Procházím ztemnělou vnitřní zahradou domu v ulici Nekázanka na Starém Městě. Spolu s ostatními diváky v tichosti míjím dveře těžké kované brány a uvědomuji si čím dál jasněji, že začínám být účastná netradičního zážitku, v důsledku kterého se zásadně proměňuje také můj divácký pohled.

Vstupuji do domu skrývajícího ve svých útrobách Antoina de Saint-Exupéryho a jeho blízké. Všude je přítmí, dům sám promlouvá svým životem. Jeho genius loci se mísí s tepem a dechem herců i nově příchozích diváků, kteří se jej snaží společně na pár chvil ovládnout. Přestože hraje hudba, zdá se, jako by se zde zastavil čas. Bílé, lehce oprýskané stěny jindy prázdných pokojů se mění ve snové místnosti. Nořím se do fikční atmosféry a cítím tíhu každého kroku, když procházím pouštním prostorem po zemi zasypané pískem, i neskutečnou žízeň po vláze v pokoji proměněném v zahradu plnou suchého listí. Potkávám stojící ženu otočenou do místnosti zády. V rukou drží pevným stiskem petrolejovou lampu. Světlo lucerny září do jejího obličeje a ona se mlčky a prakticky bez výrazu zhlíží v okenním skle. Chvíli trvá, než zaznívá první slovo.

Imerzivní divadlo, odehrávající se povětšinou v netradičních prostorech, vtahuje diváka do děje tím, že z něj dělá aktivního spoluúčastníka představení. Chce upoutat jeho pozornost a útočit na všechny jeho smysly. Divák se individuálně pohybuje daným prostorem a stává se vlastním dramaturgem představení. Stejně jako v neimerzivním divadle promlouvá scénografie, hudba, text i herecká akce, specifické však je, že nelze být přítomný ve všech situacích ani vyslechnout všechny dialogy, protože se odehrávají na více místech současně. Další příznačnost se týká scénografie, která je uzpůsobená přímému kontaktu s divákem, a nepůsobí proto pouze vizuálně. Je na divákově odpovědnosti, jak daný čas využije, kolik pozornosti věnuje té které divadelní složce a z jakých konkrétních zážitků si pomyslnou mozaiku představení nakonec sestaví. Fenomén imerzivního divadla nemá v českém divadelním prostředí doposud příliš velkou tradici. Po inscenaci Golem, uvedené v září předloňského roku v prostoru Vily Štvanice, je Letec – L´Aviateur teprve druhým představením, které se k tomuto fenoménu hlásí.

V představení Letec – L´Aviateur vystupuje celkem pět postav – Antoine de Saint-Exupéry a jeho čtyři osudové ženy, jejichž příběhy se paralelně odvíjejí a vzájemně prolínají. Postavu spisovatele Exupéryho hrají současně dva herci. Z dílčích zážitků s oběma představiteli je možné poskládat jednu ucelenou postavu. Tento tvůrčí záměr vede herce k tomu, aby každý z nich ukázal jinou Exupéryho tvář. Pak se temperamentní a nespoutaný Antoine Matěje Vejdělka snoubí s Antoinem lehce introvertním, ponořeným kdesi v hlubině tajemství, jak jej interpretuje Štěpán Tretiag.

Od počáteční chvíle, kdy se Exupéry seznamuje se svou budoucí manželkou Consuelou (Kateřina Dvořáková), se čím dál víc zaplétá do vztahů s dalšími osudovými ženami – Sylvií (Anna Kratochvílová), Helenou (Lumíra Přichystalová) a Louisou (Anne-Francoise Joseph). U některých nelze s jednoznačností určit, zda jsou Antoinovými milenkami, či pouze platonickými láskami. Všechny se nicméně soustavně dožadují jeho pozornosti. Helena volá Antoinovi domů ve snaze vylákat jej na schůzku, pročež předstírá, že je dispečerka žádající jeho okamžitou přítomnost na letišti. Jindy se Sylvie odvažuje přijít osobně až k Antoinovi domů, v naléhavé touze sdělit mu cosi velmi důležitého. V takovýchto chvílích se Exupéry Matěje Vejdělka snaží svou pozornost mezi ženy rozdělit. Často ukvapeně přebíhá z jedné místnosti do druhé, od jedné ženy zase k další. Jindy je Exupéry Štěpánem Tretiagem interpretován jako muž, který se uchyluje do samoty a do ticha, ke své jiné neopomenutelné vášni – literární tvorbě. Vidím spisovatele, který osamocený v poušti uléhá do písku, opírá hlavu o suchý pařez a z kapsy vytahuje úryvek prozaického textu, který s klidem a jemností v hlase předčítá. Je zřejmé, že jsou to právě Antoinovy milenky, které podněcují jeho chuť k životu a mysl inspirují k psaní. Tento Exupéryho ambivalentní životní postoj se stává hlavní tématickou linkou představení, a to až do závěrečné scény, ve které oba Antoinovi představitelé usedají na houpačky v místnosti evokující noční oblohu posetou hvězdami. Vznášejí se v jakémsi podivném časoprostoru, odkud pronášejí děkovná a smířlivá slova, věnovaná právě těmto čtyřem Antoinovým osudovým ženám.

Postavy se velmi často vyjadřují slovy Exupéryho díla, když herci čtou z jeho prozaických textů a korespondence. Představení tedy dává možnost seznámit se blíže s úryvky Exupéryho literární tvorby spíš než s konkrétními faktickými událostmi z jeho života. Také proto lze říci, že na příběh samotný primární důraz kladený není. Situace obecně nejsou vystavěné klasickým dramatickým způsobem, nemají přesné načasování a nestojí pouze na fixním textu. Zápletky dílčích situací nejsou komplikované, daných je vždy jen pár úkonů. Antoine se setkává s Helenou na smluvené schůzce. Od momentu, kdy společně usedají na lavičku, mu Helena věnuje malý dárek a Antoine jí čte úryvek ze své nové tvorby. Ostatní herecká akce i slovní repliky jsou improvizované. Hercům je dána možnost obohatit každou reprízovanou situaci novými, mnohdy neopakovatelnými podněty. Nejednou se ale také stává, že je konverzace naplněná slovní vatou a pohyb na scéně – ukvapený nebo naopak skoro až statický – je naneštěstí jen jakousi výplní mezi jednotlivými fixními úkony.

Někdy se z dialogů dozvídáme faktické informace o postavách, například při hádce Antoina a Heleny, kdy zjišťujeme, že tato žena není jen jeho milenkou, ale také spisovatelovou nakladatelkou, snažící se o co nejlepší propagaci jeho literárního díla. Jindy jsme svědky odhalení Antoinovy nevěry, když Consuela nachází v kapse jeho kabátu milostný vzkaz od Heleny. Vedle toho existují scény, ve kterých postavy na první pohled nic konkrétního nesdělují. Pozorujeme Antoina, jak ve své pracovně kreslí ilustrace a porovnává výkresy, nebo vidíme Sylvii, stojící v potemnělé chodbě u zavřených spojovacích dveří, jak dýchá na tabulku skla a později na ni píše prstem vzkaz. Tyto situace odhalují chování postav v jejich osamění, a nesou se proto ve specifickém duchu. Pro jakési intimní naladění poutají pozornost a postavy díky nim nabývají jasnějšího charakteru.

V imerzivním divadle existuje možnost ocitnout se v tzv. situacích „one-to-one“, kdy divák zůstává v místnosti s hercem na jistou chvíli sám. Je to ojedinělá zkušenost pro oba zúčastněné. Procházím prázdnou místností a slyším, že někdo rychlými kroky přichází. Herečka rozlíceně a s odhodlaným výrazem odhrnuje závěs u dveří. Spatřuje mne a já čtu v její tváři prvotní uleknutí. To ale záhy střídá dřívější výraz naštvání, který herečka spojuje s roztržitým hledáním klíče v kabelce a horlivým odemykáním dveří vedoucích do vedlejšího pokoje. S velkým gestem je otevírá, na moment se zastaví a vybízí mě, abych šla s ní, pak vchází dovnitř a mizí mi z dohledu. Stojím v pokoji opět sama a rozhoduji se, zda ji mám následovat. V takovou chvíli je hranice mezi divadlem a skutečností velice tenká.

Při sestavování pomyslné mozaiky představení nelze čerpat pouze z herecké akce a ze slov, která v něm zaznívají. V případě představení Letec - L´ Aviateur  je důležitým spolučinitelem divákova hravost. Pytlíčky, krabičky, předměty všeho druhu zavěšené na šňůrkách ze stropu místnosti, také skříňky a obálky rozmístěné různě po domě, ukrývající Antoinovu osobní korespondenci, i šuplíky psacího stolu v jeho pracovně – to vše vybízí k prozkoumání. Dle libosti je možné nahlédnout do hereččiny kabelky a vzít z ní klíč, který se v ní ukrývá. S ním pak otevřít zamčenou plechovou skříňku obsahující dopisy nebo lékárničku plnou ampulek s kapalinami roztodivných barev a vůní. Lze si kupříkladu vyzkoušet i hereččiny rukavice nebo se navonět jejím francouzským parfémem a třeba se na chvíli i vžít do její role.

Divácká interakce zasahující do průběhu děje je důležitým aspektem, herci vycházejí z okolností, které se můžou při různých reprízách zásadně měnit. Diváci mohou spolu s nimi usednout na lavičku či ke stolu, nebo jim dokonce odebrat potřebnou rekvizitu. Také z tohoto důvodu jsou herecké akce z velké části naplněny slovní a pohybovou improvizací. V některých místnostech visí růže s cedulkou, na níž je psáno: „Dej mě té z Antoinových žen, která chceš, aby mě dostala.“ Potkávám Exupéryho na společné procházce s Consuelou, které je, zdá se, poněkud zima, a galantní Antoine jí proto odbíhá pro šál. V tu chvíli přistupuje k osamocené ženě divák a podává jí zmiňovanou růži. Herečka Kateřina Dvořáková jako Consuela přijímá květinu s úsměvem i poděkováním. A navrátivší se Antoine Matěje Vejdělka se své přítelkyně duchapřítomně ptá, zda si za tu chvíli, co byl pryč, již stihla najít náhradu. Divák se pojednou stává spoluhercem a aktivně se podílí na rozehrání minisituací, což spolu s pohotovou hereckou akcí dává vzniknout zcela novým a neotřelým okolnostem.

Představení působí na všechny smysly. Je možné posedět v dolním baru, odkud se v jednu chvíli linou živé zpěvy francouzských šansonů, i prsty hladit načechranou hlínu v bedničce s rostoucím baobabem a také si v Consuelině pokoji pochutnávat na kávě s máslovými sušenkami. Představení Letec – L´Aviateur si totiž nebere za cíl představit život Antoina de Saint-Exupéryho z hlediska historických informací. Jeho životní příběh, stejně jako spisovatelova osobnost, se pro tvůrce stává pouze výchozím materiálem, kterým se volně inspirují k utkání atmosféry tohoto představení. Díky tomu mě nesvazovalo vědomí, že když se věnuji té které herecké akci, místnosti či rekvizitě s větší pozorností a déle než jiným, podstata představení mi uniká. Právě naopak. Ve chvílích, kdy jsem byla obklopována zářícími hvězdami, přestože jsem se nořila do tmy, když jsem pozvedala hlavu k oblakům, přestože jsem stála pevně na zemi, pro přívětivost a jemnost tohoto představení i pro tu klidnou a horlivou Exupéryho tvář, ke mně dolétla zpráva, že nemůže existovat den bez noci, tma bez světla ani let bez přistání.