Do pověšeného prádla nad ulicí fouká svěží letní větřík, zní jemné tóny kytary a harmoniky a za rohem někdo prodává cukety v cukru. Pět žen sedí před svými skromnými příbytky z papundeklu a paličkují krajku. Nebyly by to ženy, natož plnokrevné Italky, aby mezi sebou neprohodily nějaké to přátelské slůvko. Stačí ovšem jedna neuváženost, malý nevinný flirt s prodavačem a neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Tak začíná třetí absolventská inscenace Katedry činoherního divadla, která tentokrát po dvou vážnějších titulech uvedla líbivou komedii od Carla Goldoniho v novém překladu Rudolfa Součka.

Uskupení Činohra 16:20 jsme už v minulých článcích představovali. Je to soubor, který plně důvěřuje autorovi, neodporuje textu, ale snaží se naopak využít všech jeho možností. Zatímco u Oresta a Višňového sadu byl tento způsob z velké části spíše na škodu, inscenace Poprask na laguně dokázala svojí dynamikou a dobrým textem téměř zakrýt všechny nedostatky, které toto uchopení má: neaktuálnost, předvídatelnost a nevýrazné režisérské pojetí.
Inscenace si od počátku drží, i díky velmi dobrým hereckým výkonům, rychlý temporytmus a divák v nastalé změti lidí, barev, hlasů, vycpaných prsou a zadků brzy zapomene na to, že chtěl v příběhu hledat nějaký skrytý, ušlechtilejší význam. Ten totiž nenajde.

Inscenace v režii Vojtěcha Nejedlého divákům nabízí příběh o lidské ješitnosti a lásce. O tom, jak si všichni nadávají, ale zároveň se milují. Výchozí situací je malicherná hádka, která vzniká jen kvůli špičkování pár nudících se žen před příjezdem jejich mužů z moře, a přitom přeroste v nepřekonatelný problém a zapříčiní rozpad několika vztahů. I když je dějová linka několikanásobných hádek mezi ženami a muži značně komplikovaná, pro diváka je svým neustálým a někdy až téměř zbytečným a otravným opakováním základních tezí srozumitelná. A ač už od počátku není těžké odhadnout, jak to celé skončí, scény nabízejí pochopitelnou a jednoduchou situační komiku.
Goldoni v této hře uplatňuje svoji reformu commedie dell´arte, ve které se snaží opustit původní strukturu založenou na improvizaci a ustálených komediálních typech postav. Po hercích vyžaduje znalost textu, improvizaci se vyhýbá a zaměřuje se více na jednotlivé charaktery. Hra totiž nabízí širokou škálu různých rolí lišících se věkově a typově, přičemž žádnou nelze označit za nejdůležitější.
Všechny hercům nabízejí podobný prostor. Toho využívá i absolventský ročník Činohry a v inscenaci ukazuje svoji jinou, tentokrát komediální stránku.
I přesto je jedna postava výraznější než ostatní. Nikoli důležitostí, ale svojí předepsanou jazykovou stylizací. Námořník Fortunato trpí řečovou vadou, a právě na základě neporozumění v komunikaci vznikají komické situace. V inscenaci získal tento nelehký a zároveň při zdařilém provedení vděčný
úkol Viktor Kuzník, který se s ním vypořádal velmi dobře. Jeho výborně technicky zvládnutá postava dominovala celé inscenaci. Svého Fortunata uchopil s lehkostí, chytře si pohrává s jeho vadou řeči a je schopen situace velmi dobře vypointovat. Střídá civilní projev s přehráváním a zároveň vhodně pasuje k ostatním předimenzovaným hereckým projevům. Navíc mluvit tím způsobem, aby mu nebylo rozumět, ale diváci na rozdíl od postav pochopili, co chce říct, je také důkazem jeho hereckých schopností. Jeho projev nesklouzává do opilecké hatmatilky, zůstává na takové úrovni srozumitelnosti, které lze přivyknout, a po několika větách a široké gestikulaci pochopit, co se snaží říct. O to víc pak vynikají situace, v nichž některé postavy Fortunatovi nerozumí, a naopak manželka Libera (Jessica Bechyňová) se nad jeho mluvou ani nepozastaví. Také Fortunatův kostým je výborně zpracovaný. Hustý mroží knír ve spojení s vytahaným námořnickým trikem a vysokými nepadnoucími holinami úspěšně stírá veškerý Kuzníkův sexappeal a zůstává z něj jen jakýsi vesnický primitiv, kterému není ani rozumět.

Kdyby všichni herci dokázali najít podstatu charakteru své postavy a uchopit ji stejně sofistikovaně a hravě jako Kuzník, Poprask na laguně by se stal velmi dobrou podívanou. Nakročeno k tomu má i Jakub Svojanovský v roli inspektora Isidora, kterému se do své postavy podařilo dostat tenzi a komiku slizkého seladona pošilhávajícího po každé ženské sukni. Oba ve svých rolích působí velmi uvolněně a jistě. Mezi herci celkově panuje dobrá souhra, jsou schopni na sebe reagovat i při nečekaných situacích (zakopnutí herečky na strmých schodech nebo ulomení ploutve mečouna) a krátce zaimprovizovat v rámci hry. I při tom množství textu, který ze sebe na jevišti překotně chrlí, si neskáčou do řeči, což působí dojmem, že se poslouchají, dobře vědí, co chtějí divákovi sdělit, a pouze nepřeříkávají naučený text. Ženská část souboru dostala náročný úkol ztvárnit hašteřivé horkokrevné Italky. Sice má každá postava svoji motivaci, ale jejich charaktery u monotónně ukřičených pasáží, v přehnaných gestikulacích a nepřirozené mimice brzy splynou v jeden. Ke komedii tohoto typu sice patří karikovanost všech postav, široká gesta a jistá afektovanost, ale z celého souboru pouze Viktor Kuzník dokázal svoji postavu pojmout chytře a nikoli prvoplánově.
Soubor doplnili tři mladší studenti Katedry činoherního divadla, kteří svým hereckým výrazem velmi dobře sekundují absolventskému ročníku. Nejlépe se své role zhostila Barbora Křupková v roli nejmladší ze sester Checcy, hned od počátku se jí podařilo nastavit pitoreskní grimasu zdětinštělé puberťačky a výraz úspěšně udržela do konce. Představení od první scény běží v rychlém, téměř šíleném tempu, čemuž odpovídá i rychlost mluvy, do které se následkem toho nejeden herec trochu zamotává nebo mu není úplně rozumět. Tempo lehce povadá při scéně s výslechy, postava inspektora je sice velmi výmluvná a Jakub Svojanovský ví, o co přesně mu jde, ovšem zklidněním a zpomalením projevu herců se snižuje také dynamika.

Naopak příjemným zpestřením je živá kapela, která napomáhá svižnému tempu tím, že hudebníci mohou reagovat na vzniklé situace přímo. Je jen škoda, že sedí na straně, divákům jsou téměř skryti a více neparticipují v dění na jevišti. Mohli by působit jako zcizující efekt a divákovi připomínat, stejně jako přiznané prvky scénografie, že vše je jen hra.

Poprask na laguně v DISKu se řadí mezi komedie, které postačí vidět jednou. Zejména kvůli tomu, že v sobě nenese hlubší téma. Goldoni sám v textu využívá mezilidské vztahy jako odrazový můstek pro vystavění prvoplánové komedie, která má za cíl především pobavit. I v tomto zpracování se tvůrci dál neposouvají, což jistě není špatný přístup, diváci se pobaví (někteří), ale přesto by textu slušela aktualizace, například větší důraz na téma feminismu, které samo někdy probleskuje v dialozích mezi ženami a muži. Při opakovaném zhlédnutí už nepřichází euforie z dobré komedie jako po zhlédnutí prvním, protože se jednoduché téma vyčerpá. Kouzlo Poprasku zřejmě tedy tkví hlavně v textu samotném, v nečekaných situacích a celém rozhřešení malicherného sporu. Při druhém zhlédnutí a při znalosti textu se kouzlo skoro vytrácí. Zůstává pouze postava Fortunata, která pobaví i podruhé. Předposlední inscenace absolventského ročníku činoherní katedry je tedy odlehčenou zábavou, za kterou se sice neskrývá žádný hluboký příběh dotýkající se a rozkrývající několik témat, ale pro diváka neznalého textu není promarněným časem. Ti ostatní se musí spokojit s dobrými hereckými výkony a textem převedeným na jeviště bez výrazného tvůrčího vkladu nebo jasnějšího názoru.