Natálie Bulvasová

Milé čtenářky, milí čtenáři,

vítám vás u čtyřicátého pátého čísla časopisu Hybris. Nenašli byste lepší chvíli na jeho přečtení, než je právě teď. Proč? V návaznosti na číslo minulé, jež se věnovalo budoucnosti, je totiž tématem „pětačtyřicítky“ přítomnost. Chvíle, v níž jako by se odehrávalo úplně všechno. Uznejte sami. Teď bylo před chvíli, ale je i právě… teď.

Současný ročník katedry alternativního a loutkového divadla si v absolventské inscenaci UNCANNY: Strach má velké oči pohrává s pojmem, po němž nese název. A činí tak velmi nejednoznačně. V jednu chvíli objevuje, co pro nás může „uncanny“ znamenat, v druhou bez jakkoliv invenční dramaturgie přenáší na jeviště povídku Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů.

Milé čtenářky, milí čtenáři,

se začátkem září se opět vracíme do divadelních budov. Divadlo nás samozřejmě neopustilo ani během letních prázdnin, ale ta největší nálož nových inscenací na tropickými teplotami vyhřátých scénách začíná právě teď. Já jsem odstartovala Divadlem X10. Už když jsem stála opřená o zábradlí nad sálem, začalo se ve mně rozlévat příjemné mrazení. Probouzelo se to. Jednalo se o Pařízkovu Moskoviádu, která se na půdorysu halucinogenního toulání po hlavním městě rozpadajícího se Sovětského svazu vyjadřuje k neustálému nerespektování nejen fyzických, ale i etnických hranic ze strany jedné obrovské země. Která si nedá pokoj ani dnes.

Divadlo DISK uvádí politicko-satirický muzikál! Třetí absolventská inscenace katedry činoherního divadla Žebrácká opera aneb Kauza Vyližmetr probádává neznámé země, kde jsou lvi. Respektive krysy, žebráci, zloději a politici. Jako předlohu pro dílo plné popkulturních a politických odkazů zvolily režisérka Kateřina Volánková a dramaturgyně Adéla Čermáková dramatický text známý tím, kolikrát a kým byl přepracován a jak si ho kdo upravil ke svému obrazu.

V poslední době jste zřejmě četli pár článků o umělé inteligenci (AI). Jak by ne, když se s ní teď můžeme za pomoci propracovaných chatbotů potkávat na denní bázi i my jako běžní uživatelé. Pokud jste z divadelního prostředí, možná vás samotné napadlo, co může přenosný generátor téměř čehokoliv přinést divadlu. Nejsem vědec. Nejsem praktický divadelník. Ale docela obstojně rozumím divadelní kritice. Když se o ní snažím přemýšlet v širším kontextu, do nějž se AI pomalu, ale jistě plíží, musím si klást pár otázek: může psát divadelní kritiku stroj? Proč já ano a on ne?

Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.

Erika Fischer-Lichte ve své studii The Art of Spectatorship píše, že diváctví je svého druhu umění. Divadelní událost totiž vzniká až skrze interakci diváků a herců, kteří se spolu nacházejí v jednom čase a prostoru.

Chyběl snad jen polibek pod rozkvetlou třešní… Praha balkonová byla kýčovitá procházka po hlavním městě na prvního máje. A nádechem pro divadlo. Tvůrčí trio Vespa (Lucie Flemrová, Barbora Sedláková, Věra Halamásková) ve spolupráci s kulturním prostorem Venuše ve Švehlovce a Magistrátem hlavního města Prahy připravily v době, kdy se nic nedělo a ani nemohlo dít, živou divadelní akci. Známá scéna z Romea a Julie probudila 1. května 2021 třináct pražských balkonů.