Otec, táta, tatínek, fotr, zploditel. Nebo přítel, autorita, učitel, parťák. Či tyran, sobec, nešťastník, hlupák. To všechno jsou tváře našich otců, které se do nás nesmazatelně vtiskly. A tak se s nimi sžíváme a vyrovnáváme. Napodobujeme je, bojujeme s nimi a podobáme se jim. A nikdy nepřestaneme. Krev se totiž nedá vypumpovat, geny obrousit a vzpomínky vytlouct.

Takový námět si vybral pro svoji čtvrtou inscenaci v divadle DISK letošní absolventský ročník režie-dramaturgie a herectví činoherního divadla; na inscenaci se herecky podíleli i studenti Katedry alternativního a loutkového divadla a Pražské konzervatoře. Tento ročník se ve svých předchozích inscenacích – PunkrockuGrázlech a Buchtách a bohyních - zabýval především postavením mladého člověka v dnešním světě a novými tématy naší doby. Tentokrát se však přenesl od aktualizace k univerzálnosti, k tématu starému jako lidstvo samo. Autoři inscenace, režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgové Martin Hýča a Marie Nováková, sbírali materiály o svých otcích. Vzpomínali na dětství, procházeli fotografie, zaznamenávali sny, sbírali korespondenci a mluvili se svými rodiči. Až vydestilovali autorský text složený z autentických výpovědí o sobě a svých rodičích.

Tvůrci se rozhodli děti a rodiče nijak neodlišit; nevyužili věkovou charakterizaci ve vizáži a ani ve způsobu slovního projevu či myšlení, a tak proti sobě postavili dva rovnocenné světy, které si mezi sebou potřebují mnohé uspořádat a vysvětlit. Tento krok už sám o sobě obsahuje nosný konflikt. Každé dítě se musí v dospělém věku vypořádat s chybami rodičů. Dokážeme sice vnímat svoji minulost pohledem dospělého člověka, který vidí věci v souvislostech, ale zároveň se tento pohled nedá skloubit s dětskými vzpomínkami, které jsou bezelstné a zkreslující, a které jsou vryty hluboko do naší paměti. Každý potřebuje uchopit svou minulost a pochopit tak současný stav rodinných vztahů, do nichž se svou dospělostí „znovuzrodil“.

V levé části jeviště stojí klavírní křídlo, přes které je přehozen ubrus, a tak slouží zároveň jako stůl. U něj večeří Syn (Martin Hýča) s Matkou (Evženie Nízká). Syn se při večeři pokouší dobrat pravdy o svém otci. Vzpomínky z dětství mu totiž do mozku vštípily pochybnosti, které se snaží rozptýlit. Je člověk, jehož příjmení po celý život nosí, skutečně jeho otcem? Matka však rozverně pohazuje vlasy, sem tam se zachichotá a celou situaci pubertálně zjednodušuje. Nechápe, proč je pro něj tak důležité znát pravdu. Nedokáže s tím, jak se mění Syn, adekvátně měnit i svůj vztah k němu – nevhodně se plácá mezi přístupem kamarádským a rodičovským, a tak ani jeden z nich nemůže fungovat. Nevidí, že Syn není její kamarád, a že mu nemůže u sklenky vína sdělovat pikantnosti ze svého a otcova života; zároveň ale nevnímá, že už to není malý chlapec, kterého musí chránit před krutou pravdou. Takto nefunkčně nastavený přístup rodiče se logicky odráží i v přístupu dítěte. Syn mluví s Matkou spatra, tlačí na ni, zpovídá ji z jejích milostných avantýr a až posedle se hrabe v její minulosti hledaje jakoukoliv indicii, která by ho dovedla ke skutečné identitě jeho otce. Snaží se tvářit uvolněně, přesto se však nervózně usmívá. Pokud mění téma rozhovoru, dělá to jen proto, aby pak na Matku znovu nečekaně udeřil. Tímto svým nátlakem a probublávající agresivitou ji znervózňuje. Nemluví s ní jako s rovnocenným partnerem, ale kárá ji jako malé dítě. Hořké semínko ukřivděnosti v něm roky klíčilo, až ho nakonec celého prorostlo. Jenže takhle z ní pravdu nikdy nevymámí. Pozice rodiče a dítěte jsou převrácené a jediné, co napovídá, že u stolu skutečně sedí syn a matka, je Synův problém dojíst večeři; potají totiž ujídá sladkou tyčinku.

Na úzké vyvýšené rampě, která lemuje zadní stěnu jeviště, jsou právě na čundru Otec (Vladimír Polívka) a Dcera (Marie Švestková). Při cestě lesem na hrad, kdy se každou chvíli proměňují v nešikovné postavy z němé grotesky, rekapitulují bez výčitek a kritiky svoji společnou minulost. Prožili velmi těžkou rodinnou historii zahrnující rozvod, ztrátu práce, problémové členy rodiny i zdravotní obtíže. Divák není schopen se v jejich řeči plně zorientovat, ale pro samotné porozumění není podstatné znát příčiny a následky. Důležité je, že i přes všechny životní karamboly z této rodinné chemické reakce vyšel vztah Otce a Dcery krystalicky čistý. On je často zmítán pochybnostmi, jestli se v minulosti zachoval správně, ona mu však nic nevyčítá a na svoje vzpomínky si nechává dětsky bezelstný pohled, který je prodchnutý pochopením dospělého člověka. Jejich konfrontace není konfliktem, je spíše sdílením společné minulosti, kdy si vzájemně doplňují své děravé vzpomínky. Jejich vztah je láskyplný, upřímný a zároveň hravý. A v celé inscenaci jediný, který dává víru v rodinné vztahy.

Další Otec (Matěj Nechvátal) se zase vynoří z podzemního sklepení a tahá s sebou dřevěnou bednu, aby na ni posléze usedl a osvětlil nám svoji situaci. Začíná vyprávět o svém životě, ale řeč je pro něj čímsi nepřirozeným - snad je to tím, že není zvyklý mluvit, protože do kontaktu s lidmi přichází jen zřídka. Jeho pohled nervózně těká sem a tam, když se s velkými obtížemi snaží najít vhodná slova pro své myšlenky; ve své řeči se zadrhává, když si splete slova. V hlase se mu náhle objeví něha, když mluví o tom, jak se zamiloval do své manželky. Jako by sám byl překvapen takovým nekontrolovatelným vzplanutím a jako by se za něj styděl, rychle ho zapudí. Zprvu se tak jeví jako člověk příliš křehký na to, aby mohl v tomto světě prakticky fungovat. Průchod svému vzteku se ale dát nebojí - na ten má totiž právo. Manželka ho tím, že se k němu nastěhovala, připravila o část jeho úložného prostoru. Z člověka křehkého se rázem stává sobec, který se patologicky užírá malichernostmi; bytost z jiného světa, která nerozumí lidem a jejich myšlení, a co víc - ani jim rozumět nechce. Jeho předchozí vyprávění pak vidíme v úplně jiném světle, když se dozvíme, že i on je otcem. S velkou vášní hovoří o svém stole, ale o synovi se zmíní jen mezi řečí. V následující scéně se v roli jeho Syna objevuje opět Martin Hýča. On a Otec hrají hru, kdy písmenům a číslicím společně přiřazují barvy. Tato hra je ve své podstatě velmi intimní - jen oni dva rozumí jejímu principu, a tak spolu sdílejí malé tajemství. Jenže její průběh se podobá spíše školnímu zkoušení u tabule. Oba dva uvízli v patové situaci - konvence jim sděluje, že spolu musí trávit čas, ale ani jeden z nich o to nestojí. A tak se vzájemně moří, aniž by na něčí straně byla vina. Otcova osobnost není schopna poskytnout Synovi víc lásky a pochopení, a proto se Otec vlastně žádné chyby nedopouští. Každý není uzpůsoben k tomu být rodičem. Nedá se proti tomu nijak bojovat, nedá se to zlepšit, nedá se to změnit. Nedá se prostě nic a to je nejhorší. Synovi nezbývá, než se s tímto vnitřně smířit a dál pokračovat v ubíjející hře na rodinu.

Poslední Syn (Josef Vaverka) se zase s bezstarostným sebevědomím opírá o klavír a po vzoru stand-up comedy začíná vyprávět zábavné historky o sobě a svém otci mrkaje přitom spiklenecky do publika. Každá historka však končí stejně – otec ho zbije. Ať se snaží jakkoliv, ze své paměti nedokáže vydolovat žádnou pěknou vzpomínku, která by měla jiný konec. Jeho otec je nelidskou stvůrou, která svého syna bezdůvodně týrala po celé dětství. To vše však Vaverka pojímá s notnou nadsázkou a jeho předstíraná profesionální nezúčastněnost působí komicky. Středem pozornosti se tak nestává výpověď samotná, ale především Vaverkův výrazně stylizovaný herecký projev. Je to prostě zábavní estrádní show. Jenže za každým vtipem, který Vaverka udělá, jako by už dopředu tušil smích. Za jeho spontaneitou, která k jasně vymezenému stylu této scény patří, se skrývá velká nepřirozenost. A tak dochází k paradoxu – i když jsou jeho historky inspirované realitou, kvůli jeho hereckému projevu působí nevěrohodně.

I když mají všechny postavy předlohu v reálném světě, herecká interpretace se od ní nutně oprošťuje, a tak ji zároveň upozaďuje. Evženie Nízká hraje v první zmíněné scéně matku režiséra Kubáka a Martin Hýča zase Kubáka samotného. Marie Švestková představuje dramaturgyni Marii Novákovou a Vladimír Polívka jejího otce. Postava Matěje Nechvátala má předlohu v otci dramaturga Martina Hýči a Martin Hýča pak vystupuje v roli sebe sama. Josef Vaverka zase mluví o svém vlastním otci. Není však důležité, jestli herci hrají sebe sama nebo někoho, koho znají osobně či z vyprávění. Není důležité, komu příběhy ve skutečnosti patří. Opravdu podstatný zůstává jen způsob vzniku textu - onen přiznaný akt „otevření se“. Pouhé vědomí toho, že předlohou jsou skutečné rodinné situace tvůrců, samo o sobě stačí k tomu, aby v sále došlo k něčemu, co se dá nazvat sdílenou terapií tvůrců a diváků, kdy se tvůrci zpovídají ze svých rodinných osudů a diváci v nich nacházejí své vlastní.

Tento způsob tvorby textu, kdy se pracuje s autentickým slovním materiálem, je velmi blízký procesu vzniku dokumentárního dramatu. Výpovědi jsou však spojeny žánrem kabaretu, kdy je inscenace strukturována jako řada výstupů, v nichž se mluvené slovo prolíná s hudbou. Vzhledem k tomu, že jednotlivé výpovědi nemají společnou dějovou zápletku a tvoří oddělené kompaktní celky, jsou to právě hudební předěly klavíristy Jana Hovorky, které celou inscenaci sjednocují. Žánr kabaretu ze své podstaty umožňuje skloubit různorodé scény v jeden celek. Ale zároveň může být i určitým únikem, kdy se nespojitelný materiál přizpůsobí divadelnímu tvaru snadno, rychle a bez námahy. Tento postup je však naprosto legitimní, dnes i velmi rozšířený a hlavně - v této inscenaci funkční. Dává tak těžkému tématu potřebnou lehkost, bez které by výpovědi mohly snadno sklouznout k přehnané vážnosti a fatalitě.

Vzhledem k počtu těchto výpovědí a omezenému času necelých dvou hodin se podařilo rodinné vztahy pouze načrtnout. Inscenace Otcizení se nezaměřuje na proměnu a vývoj vztahů, ale zobrazuje jejich stav. Avšak i pár silných tahů štětcem stačí k tomu, aby vznikl obraz. Jedná se skutečně o jakousi scénickou koláž, která je však velmi pestrá a také upřímná; nepokládá žádné otázky, nedává žádné odpovědi. Vztahy k druhým lidem na sebe totiž vážou takovou sérii problémů, ve které je těžké se vyznat a ještě těžší ji vyřešit. Najít v setkání dvou rozdílně myslících bytostí roviny, které se prolínají, je často nad naše síly. Tyto roviny na sebe neustále narážejí, vzájemně se deformují a zase oddalují, proto vyžaduje velkou duševní energii je udržet. Je to zkrátka komplikovaný blázinec, který nemá žádné dveře ven. Být synem či dcerou je někdy na nic; stejně jako být rodičem.