Inscenaci Očitý svědek původně režisér Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou připravovali pro jevištní podobu, která měla být uvedena Činohrou Národního divadla v Praze. Kvůli koronavirové situaci se nakonec rozhodli od tohoto záměru upustit a Očitý svědek se přenesl do online verze. Film podává ucelenou výpověď o masakru, který se odehrál nedaleko obce Lověšice u Přerova v červnu roku 1945 a přináší témata hledání pravdy, přijmutí zodpovědnosti a viny. Kdo je ale viník a kdo oběť?
„Sami inscenátoři přiznávají, že se nechali inspirovat virtuálním prostředím, každodenním zíráním do obrazovek a online debatami, které samy o sobě připomínají policejní a soudní výslechy.“
Divákům je skrze svědectví předkládána skutečná událost masové vraždy, ke které došlo na místě nazývaném Švédské šance poblíž obce Lověšice u Přerova. Na nádraží stál 18. června vojenský transport, v němž se vraceli Karpatští Němci, Maďaři a Slováci domů do Dobšiné a dalších obcí. Téhož dne dorazil další transport s příslušníky 17. pluku z Petržalky, bývalými vojáky 1. československého armádního sboru, pod vedením poručíka Karola Pazúra, který nechal z vlaku vyvést celkem 265 mužů, žen a dětí s vysvětlením, že musí prošetřit nacisty. O několik hodin později byli tito lidé, bez jakýchkoliv důkazů a soudu postříleni. Celému masakru přihlíželi také obyvatelé Lověšic, kteří dostali za úkol vykopat hromadný hrob, ještě před tím, než k masovému vyvraždění došlo. Očitý svědek je ve své on-line verzi koncipován jako soubor čtyřiatřiceti svědectví onoho masakru. Svědky, kteří se účastní výpovědí, jsou jak lidé z transportu, kteří celou událost přežili, tak vrazi, vojáci, obyvatelé Lověšic nebo vyšetřovatelé. Tyto svědky ztvárnili herci a herečky činoherního souboru ND a několik hostů.
„Divák je ponoukán k tomu, aby si sám zodpověděl otázku, jak by se on v té dané situaci zachoval, co znamená mít strach a být zbabělý.“
V jednotlivých záběrech k divákům promlouvá vždy jedna osoba. Jedná se o výslechy, ovšem podoba online formátu v nás v této době vyvolává dojem jakési videokonference – jednotlivé osoby vidíme pouze od pasu nahoru. Inscenátoři přiznávají, že se nechali inspirovat virtuálním prostředím, každodenním zíráním do obrazovek a online debatami, které samy o sobě připomínají policejní a soudní výslechy. A už samotný začátek tuto inspiraci potvrzuje. Na obrazovku naskakují další a další obdélníky s účastníky nadcházející konference – velkolepé výpovědi svědků o jednom masakru. Každá výpověď je sestříhaná na několik krátkých sekvencí. Navzájem se tak překrývají a divák má možnost slyšet vyprávění o konkrétní situaci z vícero úhlů pohledu. Veškeré výpovědi otevírají otázky, kdo je za maskar zodpovědný. Je to opravdu pouze poručík Pazúr, který se objeví až v úplném závěru, v němž velmi chladně pronese jednu jedinou větu: „Obviněním jsem porozuměl, vinným se necítím.“ Nebo jsou tu i ostatní, kteří až příliš často pronášejí spojení jako "nevím, neznám, neviděl jsem, nepamatuji si"? Divák je ponoukán k tomu, aby si sám zodpověděl otázku, jak by se on v té dané situaci zachoval, co znamená mít strach a být zbabělý. Každý ze svědků totiž přichází se svou pravdou a interpretuje si dnes již historickou událost po svém. Očitý svědek nám tedy nepodává jasnou odpověď, kdo je viník a kdo oběť. Současný divák, který je často stavěn do pozice, kdy si v dnešní mediální smršti musí vybrat tu
„svou pravdu“ a rozhodnout se, k jaké straně se na základě dostupných informací přikloní, musí o vinících rozhodnout sám. To nám také otevírá otázku, zda jsme vůbec schopni převzít za události, které se zdají být už tak dávnou historií, zodpovědnost.
„Vzhledem k tomu, že kamera mikroskopicky snímá jejich obličej, je vidět každý detail.“
Vzhledem k tomu, že zde figuruje opravdu velké množství postav, je zpočátku velmi těžké se v příběhu zorientovat a je vyžadována divákova maximální pozornost. Herci monotónně odříkávají svá svědectví, na některých je znát lítost, na někom naprostá lhostejnost, někdo svým hlasem, ale i mimikou či gesty prozradí strach nebo smutek, jiní zase svůj naprosto klidný projev přerušují nervózní „hrou“ s drobnou rekvizitou, jako je cigareta, kapesník nebo hrnek. Herci a herečky jsou tedy po celou dobu odkázáni především na svou mimiku a hlas a vzhledem k tomu, že kamera mikroskopicky snímá jejich obličej, je vidět každý detail – ať už se jedná o zaslzené oči nebo nervózní polknutí.
V tomto módu pokračuje celý film od samého začátku až do konce s tím, že je rozdělený na tři části: Vlaky, Jáma, Odjezd. Z tohoto důvodu je velmi těžké udržet pozornost celou hodinu a půl. První a poslední část ve mně ovšem nevzbudila tolik pozornosti, jako právě část druhá, nazvaná Jáma, kdy je divákům podáno svědectví obyvatel Lověšic o rozkazu vykopat masový hrob a o samotné popravě nevinných obětí. Tato část divákem otřese nejen kvůli drsným výpovědím, ale i díky zvukové kulise, která je doprovází. V pozadí slyšíme neutichající střelbu, cinkání rýčů a lopat, či ponurou hudbu, která tragédii celé události podtrhuje. Zároveň zde moji pozornost upoutalo především několik herců, kteří se mě snažili „přesvědčit“ o své pravdě. Kupříkladu jím byl Saša Rašilov jako předseda schůze MNV Antonín Mikloš. Zarputile a s naprostou nevinností vysvětloval, jak se jednotlivé události staly a snažil se přesvědčit diváky, proč je on ten, kdo opravdu nevěděl, netušil, nemohl. Ukřivděný výraz v jeho obličeji, naléhavost v hlase a snaha poukázat na detaily, které by mu mohly pomoci v jeho snaze očistit své svědomí, mě konečně vtáhly zpět do děje a nutily mě zajímat se o to, jak budou argumentovat proti jeho výpovědi ostatní. V části inscenace nazvané Jáma se opravdu ukázalo, že tento formát vyžaduje precizní hereckou práci s hlasem a mimikou, protože sebemenší (herecké) zaváhání v zoomované filmové podobě oslabí celkové vyznění dané výpovědi.
„Divák má velký vliv na to, jaký bude jeho výsledný dojem z inscenace, protože si ji sám může organizovat tím, co z nabízených bonusů využije.“
Havelkův Očitý svědek vybízí diváka k aktivitě. Vzhledem k detailnímu popisu celé události, která přináší konfrontující se výpovědi svědků, počítá s divákovou představivostí. Pokud divák nepřistoupí na daný formát a nebude se stoprocentně soustředit, pravděpodobně ho krátké a rychlé střihy umoří a celá událost jej nakonec nechá chladným. Na druhou stranu se každému divákovi naskýtá možnost, aby si veškeré výpovědi dle své volby vyslechnul vcelku a mohl je tak porovnat. Tím pádem si sám může zvolit, v jakém pořadí je uslyší, čímž může dojít k vlastnímu, třeba i jinému zážitku, než který měl po zhlédnutí již sestříhané a upravené verze. Některé výpovědi jsou totiž radikálně zkrácené, jako například výslech již zmiňovaného poručíka Pazúra. Divák má tedy velký vliv na to, jaký bude jeho výsledný dojem z inscenace, protože si ji sám může organizovat tím, co z nabízených bonusů využije. Každý má možnost nahlédnout také do archivních materiálů, které pocházejí z Vojenského historického archívu Bratislava. Jedná se např. o životopis Karola Pazúra, o výslechy svědků a obžalovaných, o detailní popis celé události nebo o dobové fotografie. V této koronavirové době je ale zvolený formát z mého pohledu problematický. Vzhledem k tomu, že byla většina z nás často nucena účastnit se různých online událostí, videokonferencí apod., se zdá být inspirace právě těmito prostředky trochu nešťastná. Přestože se jedná o velmi silné téma, únava z online prostoru je velká a mohlo by se stát, že už jen samotný sestříhaný film zadupe hlavní téma do země a divák z této další „videokonference“ odejde dřív, než se vůbec dostane k dalšímu dostupnému materiálu.