V Disku je nyní k vidění kromě tradičnějších fixovaných inscenací i improvizace. Třetí ročník herectví Katedry alternativního a loutkového divadla přináší otevřené improvizované večery s názvem Harakykyri. Toto hravé pojmenování odkazuje na japonskou rituální sebevraždu a naznačuje riziko disciplíny - jejich jednání není omezeno žádnými pravidly, což je pro mnohé herce velmi náročné. Absence tématu, žánru nebo jiných norem totiž může způsobit, že otevřené možnosti herce prostě zahltí. Mohou sice hrát cokoliv (což však nedává žádné konkrétní východisko nebo návod), ale často cítí tlak, aby hlavně jednali rychle. Může se pak stát, že přes veškerý potenciál se situace nevyvíjí a je nelogická a nudná. Určité riziko je však s tímto divadelním druhem pevně spjaté. Někdy spontánně vzniknou situace, které by se daly fixovat a dál hrát v pravidelných představeních. Jindy však nevznikne nic, co by stálo za zapamatování, a je potřeba takový večer prostě přežít, protože se obvykle nedá říci „dneska nám to nějak nejde, přijďte, prosím, jindy“. A právě toto se bohužel stalo 26. března na Harakykyri. Ráda bych uvedla několik diváckých postřehů, které by hercům KALDu mohly pomoci.
Nejprve však krátce nastíním jiný styl improvizace. Je jím Improliga, sdružení improvizátorů, které do divadelní aktivity přináší i něco sportovních pravidel – představení prezentuje jako časově omezený „zápas“, kterého se účastní dva čtyřčlenné týmy, jejichž počínání hlídá rozhodčí. Cílem však není porazit druhého, ale společně vytvořit zajímavé představení. Po písknutí, zahajujícím improvizaci, vždy vyráží jeden hráč z každého týmu, aby navodil situaci. Další hráči se pak mohou kdykoliv přidat, musí však hlídat, aby byl jejich počet vyrovnaný a jeden tým nehrál „přesilovku“.
Hlavní rozhodčí losuje témata, zadává časový limit a vybírá „kategorie“, ve kterých se bude hrát. Kategorie je soubor určitých pravidel, která hráči musí při improvizaci dodržet. Je jich asi čtyřicet a patří mezi ně například „vyprávěná“, „zpívaná“, nebo „červená knihovna“. Při „vyprávěné“ stojí jeden hráč vzadu ve středu jeviště a podle jeho vyprávění vzniká situace, kterou ostatní rozvíjí. Vypravěč ji může komentovat, posouvat a také ji v časovém limitu uzavírá. Ve „zpívané“ hráči místo běžné řeči dialogy zpívají na vymyšlené melodie. V kategorii „červená knihovna“ se objevují zápletky a postavy známé ze sentimentálních příběhů – obvykle jde o bránění sňatku dvou lidí, kteří se milují, po letech objevenou záměnu dětí, náhlé dědictví... Vystupují zde postavy hrdých chudých dívek, čestných mužů, zhýralých boháčů, věrných sluhů, atd. Podobně pak fungují kategorie „western“ či „v kosmu“. Hlavní rozhodčí dále dohlíží na průběh zápasu a písknutím a gestem upozorňuje na případné chyby – například, že se situace nerozvíjí, hráč fauluje nebo se hraje přesilová hra. Mezi chyby patří „šaškování“, „nátlak“, nebo „hrubá chyba“. Díky těmto zásahům a časovému limitu je velká šance, že vznikne svižná, logicky se rozvíjející situace, zakončená pointou.
Zápasy Improligy stojí na opačné straně spektra než Harakykyri. Pravidel je hodně a rozhodčí hlídá jejich dodržení přísně. Faktem ale je, že mají svůj smysl, a že fungují. Herci v Harakykyri však mají absencí norem situaci značně ztíženou. Příkladem může být samotný začátek improvizace. Zatímco při zápasech Improligy ihned vybíhají dva lidé (čili se začíná hrát bez průtahů a dá se předpokládat, že dva hráči se na sebe v dialogu rychle naladí), Harakykyri začíná chůzí po prostoru a snahou naladit se na ostatní, jak to známe z četných hereckých cvičení. Setkají-li se herci pohledem nebo je něco napadne, začínají jednat. To je poněkud nevýhodný začátek. Herců se totiž po prostoru pohybuje dvanáct, což je příliš vysoký počet na to, aby skutečně vnímali, kde přesně kdo je a zda má nějakou inspiraci. Pokud někdo začne vyvíjet aktivitu, ostatní honem rychle nevědí, zda mají ustoupit nebo ho podpořit. Mohou se tak dostat do pasti, kdy stojí na jevišti, jsou tedy součástí vznikajícího příběhu, ale nevědí, jak se do něj aktivně zapojit a rozvíjet ho.
Jistá situace v Harakykyri například začala tím, že jeden z herců upřeně zíral na podlahu a ostatní se k němu rychle přidali. Po chvilce davového zírání si jeden z herců lehl na zem a předstíral, že spadl do jámy. Ostatní „na povrchu“ pak vymýšleli, jak ho zachránit. V davu, čítajícím jedenáct lidí se samozřejmě nemohl každý projevit, a zároveň nikdo nemohl přijít jako postava „zvenku“ a situaci posunout. Vývoj se tedy zpomalil až na hranici únosnosti. Nakonec byl však nebožák vytáhnut a hle, ukázalo se, že jáma je jen asi metr hluboká. Dva muži z davu to znázornili skákáním dovnitř a zase ven. Situace mohla tímto vtípkem zdárně skončit, kdyby další člověk „nespadl“ dovnitř a ostatní opět marně nepřemýšleli, jak mu pomoci.
A to bylo dalším problémem večera - herci si totiž málo naslouchali. V jedné z dalších situací po chůzi po prostoru zůstalo na jevišti pět herců (tři kluci a dvě dívky), kteří měli začít situaci, aniž by věděli, co se honí hlavou ostatním. Jedna z dívek se začala ovívat a oznámila, že je jí vedro. Druhá na to reagovala třasem a poznámkou, že je jí zima. Kluci však reagovali pouze na první dívku a druhou ignorovali. Ta setrvávala ve své roli a třásla se dál. Po chvíli tápání nakonec jeden z kluků řekl, že třesoucí se dívku odvede do nemocnice a skupina se rozdělila. Tím se situace rozdvojila na dvě nezávislé linky, které se střídavě objevovaly, aniž se v nich rozvinul jakýkoliv děj, kterého by se mohli chopit ostatní. Nakonec byl v potu tváře vystavěn jakýsi příběh o únosu a obětování zimničné dívky mimozemšťany, který překazila zmiňovaná první skupina. Tím opět mohla být situace uzavřena, a herečka-mimozemšťanka konec jasně naznačila, byla však ignorována a příběh se bez jakékoliv perspektivy vlekl dál. Stejná herečka se ho pokusila ve vhodných chvílích ukončit ještě několikrát, ale vždy byla převálcována.
Špatné vzájemné reakce samozřejmě mohla vzbudit nervozita, že se večer nevyvíjí podle představ, přesto se „nenaslouchání“ objevovalo až příliš často - několikrát v každé improvizované situaci.
Nevím, zda se herci před večerem domluvili na přibližné době, kterou by situace průměrně měla trvat, ale mohlo by jim to pomoci, aby se nesnažili tvořit zbytečně dlouhé improvizace. Ty by podle mého soudu měly trvat do čtyř, pěti minut. Měly by mít krátký úvod, plynulý průběh a jasný konec, který nemusí být nutně vtipný, originální nebo jinak výjimečný. Měla by to zkrátka být taková divadelní anekdota, kterých se za večer zahraje několik. Když se nevydaří, vhodně se ukončí a to by bylo, aby další nebyla lepší. Jinou významnou pomocí by bylo téma, herci by totiž začínali hrát podobně naladění a nemuseli složitě odhadovat, kam asi ten druhý směřuje.
Nechci rozhodně herce KALDu nabádat, aby kopírovali Improligu nebo nuceně aplikovali nějaká pravidla. Možná, že to v ten konkrétní večer „prostě nešlo“ a jindy to bezvadně vychází. Jsem ale přesvědčená, že svět bez pravidel nefunguje. A to ani na divadle.