připomenutí a oživení Sanforda Meisnera na Rose Bruford College, Londýn, 5. listopadu 2011      

napsala: Olga Ryabets, přeložila Pavlína Pacáková

Sanford Meisner (1905 – 1997), americký herec a uči-tel herectví, vyvinul formu herecké metody1, založenou na systému Konstantina Stanislavského, dnes známou jako Meisnerova herecká technika. Známý je také díky pojmu „realita jednání“2. Jeho technika vychází z princi-pu, že „je propastný rozdíl mezi hercem, kterého charak-ter postavy přirozeně motivuje k jednání, a hercem, který toto jednání pouze předvádí, nebo sám utváří.“ (Hart in Bartow, 2006, str. 51) Meisnerova metoda je americké-mu herectví tím, čím je slovo robot za hranicemi České republiky – každý ji používá, ale jen málokdo ví o muži, který ji vymyslel. Meisnerova cvičení jsou využívána té-měř na každé americké hodině herectví, ale přesto jsou jen zřídkakdy pojmenována. Konference o Meisnerovi, která se odehrála začátkem listopadu na londýnské Rose Bruford College, usilovala o napravení této křivdy. Jed-nodenní konference se skládala ze dvou částí: přednáš-ky spojené s panelovou diskusí a workshopu dle výběru (na výběr byly dva: jeden vedl Grant Olson z University of Kingston a druhý Julian Jones z Rose Bruford College).

PŘEDNÁŠKA A DISKUSE

Klíčový příspěvek Meisner a kontext přednesl profesor Richard Hornby z University of California Riverside. Pro-fesor velmi stručně nastínil historický kontext Meisnero-vy tvorby a velmi přesně shrnul hlavní slabiny herce-pe-dagoga, jako například sklon používat prázdné metafory jako „pravdivost“ či „zdroj podstaty“ či tvrzení, že he-rectví není rozumovou ani literární činností. Tato kritika byla zacílena především na knihu Sanford Meisner o he-rectví, kterou Richard Hornby označil za nedostatečnou reflexi vlastní práce a problematickou výpověď o tech-nice. Navzdory kritice knihy ukončil profesor Hornby svou přednášku lehce sentimentální poznámkou, kterou připomněl, že Sanford Meisner skutečně miloval herectví a respektoval své studenty. Přestože byl Meisner studen-tem Lee Strasberga, odmítal jeho pojetí emocionální pa-měti. Nejdůležitější pro něj byla zkušenost tady a teď.

Po přednášce následovala panelová diskuse, nazvaná Meis-ner a realita jednání. Na kritiku profesora Hornbyho velmi expresivně reagovali dva Meisnerovi studenti – herečka Suzanne Esperová a její manžel, herec William Esper. Vy-světlili, že první rok hercovy práce musí zůstat intuitivním (tj. nemá být rozumový), protože mu umožní seznámit se blíže se sebou samým. Podle Esperové tato metoda do-voluje pracovat jakýmkoliv stylem. V reakci na skeptický přístup profesora Hornbyho ke konceptům „pravdivosti“ a „upřímnosti“ (zvláště v herectví, které tolik spoléhá na předstírání a na vědomí divadelní konvence) Espero-vá odpověděla, že pravdivost spočívá především v tom, že herec zůstává věrný textu. Stejně tak byla zajímavá přítomnost profesorky Carol Fisher-Sorgenfrei z University of California, která je expertkou na japonské divadlo a vy-jadřovala se k paralelám mezi Meisnerovým opakováním a teorií opakování v asijském divadle. Diskuse se promě-nila v debatu o tom, jak různé efektivní metody usilu-jí o totéž – cosi, co Suzanne Esper pojmenovávala jako „intuici“ nebo „tu věc“. Suresh Patel, účastník panelové diskuse z New Yorku, herec, který má zkušenosti s mnoha formami tréninku, představil poněkud kontroverzní názor, že všichni členové The Group Theatre (jehož konec vedl k založení newyorského „fenoménu mistrů pedagogů“ – mezi něž patří například Stella Adler, Lee Strasberg, Uta Hagen a další) byli skutečně jen přeskupením základních kamenů Stanislavského systému. Ať už souhlasili, nebo ne, všichni přítomní se shodli na tom, že Meisner je sou-částí DNA amerického herectví.

WORKSHOP

Ze dvou nabídek jsem se přihlásila na workshop Gran-ta Olsona. Popis sliboval ukázku „praktického využití teorie a cvičení ve zkušební výpravě“ a byl zamýšlený jako praktická ukázka některých Meisnerových základ-ních cvičení, například opakovacích cvičení a jejich va-riací coby prostředku rozvíjení smyslu pro nenucené impulsy. Kromě toho vede Oslon výzkum na University of Kensington a jeho práce se zaměřuje na „neviditel-nou komunikaci“ popsanou Stanislavským a Michailem Čechovem.

Doufala jsem, že Olson představí spojitost mezi svým výzkumem a Meisnerovou praxí, s ohledem na předcho-zí panelovou diskusi o neviditelné síle herce. Nicméně se ukázalo, že workshop byl koncipován podstatně jednodušeji. Začal velmi krátkým úvodem a pokračoval snahou o ilustraci základního principu Meisnerovy tech-niky – opakováním. Samozřejmě hlavní složkou techni-ky je čas a potřebujete jej mnoho, abyste mohli cvičení vykonat. Ačkoliv náš instruktor přijal výzvu představit techniku založenou na čase ve dvouhodinové dílně, jeho doznání nezvýšilo efektivnost toho, co následovalo. Přes-tože Olson postihl základ velmi dobře, celková zkušenost stvrdila výrok, že tento typ cvičení skutečně potřebuje léta práce. Těm, kteří s touto praxí nemají zkušenosti a jsou zvědaví, doporučuji vynikající úvodní esej Victorie Hart v knize Training of The American Actor (Příprava amerického herce). Níže je krátká ukázka, která popisuje pouze dvě ze základních cvičení, jež jsme během odpo-ledne absolvovali.

OPAKOVÁNÍ: CVIČENÍ

Meisner začíná tento proces tím, že odstraní scénář, a s ním také potřebu herce dosáhnout jakéhokoliv předurčeného výsledku. Cvičení začíná se dvěma her-ci, kteří stojí tváří v tvář, jeden a půl až dva metry od sebe.

Jen opakuj

Jeden herec začne cvičení reakcí na něco, co vidí, něco zjevného, co je pravdivé a přítomné na druhém – nic komplexního, jde jen o upřímnost a otevřené pozoro-vání. Druhý herec musí poslouchat a opakovat přesně to, co slyší.

Opakuj přesně to, co slyšíš, a říkej pravdu!

Na začátku je pouze hercovo tvrzení: „Máš červené šaty.“ Partnerka to musí jednoduše zopakovat. Žád-ná role, kterou je třeba přivést k životu, žádné chytré komentáře k improvizaci; musí jen poslouchat a prostě opakovat, co říká její partner, pokud ji to nenutí opako-vat něco, o čem je přesvědčená, že není pravda. A tak odpoví: „Mám červené šaty.“ Změnou zájmena učinila změnu v opakování – aby tak výrok zůstal pravdivý z jejího hlediska. Jak se repetice rychle pohybuje tam a zpět, rychleji, než dokážete přemýšlet, ale ne rychle-ji, než dokážete slyšet, herci na sebe začnou reagovat. Vytváří s druhým skutečný kontakt, bez námahy, jed-noduchým aktem přesného opakování toho, co slyší, posloucháním a odpovídáním, reagováním skrz opako-vání. (Hart in Bartow, 2006, str. 54)

Ač jsme byli omezeni časem, byla jsem zaskočená pře-kvapivou intimitou, která v průběhu cvičení vznikla. Také jsem si všimla, že každý v místnosti pozvolna změnil polohu svého těla, až – celkem brzy – zrcadlili všichni řeč těla svého partnera. Protože verbální komunikace kvůli opakování ztrácí svou hodnotu, komunikační kód

účastníků se proměnil v nonverbální, který byl podstat-ně intenzivnější a založený na intuici. Pouhé nadzdvižení obočí skutečně dokáže říci více, než mnoho slov. Ke kon-ci dne bylo jasné, že konference nabídla aktuální a uži-tečný pohled na Meisnerovu metodu i další vodítka pro ty, kteří se chtějí dozvědět více.

1Tzv. metoda v americkém kontextu znamená v souvislosti s herectvím metodu, kterou rozvíjel Lee Strasberg v Actor’s Studiu. Obecněji se termín používá pro ty herecké metody, které vycházejí ze Stanislavského systému. (pozn. překl.)

2V originále “the reality of doing”.

Citace:

Hart, V., Meisner Technique in Bartow, A. (ed.), Training of the American Actor, New York: Theatre Communicati-ons Group, 2006.


Bibliografie:

Cole, T. (ed), Acting: A Handbook of the Stanislavsky Me-thod, Three Rivers Press, 1947.

Bartow, A. (ed), Training of the American Actor, New York: Theatre Communications Group, 2006.

Meisner, S., Longwell, D., Sanford Meisner on Acting, New York:Vintage, 1987.

Oida, Y., Lorna, M., The invisible actor, Londýn: Methuen, 1997.