Byl jsem v lese. V banálním, obyčejném lese kdesi za Hradcem Králové, kousek od Dobrušky. Byl to příjemný, všední výlet, pršelo jak z konve, boty mi na lesní cestě začaly čvachtat jen o chvilku dřív, než moje sako nasálo asi hektolitr dešťové vody a ztěžklo na stonásobek své váhy. Ale navzdory povětrnostním podmínkám, které pěší túře právě nepřály, mě stále trápila spousta otázek.

Když jsem ke zmíněnému lesu přicházel, vrtalo mi hlavou, co je to přesně za barvu, tenhle odstín zelené a hnědé. Kdo to asi celé natíral, kterému scénografovi je to podobné, jestli si dělal sám i light design a že zdálky ta kašírka vypadá dosti realisticky. Realisticky se tvářila i zblízka, i na omak. Šikovné dílny! Na protější stráni pak kdosi zapnul mlhostroj. Nebo to byl spíš hazer? Kolik metrů kabelu je asi potřeba k nejbližší zásuvce s 380 volty? Nikde jsem nezahlédl povědomou červenou koncovku, netrčela ani ze stromů, ani pod žádným z těch zelených polštář- ků, které mohly techniku skrývat. Kdosi pravil – nehrabej se v tom mechu a koukej, páří se les. To určitě, přeci poznám divadelní vymoženosti. O chvilku později mi dech vyrazil propeller, větrostroj. Nečekané použití fi lmové techniky, skvělé! Někdo další poznamenal, pojďme už domů, zvedá se vítr a prší čím dál víc, ale já věděl svoje. Déšť. Tolik vody by mi asi v Národním nepovolili. Natekla by jim do elektrických rozvodů. Ale ten efekt! Písek a kamení na zemi je taky nemyslitelné, zadřely by hydrauliku jevištních stolů. Ostatně ten terén! Vypadal přirozeně, plynule, nikde žádný hřebík nebo vrut, nikde netrčela neuříznutá deska, nikde se neválelo žádné nářadí. Nad mýtinkou jsem zahlédl lóži v druhém pořadí. Myslivci ji z nepochopitelných důvodů nazývají posedem, ale mě nikdo latinou neošálí. Ten výhled, scénografi e, terén i efekty se mi ukázaly v celé své kráse. Dokonalé dílo! Probíral jsem v hlavě rychle bibliotéku dramat, která by se tu dala inscenovat, naneštěstí jsem ale nemohl dramaturgický vý- běr konzultovat telefonicky, protože v tomhle netradičním prostoru asi používají rušičku, aby při produkci diváci nerušili. Diváci! Jak jsem mohl zapomenout! Jak se sem proboha dostávají diváci, jaké tu mají zázemí? Nejbližší parkoviště několik kilometrů, od divadelního baru, který nese nepochopitelné jméno Na růžku, jsem šel až sem pěšky minimálně hodinu, jediná lóže, k sezení jen uříznuté špalky zabetonované do země (aspoň myslím, že byly zabetonované, neboť nešly zvednout)… Sako těžklo, voda mi crčela z bot a ostatní se mi ztratili kdesi v dálce. Stál jsem, hleděl do dáli, počítal v duchu kilometry kabelů, stál jsem, zdeformovaný divadlem, nepochopený. Stál jsem sám na lesní cestě a pršelo.