Muž opustí rodinu, zaměstnání a lidstvo vůbec. Vezme kolo a stan a vyráží vstříc necivilizovanému lesu, tichu a losům. Adaptaci norského bestselleru Erlenda Loea uvádí v Rock Café letošní absolventi KALDu: režisérka Linda Dušková, herci Pavel Blažek a Filip Šebšajevič.

Na potemnělém prázdném jevišti se rýsují kostry uschlých stromků. Vystupuje los s kytarou a vítá diváky v lese něžnou verzí písně Ladies, good night. Filip Šebšajevič za pomoci masky - losí hlavy - a lomených ostražitých pohybů vytváří atmosféru hlubokého klidného lesa, kde je v dálce možné tušit přítomnost vetřelce. Dokonalá maska s pohyblivýma očima umožňuje iluzi skutečného pohledu nevinného zvířete. Kromě skvělé evokace prostředí lesa a jeho obyvatel nastoluje tato úvodní scéna hravý tón inscenace. Los vyjadřuje své city k lesu až erotickým tancem se stromy; hraje a zpívá o lese losí řečí: „bá, bá, bá,…“.

Tíha příběhu o kontroverzním alternativním způsobu života spočívá převážně na bedrech jednoho herce. Pavel Blažek ztvárňuje muže, který hledá něco opravdovějšího než to, co přináší zprostředkovaná existence moderního světa. Žádný počítač, mobil, žádné stěny, ani jídlo z plastu. Jen člověk odkázaný sám na sebe a své lovecké a sběračské schopnosti. Jeho monolog přerušují jen krátké pohybově-hudební scénky a ještě kratší rozhovory s dotěrnou civilizací.

Dopplerovu uzavřenost, odevzdanost, jeho nechuť komunikovat dokázal Pavel Blažek vystihnout s minimem prostředků, bez zbytečných grimas, ale s maximálním zapojením. Dopplerovo vyprávění nenudí, i když jeho hlas zůstává klidný, výraz téměř neměnný - lehce podmračený, jakoby nezúčastněný. Hluboko ukryté emoce prozrazují jen jiskřivé oči. Doppler netouží po ničem jiném než po samotě, nechce být obtěžován, chce žít v harmonii s přírodou. Úplná samota je ale v dnešní době těžko dosažitelná. I Doppler je nucen konfrontovat se nejen s losy, ale i skladníky, pravičáky, dokonce i s vlastní manželkou. V těchto situacích je Blažkovi spoluhráčem Filip Šebšajevič, který své „postavy“ naopak črtá výraznými odlišujícími, místy až karikujícími, rysy (ženská fistule, cizí akcent, nápadná gestikulace).

Jeviště režisérka rozdělila na dvě části. Zadní třetina je zahalena poloprůsvitnou látkou, za níž se rýsují stíny vzdáleného městského života. Doppler takto komunikuje se svou ženou nebo vyměňuje skolené losy za baterky a nejlepší vynález lidstva – nízkotučné mléko. On je srdcem stále v lese (před látkovou stěnou) a černý obrys ženy ho vydírá a snaží se ho přetáhnout na svou stranu. Skvělá práce za stínovou stěnou vytváří kouzelné efekty zviditelňující výraz postav skrytých ve tmě.  Šebšajevič emoce tvaruje rychlostí, plynulostí, s níž se stín pohybuje, vzdáleností od stěny, naléhavostí v hlase a také hrou s vlastní siluetou.

Skvěle fungují situace, v nichž Doppler komunikuje se stínem či losem (maskou), scény, ve kterých je herecký styl Blažka a Šebšajeviče něčím oddělen. Dvě odlišné esence se doplňují a udržují rytmus a rovnováhu inscenace. Například scéna zabití losa; Los hraje na klavír a loučí se: „...Good bye, my trees…“,  zatímco lovec prožívá existenciální dilema. Nechce zabít, los má mládě. Když ale nezabije, bude mít hlad, zemře. Naopak situace, kdy jsou oba herci tváří v tvář, ztrácejí dynamiku. Černá a bílá se míchají a výsledek je přinejlepším černá a šedá. Vzájemně se oslabují. Doppler se stále drží svého mírně depresivního hlubokého mudrování, které Blažek do detailu vykreslil, ale postava nového energického stanového souseda, který Dopplera otravuje, je nějak příliš na očích na to, aby stačily hrubé charakterové črty.

Pokud se do Rock Café někdo vydá na dramatizaci bestselleru, může se stát, že nadšen nebude. Pokud ale do Rock Café zavítá za divadlem, nadšení má jisté. Tvůrci jednoduše a hravě představují svůj pohled na Dopplerův zelený svět. Využívají všeho, co jim domovská katedra nabízí. Vynalézavá režijní řešení, nekomplikovaná, ale působivá; loutky, masky, hudbu, tanec. Vše originálně, zábavně a s nadhledem. A tak nejen zásluhou jednoho výrazného hereckého talentu máme příležitost nahlédnout až ke kořenům jak divadla, tak civilizace. Dalo by se tedy říct spolu s Dopplerem a „alternou“:  prolovíme se a prosbíráme do lepšího divadla.