Její občanské jméno je Markéta Kočvarová, ale lidi z profese ji znají spíše jako Markétu Schartovou. Příjmení převzala od svého nevlastního otce Scharta, který byl zkušený divadelník. Šestnáct let byla v angažmá ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně, dvacet let působila v Naivním divadle v Liberci nejdřív jako herečka, posléze jako režisérka a umělecká šéfka. Od roku 1990 vyučuje na katedře alternativního a loutkového divadla hereckou a inscenační tvorbu, přičemž v letech 1992 - 2000 byla studijní proděkankou a v letech 2001 - 2006 děkankou DAMU.
Letošní absolventský ročník herectví KALD je její poslední. A protože je na ústupu mladší generaci, pravděpodobně přestane i učit. Jaká byla vaše cesta k loutkovému divadlu?
V kladenském divadle jsem od útlého dětství hrála dětské role, později jsem tam chodila zpívat do operního sboru, a když mě po maturitě nevzali na činohru, přijala jsem nabídku ředitele kladenského divadla, abych šla do Středočeského loutkového divadla, které v té době (rok 1954) patřilo pod činohru. Myslela jsem, že tam budu jen na rok a že pak zkusím přijímačky znovu, ale už jsem u loutek zůstala. Po třech letech jsem tam začala také režírovat. Strávila jsem tam šestnáct let. Po slavné a vydařené inscenaci Karla Brožka Maeterlinckovy hry Smrt Tintagilova1 , kde jsem hrála stěžejní roli Ygraine, jsem dostávala různé nabídky do loutkových divadel. Zvolila jsem už tehdy proslulé Naivní divadlo Liberec, kde jsem pak strávila krásných dvacet let.
Celou tu dobu jste si ani jednou neposteskla, že byste raději hrála činohru?Vůbec. Už ta Brožkova inscenace byla průkopnická, byla jedna z prvních, která používala jevištní symbiózu herce a loutky. To se mi strašně zalíbilo. Herectví je jen jedno a má-li herec skutečný talent, ta animace zase tak těžká není. Nepostrádá-li smysl pro rytmus, prostor, tvar, harmonii pohybu a autentickou hravost, tak je vždycky schopný přesvědčivě animovat loutku. Když máte tedy k loutkovému divadlu tak blízko, člověk by čekal, že k němu budete vést i své studenty. Ale ani jedna z jejich absolventských inscenací není loutková. To není ani tolik otázka pedagogů a posluchačů herectví. Problém je v režisérech, nemají zájem ani chuť pracovat s loutkami. Je třeba inspirovat a přesvědčovat režiséry, že se s loutkami dá vytvořit víc, že se jimi dají inscenovat i velká témata.
Není to ale i záležitostí školy? Nové vedení katedry se těmito otázkami opravdově zabývá a poctivě hledá cesty, jak loutky na katedru vrátit. Jednou z nich je hledání takových osobností, které s loutkami umí pracovat a dovedou pro ně strhnout i auditorium, tedy studenty. Hovoříme také o nových formách výuky, např. nevyučovat způsobem „hodina a půl animace jednou týdně“, ale volit formu kompaktních bloků.
Váš ročník jsem viděla pouze v jediné loutkové inscenaci – Děviatko. Jak ji hodnotíte? S inscenací Děviatka nejsem moc spokojená. Postrádám tam dramaturgii, vnitřní logiku věcí a větší schopnost tvůrčího týmu využít a přesněji určit prostředí. Některé věci jsou povrchní, nelogické a nepropracované.
A do jaké míry jste s nimi na této inscenaci pracovala? Žádnému režisérovi jsem nezasahovala do práce. Hledala jsem způsoby, jak pomoci svým hercům v uskutečňování námětů a plnění požadavků režiséra. Ve druhém ročníku jsem s nimi nastudovala jedinou loutkovou inscenaci – Pohádky pro nehodné děti Jacquese Péverta. Byli s nimi na festivalech v Hradci Králové a v Polsku, ale tím to prakticky skončilo, protože nebyl čas ani prostor na další reprízy. Nechci se o Děviatku vyjadřovat negativně. Spíš mi bylo líto času, protože studenti šli vždy z jedné inscenace do druhé, nebyl čas se pozastavit a úkoly propracovat. Děviatko bylo loutkové, zábavné, ale pro růst herců a pro jejich studium upřednostňuji jiné inscenace, které dělali.
A která se Vám tedy zdá nejvydařenější?Nerada bych známkovala. Nechci dělat žebříček. Velmi kladný vztah mám k My Funny Games, protože to dělala Petra Tejnorová, která byla mojí studentkou už v bakalářském a magisterském stupni. Myslím si, že je to jeden z největších a nejpracovitějších talentů. Po spolupráci s ní bylo na hercích patrné, že v nich otevřela třinácté komnaty a že je naučila být na jevišti přesvědčivější a autentičtější. Pak přišel Jirka Havelka s projektem Já, hrdina, což je velmi povedená a permanentně vyprodaná inscenace. Taky se s ní jede na mnohé festivaly. A proč zrovna s Já, hrdinou? Protože je to inscenace mimořádná. To téma je krajní. Až na jednotlivce není nikdo schopen říct, jestli bratři Mašínové byli hrdinové nebo zločinci. Do jisté míry je to i tím, že jde o rekonstrukci, není to obvyklé drama. Inscenace má sílu také proto, že jí herci zcela věří. Oni dávali dohromady materiál a Jirka Havelka neomylně vybíral.
Další absolventskou inscenací bylo Last Minutes Jiřího Adámka, která má už ale po derniéře. Proč? Ta inscenace dopadla tak, jak dopadla. Práce to byla klopotná a všichni z ní byli nešťastní, režisér, herci i já. Jiřího Adámka jsem zvolila proto, že se mi velmi líbily jeho předchozí věci, například v divadle Minor. Předpokládala jsem, že to je patřičná volba. Nevyšlo to. Bylo to možná špatnou vzájemnou domluvou, neschopností se navzájem inspirovat. Ale dvě poslední představení byla jiná, upřímně jsem se při nich bavila a publikum taky. Bylo to osvobozené, uvolněné a sdělné.
Ale do inscenace se vložilo úsilí mnoha lidí i peníze. Škola přece musí počítat s tím, že ne všechno se vždycky povede. Navíc mohli na inscenaci pracovat i dále po premiéře. Ale to se stane i v profesionálním divadle, že se do inscenace vloží veliké peníze, a pak se po premiéře z různých důvodů stáhne. Navíc oni na inscenaci i po premiéře pracovali. Hledali a zkoušeli před každým představením, ale jelikož šli hned do zkoušení inscenace Masakr v Paříži, nebylo tomu možné věnovat více času. A tak se na návrh režiséra a po vzájemné dohodě inscenace stáhla. Především však se odehrál dostatečný počet představení, zrušená byla jenom dvě. Počet představení KALD v DISKu se tím nezmenšil, naopak díky dopoledním reprízám inscenace Já, hrdina je plán více než naplněn.
Poslední inscenací je zmíněný Masakr v Paříži. Práci režiséra Braňa Holička mám velmi ráda už od času, kdy s ročníkem nastudoval Tmavomodrý svět (naruby), který se ve Studiu Ypsilon hraje dodnes. I když Masakr v Paříži není tak úplně můj šálek čaje, už jsem si zvykla na tento jiný divadelní jazyk i na jevy, které ještě před dvaceti lety byly na jevišti nemyslitelné. Je to perfektně fungující divadlo pro současnou generaci Každá ta inscenace jiným způsobem působila na hereckou tvorbu, výchovu a vývoj hereckého ročníku, třeba odlišnou metodou práce. Všechno to byly autorské inscenace a na tom autorství se herci většinou velmi vý- razně podíleli.
Oceňuji, že vaši studenti na sebe úžasně slyší a reagují. Ale na druhou stranu se v tom skrývá jedno negativum, že poněkud splývají. Nebude to na škodu ve chvíli, kdy se na ně přijdou podívat režiséři nebo ředitelé divadel? Máte pravdu, není tam ta „persona grata“. Ale to je mým přičiněním. Můj předchozí ročník byl ročník individualistů a nefungoval ve společné práci, jen v závěru se všichni dokázali semknout k vytvoření inscenace. Ale atmosféra uvnitř nestála za nic. Takže, na základě zkušenosti, jsem studenty pro tento ročník volila tak, aby šli k sobě dohromady, aby byli vstřícní a od pohledu pozitivní. Tak se i stalo. A pravda je, že šéfové divadel o ně projevují zájem. Mají nabídky na role i na angažmá.
Pomáháte svým studentům v uplatnění se po škole? Doporučujete je do divadel, případně do nějakých projektů? Před čtyřmi lety jsem měla nabídky do loutkových divadel téměř pro všechny své absolventy. Ale ani jeden nechtěl jít do angažmá, všichni to odmítli. Tentokrát nemám nabídku žádnou. Popravdě, ředitelé loutkových divadel tuhle školu nemají moc rádi, tvrdí, že je to její vina, že loutková divadla už nemají takovou úroveň jako v 70., 80. letech.
Ale staré moudro říká, že škola je taková, jaké je divadlo kolem. Jaké je podle vás divadlo kolem?
Pokud jde o Prahu, myslím, že situace je extrémní. Divadel a různých souborů a seskupení je moc a jejich provozovatelé jsou většinou nekompetentní. Většina souborů si nemůže být zcela jista další existencí, zápasí o peníze a často bohužel o svůj raison d´être. A ještě víc než divadel je v Praze herců. Zvláště těch na „volné noze“ – s velmi omezenou příležitostí k uplatnění. Škola – jenom ta naše – plodí každým rokem cca 25 talentů s akademickým glejtem herce. A většina chce v Praze zůstat, protože „tady se něco děje, tady je možné proniknout a vyjde-li to, možná se herectvím i uživit“.
V letech 2001 – 2006 jste byla děkankou DAMU. Jak byste zhodnotila toto období? Co se proměnilo od doby, kdy jste skončila ve své funkci? Jako děkanka jsem se soustřeďovala na studenty. Poznávala jsem celou školu a utvrdila se v názoru, že její budoucnost leží v jejích studentech. My si můžeme povídat o programech a výuce, co chceme, ale když se studenti sejdou v hospodě, je to většinou o něčem jiném. Dneska bych tu funkci nechtěla dělat ani za boha. Podmínky jsou katastrofální. Je nedostatek peněz, všechno se snažíme pytlíkovat z grantů, ale je to bída. A co se týče vnitřních podmínek, trošku mě mrzí, že mezi katedrami nejsou dobré vztahy. Pedagogové jsou na sebe společensky milí, a pokud jde o studenty, chybí vzájemné porozumění. Samozřejmě ne vždycky, ale mezi katedrami je cítit určitá odtažitost. Nemáme o sobě přehled, nezajímáme se o sebe.
Co říkáte na Katedru teorie a kritiky?Neznám ji tolik, abych mohla odpovědně a pravdivě soudit. Je dobře, že na této škole je (nebylo tomu tak vždycky), je dobře, že se vyvíjí, a určitě je dobře, že její studenti se blíže seznamují s praktickou tvorbou., např. dramaturgickou spoluprací na inscenacích v DISKu. Když se to povede, je to obohacující pro obě strany.
Znáte časopis Hybris?Skoro ne. Herci mi ho přinesou, když je tam něco o nich. Ráda bych si přečetla i jiné věci, ale abych se přiznala, ani nevím, kde ho koupit.
Časopis je zadarmo. Můžete si ho vzít u pokladny u vchodu do DAMU. Čtete často kritiky? Máte oblíbeného kritika? Ráda čtu kritiky paní Machalické, protože se vždycky pobavím. Bývá velmi trefná. Co vám v dnešních kritikách chybí? Vnímání herců v inscenaci. Nesnáším, když se dozvím obsah hry, život a dílo autora, rozbor práce inscenátorů a pak jednu větu o hercích (pokud vůbec).
V Hybris jsme mimo jiné dělali anketu s vašimi studenty o tom, jak pracují na svých rolích. Myslíte, že znají herecké metody?Jestli je znají, tak je studovali interně, protože jim je třeba doporučil jejich pedagog herectví. Já je nevyžaduji.
V čem je pro vás největší rozdíl mezi KČD a KALD? Činohra pracuje podle svých osvědčených způsobů výuky. Co se týče našich oborů, každý vedoucí ročníku přináší svůj osobitý program, vycházející z jeho uměleckých názorů, jeho modelů a způsobů tvorby. Jiný byl program Josefa Krofty, jiný Jana Schmida, Ivana Rajmonta, Mirka Krobota, Karla Makonje, Marka Bečky… a jiné jsou programy současných nových garantů alternativní výuky – Jiřího Havelky, Petry Tejnorové, Jiřího Adámka, Roberta Smolíka, Skutrů…
Co pro vás znamená alternativní divadlo? Já už opravdu nevím. Čím častěji tuto otázku dostávám, tím méně jsem schopna na ni smysluplně odpovědět.
1 Premiéra 21. 2. 1969 ve Středočeském loutkovém divadle Kladno.