Být návštěvníkem kulturní události a přitom neopustit „bezpečí“ svého vozu se může zdát jako bizarní. Za dobu koronakrizového fungování navštívilo dvě pražská hlediště-parkoviště celkem jedenáct tisíc lidí bažících po tomto neobvyklém zážitku. Ale i když má Art Parking pravděpodobně světové prvenství ve spojení drive-in služeb a divadla, nápad nabídnout zákazníkovi služby do pohodlí jeho auta je již skoro sto let starý. 

Započala ho jedna americká restaurace už v roce 1921, kde řidičům z okénka podávali vepřové sendviče, smažené cibulové kroužky nebo mléčné koktejly. Služba se rychle stala populární a dnes nám i v naší republice přijde naprosto běžná. Oproti tomu drive-in kina se v Evropě nikdy příliš neujala. Je vtipným paradoxem, že většina Evropanů zná tento typ kina z kultovních amerických filmů, než že by znala americké filmy z návštěvy autokina. Důvodů je hned několik. Jednak je v USA od počátku automobilového průmyslu v průměru mnohem více aut na osobu a jednak za tím stojí fakt, že ve Spojených státech je relativně levná půda v porovnání s Evropou, kde pozemky patří mezi nejdražší a nejhodnotnější investice. 

V souvislosti s Art Parkingem a okolnostmi jeho vzniku stojí za zmínku myšlenkové pochody, které stály za nápadem prvního drive-in kina vůbec. Na první dojem může být zarážející, že se byznys autokin rozjel za velké hospodářské krize. Podnikatel Richard Hollingshead přemýšlel, čeho se lidé ani za propadu ekonomiky nehodlají vzdát. Aut, filmů a jídla. Tak všechny tři propojil v jediné a první drive-in kino otevřelo roku 1933 v Texasu. Autokina navíc přitáhla i mnohem širší vrstvu diváctva než klasické budovy. Návštěvníci si nemuseli lámat hlavu s tím, co na sebe, hledat, kde ve městě po dobu trvání filmu zaparkovat nebo shánět hlídání pro své ratolesti. 

Svého vrcholu dosáhla tato zábava v 50. letech, kdy bylo evidováno přes čtyři tisíce fungujících kino-parkovišť po celých Spojených státech. Od 70. let se naopak datuje prudký pokles související zejména se zdražením pozemků a dalším růstem měst, na jejichž periferii autokina stála. V současné době je autokin celosvětově několik stovek a jsou už okrajovým fenoménem. Vzrůst návštěvnosti ale zaznamenala právě během pandemie Covid-19, kdy na rozdíl od kinosálů mohla dále fungovat. 

A tím se inspirovali i čeští divadelníci a organizátoři kulturních akcí. Jak přiblížit umělce a diváky, aniž by vzájemně ohrozili své zdraví? Po vlně online produkcí do obývacích pokojů přišel nápad nechat diváky přijet i se svým “obývákem”. Tato forma diváctví má samozřejmě svá specifika. Zvuk se do aut přenášel pomocí speciálních sluchátek nebo přenosných reproduktorů, které posádky obdržely při vjezdu do areálu. Tak se zvuk dostal zvenku dovnitř, ale jak mu zprostředkovat i opačnou cestu a dát průchod diváckým reakcím zpoza karoserií? Odpověď je nabíledni. Diváci své emoce předávali troubením, blinkry a dokonce i ostřikovači. Možná poněkud legrační představa, ale pospolitost a vzájemná komunikace tak přece jen byla podstatně intenzivnější než skrze lajky a komentáře na sociálních sítích. 

Art Parking je originálním a nefalšovaným důkazem, co je umělecká sféra schopna podstoupit a vymyslet, uzavře-li pandemie brány jejích obvyklých působišť. Celá organizace zabrala pouhé tři týdny, během nichž organizátoři nejen sehnali prostory, vymysleli, jak dostát bezpečnostním a hygienickým opatřením, postarali se o festival po produkční stránce, ale představili i na nouzové podmínky velmi duchaplnou dramaturgickou koncepci. Autor projektu a dramaturg festivalu Karel Kratochvíl jej uvedl následovně: „Páteční dramaturgie bude zaměřená na odreagování po pracovním týdnu nebo prostě jen dalším týdnu, který jste strávili zavření se svými nejbližšími, nechybí stand-up vystoupení nebo večerní DJ. Sobotní program je určený především pro rodiny s dětmi, včetně divadelních pohádek nebo animovaných filmů, a nedělní Art Parking se zaměřuje na duchovní tematiku, koncerty klasické nebo jazzové hudby. Filmová dramaturgie nabídne v době omezeného cestování do zahraničí snímky se zaměřením na zobrazení krás zemí a míst blízkých i vzdálených.“ Pohled na proběhlé akce dává tušit, že ne vždy se vytyčené cíle povedlo splnit. Obtíže se totiž samozřejmě objevovaly i na straně pozvaných souborů a umělců. V debatě v rámci programu Národního divadla #kulturajenarod to Karel Kratochvíl omlouval vysvětlením, že mnozí performeři se nemohli zúčastnit, jelikož si třeba během koronavirové krize našli časově náročné zaměstnání mimo kulturu, nebo třeba radikálně omezili kontakt s lidmi ze starosti o své starší příbuzné, kterým zůstali nablízku. Přesto se podařilo uskutečnit dvě desítky koncertních nebo divadelních vystoupení. Na holešovické tržnici zahráli třeba Monika Načeva, Vypsaná Fixa, Kašpárek v rohlíku, PSH nebo Pavel Šporcl, z divadelních souborů vystoupili Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo Letí, Bratři v tricku, ale i Divadlo pod Palmovkou či Národní divadlo. Na mnohé úplně původně slibované akce ale nedošlo, stejně jako se projekt nestihl rozjet v dalších městech. Na své si „přijeli“ řidiči z okolí Příbrami, avizovaná města Plzeň, Brno a Ostrava ostrouhala. Důvodem však nebyl organizátorský debakl nebo divácký nezájem, vysvětlení je mnohem radostnější. Klesají počty nakažených a běžné kulturní instituce už mohou, byť v omezené míře, opět otevřít. Lidé začínají opouštět své domovy, užívají si čerstvého vzduchu, navštěvují letní zahrádky a restaurace. Úkol Art Parkingu - přemostit svou činností nejtěžší čas pandemie - byl již splněn a jeho organizátoři tak nadále nevidí důvod, proč by za divadlem, hudbou či filmy museli lidé brát i svá pojízdná útočiště. Být po čas představení či koncertu zapečetěný v autě rozhodně není ideální, ačkoliv to jako zážitek může být sebezajímavější. Auta jako prostředek izolace a ztížení mezilidské komunikace použila i divadelní skupina Gob Squad ve své performance Calling Laika z roku 1998. Diváci performance sledovali rozesazení ve 30 autech, tvořících kruhovitou arénu, nebyla to však jejich vozidla, auta zde sloužila jako zvláštní forma hlediště, které pak diváci opět opustili po svých. Jak název napovídá, tématem zde byla samota a odcizení na pozadí příběhu ruského psa, který byl vypuštěn do vesmíru bez zpáteční letenky. 

Spojení živého umění se zavíráním diváků do plechových domácích vězení z podstaty nedává v běžných podmínkách příliš smysl, a pokud není záměrně tematizováno, zůstává spíše na překážku. Divácký zájem se ale zvedl obrovský, ukázalo se, že lidé jsou i během takto výjimečné situace lační po kultuře, a mnoho fanoušků by v drive-in zážitcích rádo pokračovalo. Zdá se, že Nákladové nádraží Žižkov jim v tom vyjde vstříc a kino pro automobily bude od poloviny června fungovat i nadále. Tentokrát však již i s možností posezení vně železných autokarantén.