Divadelní společnost Masopust je svědomím českého diva - dla. Především díky své dramaturgii, která „archeologicky“ objevuje přehlížené světové i české klasické hry, ale i díky úctě k hodnotám, které má současná společnost tendence spíše zpochybňovat. Ve Vytrvalém princi se jednalo o nezlom - nost víry, Čupakabra představila trest za amorální zabíjení jen pro zábavu. Meziválečné drama Františka Langera Andě - lé mezi námi, které se vedle Periferie a Dvaasedmdesátky řadí k jeho hrám o spravedlnosti, se tak zdá být dalším číslem v logické řadě repertoáru tohoto divadla. Relativně.

Masopust působí na českých jevištích od roku 2008. Od svého vzniku byl spjat s osobností Štěpána Pácla, jenž soubor formoval svou „obrazovou režií“ 1 , která se vyjadřuje spíše obrazem než dra - matickou situací. Společně s dramaturgyní Terezou Marečkovou se výběrem titulů pohybovali „v oblasti dramaturgické archeologie propojené se současnými tématy. “ 2 První premiéra Masopustu v roce 2010 byla inscenace v Čechách neuváděného romantického dramatu Henrika Ibsena Brand/Oheň. V roce 2012 následovala premiéra El Príncipe Constante Pedra Calderon de la Barcy, jehož se do té doby české divadlo ostýchalo. V červnu 2013 divadlo poprvé uvedlo namísto klasického textu dramatizaci současného polského románu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, jejž adaptovala Lenka Lagronová. Její text Království si Štěpán Pácl zvolil ke své absolventské inscenaci již na DAMU. Hry Lenky Lagronové sice neodpovídají „archeologické dramaturgii“, nicméně se repertoáru Masopustu blíží svým mysticismem, sklonem k symbolismu a tématy, která zkoumají základní morální zákony. Andělé mezi námi jsou první inscenací Masopustu, která byla svěřena do rukou jinému režisérovi. Jana Friče lze považovat za představitele postmoderní režie. Ve svých inscenacích (nezřídka taktéž klasických textů, jako byl Moliérův Tartuffe nebo Ibsenovy Přízraky) pracuje taktéž obrazově, ale jeho obrazivost pramení více z asociací než z dramaturgického čtení textu. Klasická dramata má tendenci destruovat a aktualizuje je spíše popkulturními odkazy a postmoderní klipovitou formou než snahou nalézt důsledný výklad tématu ve vztahu k současnosti. S estetikou Masopustu tedy Frič zákonitě vede svou režií polemiku. Výběr titulu samotného nicméně tematicky odpovídá nastavené dramaturgii divadla. Modelové drama Františka Langra si totiž za hlavní téma bere legitimnost eutanázie, která je současně „problémem“, jenž se ve hře řeší. Ústřední postavou dramatické předlohy je doktor Mise, který musí převzít zodpovědnost za smrt člověka. Jako anděl byl seslán na Zemi s posláním ulevovat smrtelně nemocným od bolesti. Není však v jeho schopnostech churavé vyléčit. „Nejmenší zázrak by vnesl příšerný chaos do řádů určených pro svět.“3 Při setkání s nemocnou Pavlou podléhá lítosti nad jejím přáním zbavit se bolestí a milosrdně ji usmrcuje. Přestože plnil přikázání shůry, musí být za své činy trestán lidským zákonem. S problematikou eutanazie samotné František Langer pracuje dialekticky. Diskuse poroty z lidu před vyřknutím ortelu postihuje všechny výhody i nesnáze její legalizace. V jednom se však porotci shodnou – ačkoli se snad subjektivně mohou ztotož- nit s Miseho jednáním, nemohou dovolit, aby jeho nevinou přešlo do lidských rukou rozhodnutí, jež dosud náleželo Bohu. Mise je vykonavatelem jeho vůle, ale jelikož má podobu člověka, musí svou vinu vykoupit trestem. Debaty o legitimnosti eutanázie trvají od 18. století dodnes. V letech, kdy František Langer hru Andělé mezi námi psal, byl spor o asistovanou sebevraždu vyostřený v souvislosti s oběťmi 1. svě- tové války a vycházel i z neschopnosti tehdejší medicíny poradit si s mnohými zraněními. Zdokonalení lékařské péče k dnešnímu stavu téma eutanázie zproblematizovalo. V časech, kdy lze vět- šinu nemocí vyléčit, zmírnit či alespoň stabilizovat, je usmrcení pacienta vnímáno jako větší etický přečin než v době, kdy lidé museli dožívat v bolestech. Z dnešního hlediska je Miseho rozhodnutí Pavlu usmrtit příliš rychlým zřeknutím se zodpovědnosti a blíží se vraždě z nedbalosti. Návrh nového trestního zákoníku z roku 2006 se k eutanázii na našem území vyjadřoval takto: „Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na šest let.“4 To, jak se vnímání této problematiky posunulo, si tvůrci uvědomují, a proto v inscenaci Jana Friče na rozdíl od samotného textu na verbalizovanou diskusi nedojde a je vyškrtnuta. Andělé mezi námi divadelní společnosti Masopust začínají jako groteskně laděná komedie. Laskavě parodují estetiku českých filmů pro pamětníky (odpovídají době vzniku samotné hry), v nichž je samozřejmostí zkostnatělost vážených továrníků a naivistická hudba. Hraje se v černobílých kostýmech uniformního střihu pánských obleků a za zvuků prvorepublikových popěvků včetně reklamní znělky Baťovy. Inscenace se zprvu drží dramatické předlohy a režie ji zábavně komentuje realizovanými metaforami. Když se tanečnice Lída před Misem brání, že i přes své povolání nepostrádá morálku, svléká si před ním kabátek a pantomimicky se očisťuje jakoby pod tekoucí vodou. Umírající Pavla od samotného začátku leží v akváriu – v pomyslném inkubátoru, v němž přežívá, a na jeho stěnu si maluje hodiny s ručičkami nastavenými na za pět minut dvanáct. Pozornost vůči textu v prvních dvou dějstvích Jan Frič projevuje i v případě nenásilných aktualizací. Například v jídelně, kde se lze najíst za pět korun, postavy znechuceně jedí čínskou polévku. Tvůrci berou v potaz generační povahu svého „souboru“5 a vícegenerační skupinu rolí řeší především skrze výtvarný znak a typizaci postav. V případě Andělů mezi námi dochází i ke genderové záměně. Obsazení Ivany Uhlířové do role anděla Miseho odpovídá zobrazení anděla jako bezpohlavní bytosti. Lída Lukáše Příkazké- ho je andělem mezi lidmi. Její čistota ji v závěru hry jako jediného člověka přivádí před zdi věznice, kde se scházejí andělé truchlící nad trestem pro Miseho, a obhajuje tak i rodovou záměnu přiřknutou andělům. Netradiční obsazení ústředních rolí v inscenaci nepůsobí ani v jednom případě jako nedostatek. Těkavé herectví Ivany Uhlířové, jejíž nejistý úsměv se neustále natahuje a smršťuje jako tětiva pod rukama bojácného střelce, pomáhá tematizovat postavu na zem příchozího anděla. Její Mise je ztracený jedinec, v životě stále ještě čeká na svůj životní úděl. Osudovost, s níž ho nakonec přijímá, a jakási ztracenost ostatních postav, které svůj úděl dosud nenalezly, z potřeby vyššího poslání činí hlavní téma prvního dějství. Lukáš Příkazký jako Lída využívá především svého komediálního talentu a prostřednictvím abecedy klišé gest ženských naivek vhodně zcizuje pateticky vyznívající platonickou oddanost Lídy vůči Misemu. Příkazký uměle klopýtá na snad až příliš vysokých podpatkách, ladně omdlévá do cizích náručí a úzkostlivě drží kolínka v punčoškách pevně u sebe, aby je vstříc Misemu opět vyzývavě roztahoval. Richard Fiala, Jiří Panzner a Radovan Klučka v inscenaci před - stavují většinovou společnost a ve výrazném líčení vytvářejí panoptikum věčně hladových podnikatelů. Stydí se za jakékoliv pohnutky k dobrým skutkům, za který by se dalo považovat i na - vštěvování jídelny patřící rodičům umírající Pavly. Dobročinnost se dnes ale nenosí, zato cynismus ano. Pavlino úmrtí zlehčují připsanými morbidními vtipy, ale pak ji se soucitem objímají, když se nikdo nedívá. Mezi vedlejšími postavami vyniká Rado - van Klučka jako profesionální komik, bonviván. Do Baťovy éry (jejíž taylorismus tematizuje dokonale strojový obuvník Jiřího Panznera) zapadá i díky svým pěveckým výstupům. Umně vytvá - ří stylizovaný hlasový projev a pracuje s onomatopoickou dikcí typickou pro zpěváky meziválečné doby. Anežka Kubátová jako nemocná Pavla je rozpustilé dítě, které místo punčocháčů škrtí vědomí vlastní smrti. Se stejnou nerozvážností zvolává, že chce umřít, a pak že chce zase žít, jako by se rozhodovala mezi tím, zda chce zmrzlinu či cukrovou vatu, a vždy zmoudří jen díky vý - střelům bolesti. Režisér Jan Frič a dramaturgyně Tereza Marečková intimní dialogy mezi Misem a Pavlou, při nichž se Pavla rozhodovala mezi životem v bolestech a ulevující smrtí, zkrátili do jediné - ho kratšího dialogu. V inscenaci nejde v takové míře o Pavlino rozhodnutí, jako o přijetí údělu (v jejím případě smrti), jenž by ji vysvobodil z prosklené rakve, kterou jí život v nemoci je. Mise Ivany Uhlířové svůj úděl smrtonoše již přijal, a proto ji motivuje, aby se svému osudu nebránila ani ona. Právě výklad Miseho je v tematické rovině největší aktualizací oproti textu Františka Langera. Zatímco u něj s usmrcením Pavly váhá a svoji roli „an - děla smrti“ přijímá až posléze, ve Fričově inscenaci Mise o smrti Pavlu sám přesvědčuje. Přichází na svět s jasným údělem a snaží se jej naplnit. Zároveň tak představuje jeden úhel pohledu na eutanázii z roztříštěného světonázoru (v Belgii či Nizozemsku je například eutanázie legalizovaná). S úmrtím Pavly Mise tedy dosahuje naplnění svého vyššího údělu a je připraven přijmout za něj světský trest. Odpoutává se od země a společně s ním se odpoutávají tvůrci od třetího dějství dramatické předlohy. Jeden z herců přichází k ostatním s fran - couzským klíčem, označuje jej za klíč inscenační a postupně jej přikládá k hlavě každému z herců, aby je osvobodil od jejich do - savadní pevné stylizace; potažmo tím proměňuje i poetiku celé inscenace. Diskusi nad Miseho činem z dramatické předlohy na - hrazuje debata, jejímž cílem je dobrat se pointy vtipu, jenž zazněl v první polovině inscenace: „Jaký je oblíbený nápoj vozíčkářů.“ Na zdánlivě jasnou otázku herci při civilní debatě spokojeně na - cházejí nesprávnou odpověď „Pepsi“ 6 a jejich smíření je hyperbolou relativistické povahy světa, v němž „každý má svou pravdu“.

Relativitu společenského vědomí Jan Frič nezobrazuje pro - střednictvím nedramatického dialogu postav, ale „problém“, ty - pický pro modelové drama, artikuluje pomocí divadelních obrazů. Vytváří z nich mozaiku, v níž jednotlivé části znázorňují roztříš - těnost současné společnosti, ve které se výsledek letité diskuse o eutanázii na různých stranách liší. Předmětem debaty však v případě inscenace není jen eutanázie samotná, ale právě vztah veřejnosti vůči jednotlivci, který usmrtil. Mise se stává „obětním beránkem“ moderní společnosti. Musel na sebe vzít vinu, aby se zachoval přirozený řád, dle kterého má každá oběť nepřirozené smrti svého vraha a ten nesmí uniknout trestu. Nesourodost dnešního světa tematizuje i scéna – tyčové zářiv - ky, které dosud přísně vyhraňovaly čtvercový prostor pro hraní, jsou na konci inscenace rozebrány, zavěšeny u stěn a jakoby le - vitují v prostoru (ve tvaru „V“ neboli křídel). Jevištní akce od této chvíle v turbulentním tempu střídá přednes naivistické poezie s andělskými motivy, pragmatické jurisdikční odsouzení činu a náboženský pop, který z Miseho dělá novodobou náboženskou ikonu. Jako by inscenace chtěla postihnout i tempo doby, jež se od první poloviny minulého století neustále stupňuje. Závěrečný pěvecký výstup herci performují v maskách na hudbu Františka Škroupa k hymně Kde domov můj?, a v rámci inscenace tak od původně realistického dramatu spějí k postmoderní výpovědi relativistického světa, který postrádá jednotnou identitu. Jasnou tvář postrádá i samotná inscenace. Začíná jako stylizo - vaná, leč věrná adaptace Langerova textu. V duchu předchozích inscenací Masopustu v režii Štěpána Pácla se nesoustředí na děj ani na psychologii jednotlivých postav, ale především na princip obsažený v tematické rovině. Zatímco však Páclova režie vyu - žívala zobecnění příběhu k univerzálnějšímu sdělení a potažmo moralistickému vyznění, Jan Frič se jakémukoliv kárání vyhýbá. Jeho přístup k textu volí místo zobecňování postupné abstraho - vání. Od dramatické předlohy se v průběhu inscenace vzdaluje a obecnou diskusi nahrazuje impresionistickými obrazy – poezie o andělských bytostech vyvolává vstřícnost vůči Miseho činu, 6 Správně je dle vtipu oblíbeným nápojem vozíčkářů kola. 60 61 nesouhlas je vyjádřen odmítavým odsouzením soudní lavice a psychedelické vystoupení fanatické hudební skupiny zavání nebezpečnou ikonizací. Konkrétního „obětního beránka“ z po- čátku inscenace tak Jan Frič svým abstrahováním uzavírá do Saint–Exupéryho krabice, do níž si může divák promítnout vlastní přístup ke kontroverzní tématice. Frič svou inscenací oslabuje mírně moralizační tón Masopustu a hodnoty, s nimiž divadlo dosud pracovalo, používá jako svou paletu pro abstraktní malbu společnosti, která ztrácí jasné kontury. Andělé mezi námi mají ve výsledku v rámci dramaturgie divadelní společnosti Masopust nezvykle nejasnou výpověď. Vyšší spravedlnost, již postavy her Františka Langera vnímají téměř jako šestý smysl, je v inscenaci Jana Friče alternována potřebou vyšší- ho údělu, jehož morální správnost není samozřejmá, ale relativní. Mise Pavlu usmrcuje, aby ji zbavil bolestí, ale zapomíná přitom na morální zodpovědnost. Věří, že jde o jeho poslání, které se neliší od povelů shora. Inscenace dle nastavené dramaturgie Masopustu pracuje s klasickým tématem a interpretuje jej vzhledem k sou- časnosti. Téma eutanázie však Jan Frič neproblematizuje dramatickým střetem, ale mozaikou, jejíž jednotlivé střepy se navzájem popírají. Tradiční hodnoty, jako je úcta k životu, tak inscenace zobrazuje optikou dnešního světa. Relativisticky.

1 www.maso-pust.cz/ masopust
2 tamtéž
3 LANGER, František: Andělé mezi námi. Praha: DILIA, 1961. 88 s.
4 http://cs.wikipedia. org/wiki/Eutanazie
5 Divadelní společnost Masopust nedisponuje hereckým souborem, v jeho inscenacích se nicméně opakují tváře spřízněných herců: Richard Fiala, Radovan Klučka, Pavla Beretová, Magdalena Borová, Jiří Panzner, Lukáš Přikazký, Miloslav König.
6 Správně je dle vtipu oblíbeným nápojem vozíčkářů kola.