Mít o kolečko víc

Petra Kolečka můžeme bez uzardění označit za fenomén českého divadla dneška. Dílo teprve sedmadvacetiletého autora čítá již slušnou řádku her, scénářů či muzikálových libret. Byť v současném dramatu najdeme vícero výrazných osobností (namátkou David Drábek, Lenka Lagronová nebo Roman Sikora), co se týče popularity, nemá nyní tento tvůrce sobě rovnou konkurenci.

Přesto je však nutné zůstat při zemi a kvantitu automaticky nesměšovat s kvalitou. Ačkoli má Kolečko v odborné veřejnosti své příznivce (kupříkladu divadelní kritička v Hospodářských novinách Marie Reslová), troufám si tvrdit, že popularita nemá svůj základ ve výrazné umělecké hodnotě jeho dramat, ale primárně v marketingově-autorském kalkulu.

Je určitě dobré nejprve uvést, jaký názor má na své dílo (resp. na jeho inscenační zpracování v režiích kupříkladu Tomáše Svobody nebo Daniela Špinara) sám mladý divadelník: „Já myslím, že jsme zástupci alternativ ve světě mainstreamu. (…) Že bychom chtěli do mainstreamu přinést alternativní myšlení. Jenže ono to možná asi stejně ty mainstreamové konzumenty nezajímá. (…) S tím masovým publikem by se mělo komunikovat. Jenže se to nedělá. Je tedy třeba z alternativy vytáhnout na povrch něco, co komunikuje s masou a co by s ní dokázalo i ždibínek pohnout.“1

Kolečko má poměrně jasnou představu, že skrze popkulturní formu bude divákům servírovat náročnější obsah. Jistě, již avantgarda v minulém století hledala inspiraci v pokleslých literárních žánrech, cirkusu, módě. Nejdále pak zašly revoluční estetické výboje v šedesátých letech, které dokonce začaly popírat dělení umění na „náročné“ a „komerční“2 V tomto tvůrčím kvasu vzniká Warholův pop-art nebo postmoderní kultura s Ecovou maximálně liberální teorií „otevřeného díla“. Nastupující generace „kumštýřů“ je dalším výhonkem těchto radikálních myšlenkových a tvůr- čích proměn ve vnímání uměleckého díla. Aby se při svém přihlášení ke kultuře většinového diváka Kolečko vyhnul srovnání s typickou pokleslou zábavou divadelní scény (muzikály Michala Davida, různé soukromé zájezdové společnosti), přidá na středně-proudový kabát nálepku „alternativa“. Připomeňme, že „mainstreamovou“ kulturou se obecně chápou taková díla, která svým strukturálním uspořádáním chtějí co nejsrozumitelněji promlouvat k nejširším masám publika/čtenářstva. Mainstreamový produkt vytváří přehledný fikční svět, v němž se dá snadno odlišit dobro a zlo, pravda a lež, krása a ošklivost. I když se v takovém díle řeší závažné životní otázky (bolest, smrt, neštěstí), není možné nabízet relativizující odpovědi, ba dokonce dopustit se té troufalosti, že na niterné lidské tázání se po smyslu všech věcí neexistuje žádná jednoznačná odpověď. Alternativa naopak fikční svět většinového vkusu rozrušuje, pohoršuje diváka/čtenáře negacemi strukturálních jistot kulturního produktu. Alternativa a mainstream se těžko prolínají. Buď udržujeme vnímatele v bezpečí jeho očekávání, a tudíž dílo středního proudu není opoziční výzvou k novému uspořádání estetických pravidel, anebo provokujeme, rozřezáváme recipientův žebříček hodnot, tím pádem však nemůžeme počítat s tím, že naše experimentování s formou a obsahem dojde obecného přijmutí – že nastane záškodnické proniknutí do hájemství mainstreamu. Buď jsme jedno anebo druhé. Kolečkova kulturní dualita, v níž masová estetika a tvůrčí novátorství mohou v rámci jednoho díla spolu koexistovat, je tak spíše intelektuální frází, než faktem. Sofistikované postulování problémů podle něho učiní ze středního proudu cíl kritiky. Jednoduše řečeno, komický muzikál „Pornoherci“, přeplněný vulgárními vtípky a prvoplánovými narážkami na pohlavní orgány, se ve výsledku má stát sžíravou satirou na hyperinflaci sexuality v dnešní době. Jak již bylo řečeno, se vstupem do světa mainstreamu musíte začít čelit jednoznačnému nátlaku na obecnou srozumitelnost, líbivost a neprolamování určitých spole- čenských tabu. A v tomto bodě jsou Kolečkovy hry zcela vzorovou ukázkou zábavy středního proudu, která de facto nevybočuje ze systému komunální satiry. Troufalost autorova záměru, že s masovým publikem pohne, když si z něj bude dělat legraci, nemá šanci na úspěch, pokud se nepřekročí určité formální mantinely. Kolečko je autor důvtipný, s nadprůměrnou schopností používat slovní humor, avšak tento svůj talent používá jako zá- klad pouhé nevinné ironie, nikoli jako útok na samotné kořeny hodnotové soustavy současného materialistické- ho člověka.3 Svět davového vkusu nelze ovládat podle osobních umě- leckých preferencí, naopak pravidla konzumní kultury požírají snahy o jinakost, estetickou či myšlenkovou ná- ročnost. Kolečko podle mě v tomto ohledu podlehl a jeho hry zcela organicky splynuly s prostorem ironizování ur- čitých společenských neduhů, uzavřeným v pevné krustě přesvědčení, že takto nastavený systém nelze změnit. Hrozivě se pak tyto původně chtěně alternativní pohledy na společnost podobají televizním estrádám, v nichž si různí baviči dělají bohapustou srandu z politiků, maloměšťáků atd., avšak jedná se zde jenom o „dělání legrace“, zabavení konzumenta mezi dvěma reklamními bloky. Hlubší rozměr se za snahou rozesmát neukrývá. Netroufám si tvrdit, že znám ideální recept na to, jak propojit pokleslé s vysokým. Jak zaútočit na maloměšťáka přímo v centru jeho existenčních jistot. Avšak zá- kladní nutností je podle mého dokonalá promyšlenost formy. Kolečko píše snadno, rychle a má talent na to, jak zaujmout diváka. Proto pro něj není problém v jednom roce přivést na svět třeba pět divadelních her a se všemi si získat pozornost publika i kritiky. Tato nesnesitelná lehkost psaní je ale právě onou přímou linkou ke komerční zploštělosti, jednoduché líbivosti. Chci-li v prostředí komerce založit skryté hnutí odporu (byť sám za sebe budu stále tvrdit, že to není možné), musím své tvůrčí záměry a především jejich realizaci promýšlet do nejmenších detailů. Mít vždy o kolečko víc, než ti druzí. Psaní na první dobrou může vést k úspěchu, nikoli však k prolomení hodnotových bariér diváka. Hry údajného talentu českého divadla jsou často jenom vláknem vtipů, prokládaných křiklavě zjednodušenými existenciálními pravdami. Například v textu „Vejce“ je smícháno několik problémů dohromady: rakovina, odpovědnost vědce za své objevy, ekologie, vyprahlost manželské vášně. Dokonce se objeví i americký prezident, který zmateně prochází bytem českého objevitele univerzálního léku proti zhoubným nádorům. Veliká umělecká výzva se však v očividně chvatně napsaném textu rozpadá v sérii více či méně povedených gagů. Příkladem je typicky srandovní „žvýkavá čeština“ amerického prezidenta. Či jeho anální sex s manželkou vědce, křičící na vrcholu vzrušení „Yes! Yes!“, aby poté, co spatří svého konsternovaného muže, začala podobně vášnivě vřískat „No! No!“ Problé- my lidského bytí ve světě jsou zde zabaleny do líbivého hávu, zbanalizovaného, lehce stravitelného, jako to vidí- me v každém druhém českém (!) televizním seriálu.4 Kolečkovo nakládání se strukturou dramatu je pregnantní, co se týče základního schématu (fabule, syžet), avšak nepřidává k ní nic dalšího. Jeho texty jsou produktem, který neurazí, ale zároveň nedonutí nad nimi hlouběji uvažovat. Jenom „jsou“. Tím však autor fatálně zrazuje nejen své schopnosti, ale i již tak hodně pošramocenou pověst umění, jakožto způsobu, jak vysvětlit člověku smysl jeho existence v tomto chaotickém vesmíru. Nejsem absolutním odpůrcem života a díla Petra Koleč- ka. Stejně jako on věřím tomu, že nová exploze umělecké velikosti může přijít jen a pouze skrze práci s popkulturními vlivy (nikoli však skrze kolaboraci s nimi). Zůstávám navýsost citlivý na rozdíl mezi záměrem a konečným vý- sledkem. Kulturní velikost, ať již mainstreamová nebo alternativní, zazáří tehdy, když se svým dílem budou tvůrci zacházet s maximální profesionalitou a důsledností. A v dokonale udělaném díle nakonec není ani třeba postulovat nějaké zásadní filozofické skutečnosti. Kvalita totiž svůj hlubší smysl vyjeví sama. To je ohromné tajemství dobrého umění, do jehož hájemství mladá generace proniká jen s obtížemi. 

1 Král, Karel: Nasrání je hybný motor mého psaní (Od sportu k revoluci – sadařský rozhovor s Petrem Kolečkem). In: Svět a divadlo: časopis o světě divadla a divadle světa, 2010, roč. 21, č. 4., s. 134-135. ISSN: 0862-7258 2 Francouzská filmová nová vlna je nejlepším důkazem prolínání braku a vysokého umění. Godard a Truffaut točí detektivky, sci-fi, melodramata, ale pokleslost žánru je jenom rámcem, uzavřenou závorkou, uvnitř níž umělci experimentují s kamerou, střihem, zvukem a herectvím. Nelze zde hovořit o „otevřenosti“ díla, které lze vnímat jenom jako „žánr“, bez ohledu na jeho formální stránku.

3 Ve hře „Kauza Maryša“ je nám představen svět tzv. zelených vdov, tedy manželek milionářů, které uzavřené ve svém přepychu neví, co se životem. Umělecká výzva je zde jasně definována, ale ve výsledku autor používá stereotypní schéma ironického pohledu na vyšší vrstvu (nevím, jaké šaty si obléknout, střety se služkou atd.), z něhož maximálně vybočuje vulgární výkřik Maryši, že ze zoufalé nudy „lidem na ulici ukáže kundu.“ Tato magická kvaziavantgardní vteřina však s mainstreamovým divákem dnes již nemůže otřást. Časy, kdy Ubuovo „Hovnajs!“ psalo dějiny divadla, již dávno minuly. Z Maryšiny kundy se stal jenom líbivý vtípek, který vděčně rozesměje diváky.

4 Byť již výše zmíněná Marie Reslová si myslí něco úplně jiného: „Přestože se Vejce dotýká zásadních existenciálních otázek, vyznačuje se omračující jednoduchostí komediálních situací, v nichž se snoubí neúprosně přesný a konkrétní současný postřeh s nadsázkou. A to v kombinacích dosti šílených. (…) Mezi onou pohovkou a zahrádkou je vlastně řeč o strachu ze smrti, o tom, jak nešťastně člověk zasahuje do přírody, o absurditě, v níž se ocitají mocní, o tom, že pěstovat s láskou afrikány je stejně fajn, jako najít lék na rakovinu, a že si často neuvědomujeme, co má v životě vlastně cenu. Zdá se, že i na horské dráze mezi Novou, uměleckým šéfováním v Rubínu a dramaturgová- ním v divadle na Kladně je možné, aspoň po nějakou dobu, neztratit povědomí o tom, co je co.“ In: Talentovaný Kolečko válí: Psal Okresní přebor a jeho nové hry kopou první ligu, Ihned.cz, 3. 1. 2012, dostupné z: http://art. ihned.cz/divadlo/c1-54355220-petr-kolecko-zvlada-novu-i-divadlo. Každý má právo na svůj názor, v tomto případě je však třeba se ptát, proč podobnou „existenciální“ tíhu, obalenou humorným nadhledem, kritici nevidí v tvorbě např. Zdeňka Trošky, Jiřího Vejdělka či satirických kouscích F. R. Čecha? Proč tito výše zmínění pánové jsou pro kritiky symbolem kulturního úpadku a „mladá avantgarda“ skrze trapnost servíruje inteligenčním buňkám diváctva zásadní skutečnosti o životě? Kdo hledá, najde. Nechť obdivovatelé Kolečka, Svobody a spol přiznají, že Troška je český Godard, a můj kruh pochybností bude rozptýlen.