Město s nohou na plynu

Cesta do Berlína pro mě byla velká věc. Měla to být má první návštěva všemi toliko opěvované metropole. Termín našeho pobytu se navíc kryl s oslavami třiceti let od zániku Berlínské zdi, která po necelých třiceti letech existence padla 9. listopadu 1989. Hlavou se mi honila všechna přídavná jména a charakteristiky, které moji přátelé v souvislosti s Berlínem kdy použili – moderní, stylové a hipsterské město plné minimalistických kaváren, secondhandů s těmi nejbizarnějšími kousky a širokou škálou barů, klubů a hospod. 

Ihned po příjezdu nás zlákala berlínská atmosféra a bez jasného cíle jsme procházeli městem. Přestupovali jsme z jedné linky metra na druhou a některé stanice nám okamžitě připomněly film My děti ze stanice ZOO.  Bez ustání jsme komentovali specifický a vpravdě hipsterský styl oblékání Berlíňanů a já se radovala z množství cyklistů, kteří se nenechali odradit ani chladným mživým listopadovým počasím. Očima jsem klouzala po budovách, které jsme míjeli, a v centru města jsem stále častěji musela zaklonit hlavu, aby mé zraky pojaly mohutná skleněná tělesa. Při pohledu na ně mě napadlo, kolik pověstí spojených s historií města asi Berlíňané mají. Bavila mě představa bezhlavých templářů prohánějících se po Skalitzer Straße, vodníků trůnících pod Öberbaumbrücke, či chudého německého houslisty sedícího v jednom z prosklených hranolů a hrajícího tklivou melodii. Těsně po setmění se nám podařilo dojít k Památníku holocaustu architekta Petera Eisenmana a pohltily nás tuny chladného betonu. Ačkoliv se zvenku zdá, že kvádry tvořící památník jsou podobně vysoké, jakmile mezi ně vstoupím, uvědomuji si, že zem pod nohama je nakloněná směrem ke středu narýsovaného bludiště. A tak se propadám a ztrácím mezi podivnými náhrobky, a občas ke mně doléhají útržky hovoru turistů, kteří však zůstávají mým zrakům skryti. 

K večeru jsme se ocitli nedaleko Braniborské brány. Obklopovalo ji množství zátarasů a zástupy lidí, kteří se přišli podívat na zvukovou zkoušku a přípravy oslav, jež měly vypuknout následujícího dne – devátého listopadu. Za velkým jevištěm přímo pod Bránou se na obrazovkách promítaly archivní záběry z roku 1989 a velká koule, jež se vyjímala ve středu jeviště, se videomappingem proměnila v zeměkouli. Z reproduktorů hlasitě duněla píseň německého rappera Trettmanna Stolpersteine (= kameny zmizelých, neboli dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu a nacistického režimu). Zem pod nohama nám vibrovala. Postupně jsme zjistili, že davy kolem tvoří kromě zvědavých cizinců zejména německy mluvící rodiny s dětmi a důchodci. Nikdo z přítomných se nezdál být multimediální pietní show pohoršen. V hlavě se mi okamžitě vynořil obraz Staroměstského náměstí a oslav třiceti let od sametové revoluce za zvuků rapu a hip hopu. Taková představa mě pobavila. I po tak krátké době strávené mezi Berlíňany jsem měla neodbytný pocit, že oproti nim by pražské obyvatelstvo s podobnou podobou piety nesouhlasilo. Pražané se sice mohou pochlubit celou knihovnou bájí, pověstí a mystérií, ovšem občas se zdá, že pokud jde o zaplňování prázdných polic novými knihami, docházejí nám nápady, nebo spíše ty neotřelé odmítáme přijmout. Příkladem za všechny budiž obávaná mořská hrozba v podobě žluto-zeleno-fialové chobotnice. Jak půvabně by se její chapadla vyjímala na fotografiích Prahy. Domnívám se, že naši sousedé by podobný návrh dokázali proměnit v architektonickou realitu.

Něco mi ale v ulicích Berlína po celou dobu chybělo a asi bude chybět vždycky. Přistihla jsem se, jak za dalším rohem očekávám úzkou uličku, v níž si div nevyvrknu nohu na kočičích hlavách. Jenomže Berlín je hipster s ohrnutými nohavicemi a balenou cigaretou za uchem, mladý, syrový a surový. Srovnávat ho s dámou, jakou je Praha, která, oděná v těžkých sametových šatech, přežila staletí, se nezdá spravedlivé ani k jednomu z měst. Já v sobě ale nejspíš mám něco z té pražské tradičnosti a strachu z nového. Baví mě škobrtání Starým Městem. Líbí se mi, jak mi při tom oči těkají z jednoho historického slohu k druhému. Vzrušuje mě fakt, že téměř každá budova, lampa a socha má své tajemství, váže se k nim nějaká pověst nebo záhadný příběh. Možná se pod nimi nachází poklad, stačí je jenom třikrát bez dechu obejít. Zdá se mi, že na mně musí být vidět, že se do berlínského prostředí nehodím. 

Překvapilo mě, jak omšele a zašle Berlín i přes svou novost působí. Není to ale špína nastřádaná časem, jako v případě Prahy. Zdá se zkrátka, že Berlín se rozhodl užívat si, dokud má ještě dost energie a dokud mu v tom nebrání věk. Ze všeho těží maximum, a když už se slaví výročí, tak se vším všudy. A daří se mu balancovat přesně na hranici únosnosti. Cítím obdiv a možná až fascinaci takovým způsobem existence. Sama na něj ale asi nemám dost kuráže, a proto se tu cítím trochu nepatřičně.