Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla se snaží pod režijním vedením Janka Lesáka hledat základní otázku života, vesmíru a vůbec k odpovědi 42. Po vizuální stránce velmi zajímavá parafráze slavné trilogie v pěti dílech od Douglase Adamse měla premiéru 1. listopadu loňského roku. Bohaté scénické efekty však odvedly tvůrce od důsledného vedení děje a charakterové kresby postav. Na Stopaře se tak sice krásně kouká, scénografie je opravdu velmi bohatá, ale na úkor ostatních složek inscenace.

Představte si, že existuje pohon na principu nekonečné nepravděpodobnosti. Když ho aktivujete, prolétáváte všemi body vesmíru současně. Index nepravděpodobnosti toho, že se dostanete na místo, kam jste původně chtěli, by se vám určitě nelíbil. Není důležité ho znát, ani když je vám v podstatě jedno, kam doletíte, poněvadž vaše domovská planeta byla nepředvídatelným jednáním osudu či dílem obrovské náhody zničena kvůli stavbě hyperprostorové dálnice. A vy jste jako poslední svého druhu povolán nalézt znění otázky k odpovědi na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Na to, aby měl člověk přinejlepším Srdce ze zlata. Nejdůležitější ale je, abyste za všech okolností věděli, kde máte svůj ručník. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám cestou na vzdálený konec vesmíru může hodit. A hlavně nepropadejte panice.

Věřím, že mezi vzdělaným publikem není nikdo, kdo by nečetl kultovní sérii Douglase Adamse, neviděl filmovou adaptaci Gartha Jenningse nebo alespoň jednou v životě náhodou nezaslechl zvěsti o fenoménu jménem Stopařův průvodce po Galaxii. Pokud někdo takový existuje, budiž nám důkazem existence nekonečné nepravděpodobnosti. S tematikou Stopařova průvodce existuje celá pentalogie knih, jsou jimi Stopařův průvodce po GalaxiiRestaurant na konci vesmíruŽivot, vesmír a vůbecSbohem, a díky za ryby a Převážně neškodná. Na základě této předlohy vznikl jednak rozhlasový seriál BBC (posléze i seriál televizní a komiksový), roku 2005 dokonce spatřil světlo světa i celovečerní film. Ten však zpracovává pouze první díl „pětidílné trilogie“, jehož dějovou linku pro tento účel upravuje v samostatný celistvý tvar, který uzavírá do jedné stominutové epizody, jež nevyžaduje pokračování. Oproti filmu pracuje inscenace Stopař režiséra Janka Lesáka (volná parafráze na Adamsovu pentalogii) s celou sérií, ačkoli události prvního dílu nejmarkantněji poznamenaly její značnou část. To, co je v knižní sérii pouze expozicí -tedy zničení planety Země a hledání otázky života, vesmíru a vůbec -, tvoří majoritní část představení. Na jednu stranu je to velmi přínosné, tvůrci potřebují sdělit co nejvíce událostí a okolností příběhu, tudíž má představení spád a dynamiku, nikde se nezadrhává, plyne velmi přirozeně a dokáže diváky zaujmout. Na stranu druhou se to odrazilo na poslední třetině představení, která je velmi rozvleklá. Zatímco první část drží pohromadě, část druhá se rozpadá; snad přílišnou snahou vnést do předchozího dění řád a odůvodnit jej, snad kvůli tendenci postihnout podstatné události pentalogie v co nejširším záběru. Přísnější eklektický přístup a jemnější síto, které tvůrci použili pro zpracování pokročilejších dílů série paradoxně nepřináší řád, nýbrž nastoluje totální chaos. Celé to vyvolává dojem, že první díl série režisér (zároveň ve funkci dramaturga) rozvádí, aby se divák neztratil hned na začátku, ale především proto, aby si připravil půdu pro uvedení svých oblíbených pasáží z ostatních knih.

Divák obdařený velkou dávkou imaginace si možná vytvoří můstek, který mu pomůže propojit si dění v koherentní příběh. Diváka znalého předlohy nutně přivede k  otázce, proč se propojují právě tyto konkrétní jednotky, a jestli to celé náhodou nedává úplně jiný význam, než předloha původně měla (nebo jaký se jí alespoň obecně přisuzuje). Tato otázka ho odvede do dimenze, v níž se pravděpodobně neměl ocitnout, neboť v takové chvíli ztrácí kontakt s představením. Méně nešťastné by možná bylo držet se více méně počátku pentalogie, tedy hledání otázky života, vesmíru a vůbec (tím pádem zvolit podobný přístup jako Karey Kirkpatrick spolu s Douglasem Adamsem pro psaní filmového scénáře), než se snažit za každou cenu postihnout sérii celou, přičemž spousta okolností zůstane nedovysvětlena a celek bude působit velmi fragmentárně.

Pokud jste takovým obeznámeným divákem, který je zvědavý na nové zpracování něčeho, co důvěrně zná, může se stát, že zažijete zklamání. Představení je v tomto ohledu dokonale předvídatelné. Nepodařilo se mi rozklíčovat, zda je inscenace vytvořena se záměrem uvést neznalé diváky do poetiky Adamsova díla, či prostě jen tak předvést divadelní kus s touto tematikou, nebo naprosto seriózně uchopit pentalogii tak, aby výsledek zaujal i člověka, který je již se Stopařem obeznámen. Pokud by se jednalo o případ poslední, nemohla bych konstatovat nic jiného, než že v tomto ohledu naprosto selhala. Pro diváka, který Adamsovy knihy (případně postačí i Jenninsův film) zná, se najednou ztrácí překvapení z nečekaných slovních obratů, podivných postav a jejich ještě podivnějšího chování (za vše například mučení vogonskou poezií) a vlastně celé putování za zněním základní otázky života, vesmíru a vůbec najednou přichází o svůj smysl. Všechno, co se před vámi na scéně odehrává, už totiž znáte a forma, kterou je to vše podané, nedokáže natolik zaujmout, abyste zapomněli na to, co víte. Na druhou stranu, pokud budete představení hodnotit jako svébytný celek, mohou takové drobnosti jako je hraní si s jazykem a významem zaměstnat divákův mozek, ale nikoli ho ošálit do té míry, aby pokládal představení za naprosto srozumitelné.

Hlavními postavami počátku pentalogie jsou pozemšťan Arthur (Jan Čtvrtník) a jeho svérázný přítel Ford (Michal Bednář), který je redaktorem knihy Stopařův průvodce po Galaxii a pochází z planetky poblíž Betelgeuze. Ve chvíli, kdy Arthur přijde o svůj domov a vyrazí s Fordem na cestu vesmírem, se k dvojici připojí prezident Galaxie Zafod (David Ryska) a Trillian (Johana Matoušková) - dívka, se kterou se Arthur setkal na večírku, ale nepodařilo se mu ji sbalit. Čtveřici doplňuje maniodepresivní robot Marvin (Tereza Volánková), prototyp pravé lidské osobnosti. Kromě nich se setkáváme s rozličnými obyvateli Galaxie - nevlídnými, panovačnými a bezcitnými Vogony, se stavitelkou planet, strážcem Božího poselství, mužem, který uráží všechny ve vesmíru. Se zaostalými obyvateli planety ne nepodobné Zemi, s pandimenzionálními bytostmi, které sestavily superpočítač pro výpočet odpovědi na základní otázku života, vesmíru a vůbec, a především se samotnou legendární knihou (legendární v kontextu představení) Stopařova průvodce personifikovanou Martinem Dědochem. Úkolem Stopařova průvodce - tedy postavy, kterou představuje Dědoch, je bezpečně provést cestovatele všemi možnými nástrahami vesmíru, tedy osvětlit divákovi aspekty představení, kterým by nemusel vždy rozumět.

Letošní absolventský ročník KALDu se vydal po dráze improvizace, v níž vyniká zejména ve scénách komického ražení, jakých je ve Stopaři požehnaně (za pozornost stojí zejména Vladimír Polívka jako strážce Božího poselství), ačkoli v něm prostoru pro samotnou improvizaci příliš mnoho není. Toto nadání přijde vhod v nečekaně vzniklých situacích, s nimiž posluchači herectví dovedou poměrně zručně pracovat. Za vše lze například jmenovat neplánované vyfouknutí balónu, k němuž došlo během jednoho představení při depresivním záchvatu robota Marvina, a nad jehož perfektním (ač náhodným) načasováním zůstává rozum stát.

Co je však nutno představení vytknout, je nedostatečná charakterová kresba, která postavám opravdu značně ubírá na věrohodnosti. Přestože je v nich dostatek materiálu pro tvarování alespoň jakéhosi náznaku povahových rysů, působí leckdy naprosto ploše a nevýrazně. Například v postavě prezidenta Galaxie Zafoda je mnohem více potenciálu pro vybudování celistvého, samostatně fungujícího charakteru totálního šílence než zjednodušení na obyčejného šaška.[*] Problémem při ztvárnění hlavních postav je především rozdílná a nevyvážená míra stylizace, která činí většinu postav nečitelnou, a podobně nejasné jsou tím pádem i vztahy mezi nimi. Postavy si jsou navzájem tolik vzdálené, že lze jen těžko uvěřit například tomu, že by Trillian někdy zalitovala svého rozhodnutí dát přednost Zafodovi před Arturem. S tím souvisejícím problémem je ovšem to, jak se slovo alternativní z názvu katedry promítá do inscenace Stopaře. Těžko můžeme nazývat alternativním něco, co alternativní není, nebo to alespoň zdařile skrývá.

Výraznější jsou naopak komponenty vizuální a akustický. Na prostorové realizaci pracovali studenti DAMU díky grantu společně s VŠUP. Tvůrcům se podařilo ovládnout všechny rozměry prostoru. Pracují nejen s propadlem, zadním vchodem na jeviště nebo lóží, nýbrž i s lávkami a žebříky. Vévodícím scénografickým motivem je užití dopravních značek, které zástupně nabývají různých funkcí. Od skutečných dopravních značek na staveništi přes pultík k přednášení poezie, elektrické křeslo či kavárenský nábytek po štít strážce Božího poselství. Prostor za zadními dveřmi na jeviště představuje přetlakovou komoru na lodi vogonské stavební flotily. Zdvižené propadlo pak slouží jako paluba lodi Srdce ze zlata, v obnaženém prostoru pod propadlem sídlí palubní počítač Eddie či reportérka galaktického zpravodajství. Z lávky nad jevištěm postavy pozorují přistání na legendární planetě Magrathea, z žebříku opakovaně sestupuje na jeviště muž, který uráží všechny ve vesmíru v abecedním pořádku. Promyšlené využití všech dimenzí scény představení dynamizuje, usnadňuje a zlehčuje přechody mezi jednotlivými lokacemi děje. Zároveň svými náhlými změnami udržuje diváky v napětí. Za zmínku stojí i práce se světelným designem, který k dotváření vesmírné atmosféry zručně využívá jak efektní bodové osvětlení, tak různé barevné filtry nebo umístění samostatných světelných zdrojů na návěstní desky přítomné na scéně.

A aby byla vesmírná atmosféra dokonalá, přechody mezi dějišti či důležité události trefně podkreslují vybrané skladby francouzského dua Daft Punk, jejichž dílo - a koneckonců i vzezření - je také tak trochu z jiného světa. Skladby jsou dobře zvolené, elektronická hudba koresponduje s vesmírným prostředím.

Bohužel se ale zdá, že se tvůrci nechali vizuálním dojmem unést a upozadili tak ostatní složky inscenace, což se odrazilo jednak na herectví a charakterové kresbě postav, jednak na fragmentárnosti děje, který drží pohromadě snad jen díky efektním scénickým přechodům.

Nedůslednost při vedení děje se nejmarkantněji projevila v samotném závěru inscenace. Téměř polovinu představení jsme společně s Arthurem hnáni k odhalení znění základní otázky života, vesmíru a vůbec, nicméně s tím, jak se dějová linka zpřetrhává, ztrácí se i ona posedlost (ovšem nikoli Arthurova) znát znění otázky. Závěr měl zřejmě směřovat ke zjištění, že ke štěstí otázku znát nepotřebujeme. Pokud ovšem představení takové poslání mít má, je v něm obsaženo jen velmi minimálně. Tak trochu zklamáním je, že to, kolem čeho se představení v podstatě točí, se nakonec vůbec nedozvíme. A tím, že se celá dějová konstrukce postupem času hroutí, nejvíce utrpěl právě konec, který bychom mohli eufemisticky nazvat otevřeným či záhadným, pokud bychom byli ochotní přehlédnout fakt, že působil poněkud násilně a šroubovaně a v podstatě nikam nesměřoval a nic z událostí předcházejících nám neobjasnil. Z nepřehledného chumlu postav zazní výstřel, nikdo se ovšem neporoučel k zemi, zato jedna z postav opouští své stanoviště v davu a přidává se k průvodci představením. Značí-li to smrt (onen výstřel k tomu odkazuje) či osvícení či cosi naprosto jiného, není ze závěru patrné. Nicméně v tuto chvíli najednou hledání otázky přestane všechny zajímat a to, po čem jsme celý čas představení pátrali, nám zůstane skryto. A asi to tak má být.