Jako každý akademický rok i letos představuje časopis Hybris jednu katedru DAMU prostřednictvím série rozhovorů se studenty, absolventy a pedagogy. Po Katedře činoherního divadla, Katedře alternativního a loutkového divadla, Katedře scénografie a Katedře produkce přišla řada na Katedru autorské tvorby a pedagogiky. V první části seriálu jsme si o studiu na KATaP povídali se čtyřmi studenty: Terezou Causidisovou, Maryanou Kozak, Zuzanou Pitterovou a Pavlem Zajíčkem.

Každý z Vás přišel na katedru odjinud (ať už šlo o všeobecné gymnázium, konzervatoř či bakalářský obor na jiné vysoké škole), proč jste si mezi všemi katedrami DAMU vybrali právě Katedru autorské tvorby a pedagogiky a odkud vedla Vaše cesta?

Tereza: Před DAMU jsem studovala hereckou konzervatoř. Ta ve mně zanechala určité negativní i pozitivní vlivy. Díky těm negativním jsem se rozhodla divadlu nevěnovat, dva roky jsem pracovala v kavárně a hledala samu sebe. Pak jsem ale zjistila, že tvůrčí práci potřebuji. Na KATaP jsem šla proto, že jsem chtěla zkusit něco jiného, jiný přístup než ten, který jsem poznala na Pražské konzervatoři nebo který, jak se mi zdá, razí katedra činohry…

Pavel: Po gymnáziu jsem nastoupil na Katedru estetiky na FF UK a na Pražskou konzervatoř, kde jsem se pokoušel učit se hrát na trombón. Na estetice jsem po roce skončil, místo toho jsem pracoval a dál troubil. Tehdy jsem se shodou okolností dostal na festival Autorská tvorba nablízko, absolvoval tam několik dílen, které mě dost polekaly. Přesto jsem si zkusmo podal přihlášku. Dostat jsem se chtěl hlavně na finštinu a fonetiku, kam jsem také dělal přijímačky. Když ale paní Macáková zavolala, že jsem postoupil do druhého kola, na ostatní jsem se vykašlal. (Protože mi bylo jasné, že když mě pozvali do druhého, jsou patrně velmi mimo mísu a přijmou mě úplně.)

Zuzana: Já jsem se hlásila z divadelní vědy, kde to na rozdíl od DAMU byla samá teorie. Mě to táhlo do praxe. I vzhledem k tomu, že jsem účinkovala v tanečním představení Simulante Bande a dělala asistentku na základní umělecké škole. Na KATaPu se mi líbí, že se tu klade důraz na herce ne jako na materiál nebo látku, ale na naši osobnost, která je výchozím bodem k tvorbě.

Maryana: Na střední škole jsem zkusila přijímačky na činohru, později i na KALD. Dnes se tomu směju, protože vím, jak moc jsem byla mimo, nevěděla jsem, do čeho jdu, neměla jsem ponětí, co se tam dělá a vyžaduje, neznala jsem ani práci, která z těch kateder vzešla. Ale hlavně jsem neuměla pracovat sama se sebou. Po maturitě jsem se šprajcla a rozhodla se dělat něco „smysluplného“. Tak jsem studovala politologii, ale záhy mi došlo, že můj zájem, energie a koncentrace jsou všude možně, jenom ne u té politologie. Takovým vrcholem prozření a vyčerpání byla roční práce ve filmové produkci v kombinaci se psaním bakalářky. A to jsem se rozhodla něco podniknout a realizovat nutkavou potřebu se primárně věnovat sobě a pracovat na sobě. Díky Budilově divadelní škole jsem se seznámila s Terezkou Skovajsovou, která tou dobou studovala KATaP. Vyptávala jsem se jí na všemožné informace a detaily. Věci, které říkala, dost souvisely s tím, co mi už dlouho hučelo v hlavě. Byla to výzva.

Katedra autorské tvorby se zaměřuje především na psychosomatické disciplíny, jejichž prostřednictvím se v člověku rozvíjí tvořivost. Absolvujete předměty podobné těm, které se učí herci i na ostatních katedrách (pohyb, hlasovka), ale přesto se KATaP svým přístupem vymezuje vůči přístupu, který volí ostatní katedry. Jakým způsobem se tedy u Vás na katedře pracuje?

Pavel: Když se řekne „rozvíjí tvořivost“, nelze si pod tím představit nějaká zázračná cvičení na odstraňování stereotypů, na jaká se narazí při různých poloesoterických seancích nebo v jiné podobě při trénincích improvizace. V zásadě jde o to umožnit člověku disponovat sebou samým, svou psychosomatickou jednotou. Při našich „performativních“, tedy praktických hodinách, mezi které počítám před všemi hlasovku, pohyb a přednes, a na další úrovni dialogické jednání a hereckou propedeutiku, je důležitá zdánlivá drobnost zakotvená již v názvu předmětů: „…a jeho pedagogika“. Třeba pohyb nelze dělat ne-somaticky, ale pozornost upřená k procesu, zkoumání toho, co jinak probíhá automaticky, dává možnost (ne vždy využitou) jít k jádru věci. Tím se míní cesta pedagogem řízená a asistovaná, ale přitom samostatná. Obrazně, ale vlastně i doslova, procházíme celým procesem učení se, jak se odlepit od země a chodit, místo aby se nám řeklo „běž, to znamená dávej levou nohu před pravou a pravou před levou.“ Neučíme se, jak něco udělat, ale jak fungujeme, abychom pak mohli udělat cokoliv. Pokud se tak daleko dostaneme. 

Zuzana: Poznáváme sami sebe, abychom mohli vytvářet něco dalšího, abychom věděli, co od sebe očekávat. Všechno je na nás, nikdo nás do ničeho extrémně netlačí, když něco neděláme naplno, je to jenom náš problém a my si neseme důsledky. Dobrý trénink pro život obecně. Co se týká vymezení vůči ostatním katedrám, osobně nemám ráda fanatismus a ráda propojuju různé směry, než abych šla jednou cestou. Člověk by měl být otevřený ke všemu a KATaP mi tento přístup umožňuje. Nemyslím si proto, že by se nějak vymezoval, spíše volí jinou formu, jinou cestu k tvorbě.

Tereza: Vyhovuje mi, že se na katedře snoubí možnost rozvíjet hlas, pohyb a všechno možné, tak jak jsem byla třeba zvyklá z konzervatoře. Ale navrch je tu jedna důležitá věc, a to je ta, že člověk není do ničeho nucen. A když něco sám „vymýšlí“, má naprostou podporu a téměř rodinné zázemí. Neznamená to však žádné mazání medu kolem huby, zkrátka možnost zkusit si téměř cokoli a dostat zpětnou vazbu. To nenucení je samozřejmě zavádějící, protože je jasné, že od nás profesoři požadují, abychom byli ve škole, ale není tu tlak. Je to prostě jako všude jinde v životě.

Maryana: Na KATaP přichází student s určitým stupněm nadání/talentu, které je na jisté rozvinuté úrovni, ale v něčem je i zanedbané. Podstatné je poznat své možnosti, svůj naturel, ale i limity, stereotypy, zajetá klišé. Cílem je hledat si to svoje původní, to autentické. Nesnažit se o nápodobu, ale zkusit objevit, kým jsem a kým můžu být (ze sebe, z podstaty své přirozenosti). Učitelé a studenti společně pracují, hledají, rozvíjí individuální talent, kondici. Nám neříkají, jak se co má dělat. Pedagog si všímá, reflektuje, usměrňuje naši práci a pomáhá nám porozumět tomu, na čem pracujeme, ale nesmí být příliš návodným, nebo předvádět a říkat, jak by se co mělo dělat. Tím by studenta připravil o fázi nevědění a poznání. Student by potom mohl začít napodobovat pedagoga. A to není správné, tak se nedostane k sobě a svému autentickému projevu. Pro obě strany to není vždy snadné, každý jsme jinak vnímavý a jinak trpělivý.

Cílem psychosomatických disciplín je dosáhnout tvořivého stavu mysli i těla? Co si pod tím může člověk představit a jak takový stav vypadá? A která z disciplín je pro Vás ta klíčová, pomocí níž se nejsnáze dostanete do tvořivého stavu?

Tereza: Jo, to je docela přesné. Tvořivý stav mysli i těla. Asi nejvíc mi na to pomáhá dialogické jednání, které se však line všemi předměty. A jak takový stav vypadá? Člověk je otevřený vůči všemu, co přichází, ale zároveň si je plně vědom svých osobních limitů, necpe se tam, kde není jeho místo, dělá to, co ho baví a rozvíjí se, nestojí, poslouchá svou intuici atd. To je ideální stav, někdy jsme mu blíž, někdy dál…

Pavel: Do toho stavu se člověk snadno, natož „nejsnáze“ nedostane, tam se musí dostávat. Roky. Ne ranní rozcvičkou nebo jazykolamem. Celková kondice se nejlépe vyjeví při dialogickém jednání. S tím není člověk nikdy hotov, to člověk nikdy neumí, takže se hned projeví každá nekoncentrovanost, automatismus, tedy „netvořivost“.

Zuzana: Tvůrčí stav je pro mě stav, kdy jsem otevřená světu, kdy bez předsudků přijímám vše, co se okolo děje, přijímám své nápady, nehodnotím okolí, nehodnotím sebe a nechám se nést. Určitě je tento stav nejvýraznější v dialogickém jednání, ale taky na hlasové výchově a v herectví.

Jedním z páteřních předmětů Vašeho oboru je samozřejmě dialogické jednání (DJ). Říká se, že dosáhnout pokroku v této disciplíně je otázka velmi dlouhé doby. Co pro Vás tato disciplína představuje? Pozorujete na sobě za dobu studia nějaký posun?

Tereza: O téhle otázce by se dalo diskutovat hodiny. Ale pro mě je dialogické stále proměnlivé. Ze začátku bylo třeba se jen zklidňovat, pak jsem si však začala víc a víc hrát. Pak znamená po roce. Nastalo velké osvobození. Teď je to už víc hra a zábava, a když je člověk pozorný, může se sám o sobě něco dozvědět. Dá se v DJ trochu ustálit, třeba přestat se bát apod., ale je taky moc prima, že DJ není nikdy nuda. Vždy člověk přichází na plac, aby objevil něco nového.

Pavel: Pro mě osobně je v poslední době podstatné si připomínat, že dialogické jednání (s malým d, jakožto ona činnost, ne nutně provozovaná na KATaP při oficiálních hodinách) je hraní si, takže Dialogické jednání (tedy předmět) je tím pádem hřiště, nebo ještě spíš laboratoř se znásobenými možnostmi jednání a hry. Zde se všechny ostatní disciplíny protínají a indispozice se projevují ve své nahotě. Neprobuzený hlas, odpojené tělo, neaktivní mluva, to všechno člověka omezuje v komunikaci s druhými, a tím spíše v mimořádné situaci DJ v jednání s vnitřním partnerem.

Zuzana: Pro mě bylo dialogické jednání na začátku hlavně o tom, že je potřeba, aby se nenudil divák. Člověk je z divadla zvyklý brát ho v potaz a hrát pro něj. A já to do jisté míry asi dělám doteď, protože pro mě osobně prostě divák je alfou a omegou všeho. Pořád dbám na to, abych nenudila, čímž se ale někdy ochuzuji, protože nejsem trpělivá a „nesebepoznávám“ se. Ale za ty dva, tři roky jsem se myslím dost zlepšila a pochopila jsem, co pedagogové přesně svými poznámkami mysleli. A v poslední době jsem si uvědomila, že dialogické používám i v praxi – nemyslím tím hovor sám se sebou, nýbrž to, že mnoho věcí jsem schopna díky tomu vidět z jistého nadhledu.

Celý název oboru, který lze na katedře studovat, zní: Herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku. Nejedná se ovšem o herectví v klasickém slova smyslu, kterého můžeme být svědky v DISKových inscenacích. Jak tedy vypadá takový koncept autorského herectví? 

Tereza: To kdybych věděla. Je to schopnost být autentický. Jak mi řekl Přemysl Rut: Abych nešla jen z jedné role do druhé, ale abych měla i chuť zkoumat, co to vlastně to herectví je a proč ho má člověk potřebu dělat, a vůbec chodit do divadla atd. Autorského herce vnímám jako herce, ale především člověka, který má otevřenou mysl, který se aktivně zajímá nejen o svou jednu danou úlohu, ale i o podstatu herectví.

Zuzana: Pro mě je autorské herectví o tom, že si sama dokážu sestavit příběh a sama si ho zahrát. Dokázat objektivně posoudit, co je funkční a co ne, jak to může působit na diváka. Najít nějakou obecnou platnost příběhu. Například výuka herectví s Jaroslavou Pokornou mi dala mnohem víc než celé studium na VOŠ herecké, kam jsem chodila po maturitě. Ve zdánlivě jednoduchých cvičeních nás naučila úplné základy herectví, jak vnímat své tělo, jak vnímat partnera, jak postavit situaci. Výstupním úkolem bylo zpracovat svůj životní příběh, což bylo hodně náročné. Nejdřív jsme si museli projít vlastní život a soustředit se na zlomové momenty. Naučilo mě to podívat se na sebe s odstupem, vnímat svůj život jako příběh. Sice se hodně zabýváme sami sebou, ale v určité chvíli je nutné na sebe úplně zapomenout a vytvářet postavu.

Pavel: Je to, tuším, přímo Vyskočilova věta, že studuje herectví ne, aby se stal hercem, ale že studuje fenomén herectví jako takový. Že ho zajímá veřejné vystupování, jehož je herectví nejpropracovanější a fundamentální oblastí. Nejde ovšem o to používat „hereckých technik“, aby se snadno a rychle zefektivnila činnost v jiných oblastech, třeba v učitelství nebo politice. To bychom byli zpět u oněch vnějškových přístupů. Studium na KATaPu není zaměřeno na dosažení něčeho, byť by to něco byly dnes tak populární kompetence, ale někoho, totiž sebe. 

Výuka na katedře probíhá většinou kolektivně, tzn. že na spoustu předmětů se scházíte napříč ročníky a jen některé navštěvuje pouze se spolužáky, kteří byli přijati ve stejném akademickém roce. Může se stát, že narazíte na problém, kdy sdílíte poměrně osobní informace nebo intimní pochody s celou skupinou v podstatě cizích lidí. Jak se Vám na tento koncept zvykalo? Není to pro Vás nepříjemné? 

Tereza: Někdy ano. Ale to jen v počáteční fázi. Na katedře je to sice do jisté míry „osobní otevření“, ale má to své hranice. Na toaletu spolu nechodíme. Dělám si z toho trochu legraci, ale… Ano, otevíráte si osobní témata, ale zase je tu aspekt nevnucování. Dříve nebo později se ale přestanete zbytečně bát přede všemi nahlas třeba falešně zazpívat. A čeho by se člověk měl bát? Že bude odhalen? Vždy jsme odhaleni, jakákoliv naše práce o nás vypovídá, ať chceme nebo ne. Tady se učíme si věci především uvědomovat a komunikovat s lidmi. To přece člověku pomůže ve všech oblastech v životě.

Pavel: Na KATaPu je snaha o naprosto nesoutěžní, nenátlakovou a přátelskou atmosféru, takže člověk se potýká skutečně jen se svými strachy. Útok, ať už v podobě výsměchu, špatného ohodnocení, tedy odsouzení výkonu, nebo přímo agrese jsem nezažil ani o něm neslyšel. A pokud se člověk přece cítí ohrožen nebo pod tlakem, pak patrně proto, že si ty pocity přinesl s sebou a automaticky je očekává. V tom směru opravdu může dojít k nedorozuměním. Zpravidla to ale netrvá dlouho, než člověk pochopí, že mu fakt nikdo nechce ublížit a že fakt není dobře a špatně, ale jen více či méně výhodně pro mě samého, a že pokyny pedagoga směřují k tomu, abych si to sám zažil a uvědomil.

Zuzana: Náš ročník měl štěstí, že jsme se sešli v dobré sestavě, s lidmi, kterým můžu věřit. Na druhou stranu s tím člověk musí tak trochu počítat, že herectví o zveřejňování je, a v našem případě ještě možná trochu víc. Záleží na tom, kde má člověk hranici. Často se v divadle lidé svlékají a neznamená to nic, ale niterná výpověď může kolikrát říct mnohem víc než fyzická nahota. Já jsem tohle řešila ve svojí zmíněné prezentaci o našem životě. Ze začátku jsem s tím měla problém, ale jak už jsem řekla, je důležité si získat odstup, stát se postavou, nehrát sebe. V konečném výsledku to s tebou nemusí mít nic společného, jen jsi skrze sebe tam došla.

Výstupem z Vašeho studia není představení v DISKu, jako je tomu u KČD a KALD, nýbrž autorská prezentace. Jak taková prezentace vypadá a jak se na ni připravujete? 

Pavel: Prezentace je naprosto individuální, formát je – dá-li Pánbůh – odpovídající onomu osobnímu (to neznamená soukromému, ale odpovídající danému člověku!) obsahu, a tomu podléhá i příprava. Vznikají plnohodnotná představení pro Řetízek, dějí se jednorázové výstupy vycházející z DJ, všelijaké experimenty. Povětšinou se ctí způsob práce katedry, tedy že se nedělá inscenace textu, ale i to by bylo představitelné.

Maryana: Možností je spousta, meze se nekladou, ale rozhodně se vyplatí zkoušet a konzultovat, aby téma uzrálo, zbytečné opadalo a bylo čeho se dobrat. Aby to bylo autorsky o něčem. O čem tam vypovídám, co a proč sděluji, po čem se ptám? Smyslem je to předat, podělit se, sdělit a navázat kontakt s diváky, jde o sdělování a komunikaci. Pokud se mi to podaří, dostane se mi hned zpětné vazby a už to pro obě strany dává smysl tam být.

Zuzana: Pro mě osobně je důležité, aby každý výstup měl nějaký obecný přesah. Může to být vesměs cokoli, téma, které nás nějakým způsobem dráždí. Z čehož vyplývá, že text bychom si nejlépe měli napsat sami. Můžeme použít předměty, spolupracovat se spolužáky, ale vhodné je, abychom si vystačili s minimem prostředků, ideálně jen sami se sebou tak, jak jsme. Představuje to ten nejzákladnější koncept divadla: divák a herec.

Tereza: Autorskou prezentaci chápu jako možnost vše, na co jsem si přišla, ukázat a dostat pak zpětnou vazbu - co funguje, co nefunguje. Pak už je na každém, jestli své představení chce reprízovat či ne. Jak se na ni připravuju? Hledám téma, o kterém by to mohlo být, a pak už jen zkoušet a vybrušovat. Sice není naším školním programem hrát v Disku, ale byla bych moc ráda, kdyby se KATaP taky mohl více dostat do popředí. Aby věci, které u nás vznikají, mohli mít možnost vidět všichni. Pokud už tu ta touha u někoho je, tak proč by neměl dostat příležitost?

Jaký je profil absolventa, který opouští katedru? Co takový člověk může dělat, kde se může uplatnit? 

Tereza: Tuhle otázku zkoumám letošní školní rok. Zatím přesně nevím. Ale nestuduji KATaP proto, abych byla pak někým. Někým s nabytými vědomostmi nebo s určitým zaměřením. KATaP je spíš o sebepoznávání a objevování své cesty, a to je myslím potřebné pro každého člověka. 

Zuzana: Podle mě si každý v průběhu studia hledá svoji cestu. Rozhodně to neznamená, že člověk, který vystuduje KATaP, bude automaticky herec v konkrétním divadle nebo si založí své vlastní. 

Maryana: To, co následuje po studiu KATaP, už záleží na každém z nás. Nestuduji proto, abych měla titul a lepší uplatnění „na trhu“. Není to tak, že mě tady ve škole něco naučí a já to na konci studia budu umět! Došlo mi, že tohle je jenom začátek práce na sobě pro každého z nás. Ať už v herectví, psaní, pedagogickém směřování, hudbě. Ať budu dělat cokoli, tak nepřestávat pracovat na své kondici, nezakrnět! Taková věc se vnímavému a tvůrčímu člověku neztratí. 

Pavel: Pokud nepodstoupí plastickou operaci, má jen s věkem o trochu víc vrásek – kolem očí od starostí a kolem úst od smíchu (to když si všimne, jaké blbosti říká a píše, třeba zrovna teď o vráskách kolem úst). A stojí vzpřímeněji.

Máte už Vy svou představu o cestě, kterou se chcete vydat, až dostudujete?

Maryana: Já se teď po dlouhé odmlce pomalu vracím k muzice, zpěvu a improvizaci, mám zase chuť pracovat s hlasem, už trochu vím, jak na sebe, a třeba něco vznikne. Také se vracím zpátky ke svému mateřskému jazyku – ukrajinštině. Během studia herectví a jednání mám čím dál tím větší potřebu se učit souvisejícím oborům - psychologii, filosofii, antropologii. Mám potřebu nasávat, sbírat vědomosti, materiál. Tolik věcí, co mi unikají, kterým nerozumím, u kterých neznám souvislosti, na které nemám názor. Jsem víc než zvědavá na lidi, které po škole potkám, se kterými se setkám při práci, kam a k čemu mě taková setkání přesměrují/dovedou.

Zuzana: Já osobně inklinuju hodně k rozhlasu, dělala jsem rozhlasový dokument a dokončuji pro školu audioknihu. A věnovat se činohře mě taky ještě nepustilo. Někdo zase hodně píše a vidí své ambice tímto směrem. To, že nás vedou k všestrannosti, je právě to, co se mi na naší katedře líbí.

Tereza: U divadla bych chtěla zůstat a dělat, co mě zajímá a baví. Také třeba sem tam něco psát. Ať už to bude cokoli, studium na KATaP je dobrou průpravou.

Pavel: Svou představu mám. Dělám všechno pro to, abych ji zahnal.