudu.

 

Věříte, že minisérie Lockwood: konečný krizový štáb (projekt divadla Alfréd ve dvoře; offline premiéra – 29. května 2021) je opravdu konec deprese a začátek nové divadelní recese? Jaká byla práce na tomto projektu?

Jestli je mini série Lockwood opravdu konec deprese, netuším, ale recesí je rozhodně. Osobně tento počin řadím někam mezi první dějství Louskáčka a McCartyho Cestu. Což de facto odpovídá i na druhou část otázky.

 

Jak jste doposud nahrazoval absenci živého umění? Jako Hans Schnier jste měl rád filmy pro děti, jako Šimon Krupa jste hlad po kultuře zaháněl čím?

Tak jo. Zakončeme to romanticky. Já mám pocit, že v kultuře žijeme snad pořád nebo ne? Ano, živá kultura dostala přes prsty, ale to přece neznamená, že jsme se odizolovali od mozku a zavakuovali se do gauče umělecké sterility. Prostě domácí úkol. Sledoval jsem streamy kolegů, záznamy, podcasty, rozhovory… občas jsem se dostal i na ilegální průjezdy skoropremiér kámošů, dělal rozhlas i streamy, opakoval si texty a tak. Ale abych byl fér, vím, jak to myslíte. Nebylo to vždy veselé, bylo to nechutně dlouhé a taky dost smutné, takže když selhávala filosofie, začal jsem chodit. Hlavně všude možně po Praze. Pěšovýlety. A objevil jsem krásná místa. Díky tomu jsem se nezbláznil. A jestli, tak jen trochu.