I.
Když vystoupíte v El Rocío z autobusu, ovane vás horký prašný vzduch. Chvíli po poledni stoupá v srpnu teplota k třiceti šesti stupňům, slunce žhne a stínu je málo. Na písečné silnici se v parném mlžném oparu rýsují bělostné domečky s úzkými zápražími, honáci s córdobskými sombrery vedou na uzdě andaluské koně, osly a muly a zpovzdálí se ozývá střelba. Pokud existuje divoký západ, pak ho hledejte tady, v poutní vesnici El Rocío ležící na břehu doňanských mokřin v jižním Španělsku. Nedaleko El Rocía se mocná Guadalquivir vlévá v sedm kilometrů širokém estuáru do Atlantského oceánu. Právě tady můžete zahlédnout ptáky, kteří putují do teplých krajin, růžové plameňáky, velké plaché jeřáby, potápky s ochmýřenou korunkou, bělostné kolpíky, čápy nebo brodivé volavky. Kraj mokřin, teplých mělkých lagun a bažin posetý písečnými dunami a vysokými borovicemi představuje pro stěhovavé ptáky ráj na zemi. Do El Rocía ovšem přijíždějí poutníci ještě z jiného důvodu než kvůli jeho nevídanému exotickému hávu. Tím důvodem je rocijská Panenka Marie, La Virgen del Rocío.
Španělé mají na rozdíl od jiných národů mnoho různých Panenek1, ke kterým se modlí a které jsou patronkami nejrůznějších míst. Tyto Panenky jsou v kostelech vyobrazeny jako realistické sochy téměř v životní velikosti, bohatě oděné zlatem a drahými kameny a umístěné obvykle za hlavním oltářem. V Seville je například nejuctívanější Virgen de la Esperanza Macarena, patronka věčné naděje a zároveň patronka matadorů, kterou chrámu Basílica de La Macarena věnoval slavný zápasník Joselito. O prvenství z hlediska ženské krásy ovšem soupeří Macarena s Panenkou z Triany, z kostela trianského bratrstva v bývalé cikánské čtvrti na protějším břehu Guadalquivir. Jakkoli bláznivě nám to může znít, Španělé se skutečně dohadují, která Panenka je půvabnější a přitažlivější, která je více sexy. U mě po dlouhém rozvažování vyhrála snědá Esperanza de Triana, které byl pod záplavou drahých látek na rozdíl od Macareny vidět kromě tváře alespoň krk. Během svého rozvažování jsem seděla v kostelní lavici vedle celého zástupu španělských mladíků, kteří na Panenku dobrých dvacet minut zbožně hleděli a podrážděně se otáčeli, když někdo v chrámu hlasitým mluvením vyrušoval jejich kontemplaci. V El Rocío jsem pak byla svědkem několika momentů, kdy muži na Panenku vzrušeně volali „Jsi kočka, já bych tě sbalil!“ a prali se se členy bratrstva, kteří Panenku v průvodu nesli, aby se jí mohli dotknout nebo chvíli podržet její nosítka. Není tomu ovšem tak, že by Panenky sloužily jako popud k expresi machismu, naopak, jejich dominující přítomnost v chrámech a také na ulicích v podobě nejrůznějších kamenných sošek v parcích a kašnách zajišťuje v jižanských španělských městech zvláštní klid a harmonii. Jejich vstřícné jemné tváře člověka jaksi podvědomě laskají a uklidňují. Na chvíli si představuji, že by na Vítkově místo Žižkovy jezdecké sochy stála veliká Panenka rozpřahující v něžném gestu dlaně a proměnila tak celou atmosféru Prahy. Vzápětí si říkám, že by to bylo zřejmě spíše děsivé, a navíc v českém kontextu absurdní. Kulturní specifika zkrátka nejsou přenositelná.
II.
Také Panenka Rocío je velmi něžná a kontemplativní. Španělé ji nazývají hned několika silně archetypálními jmény: Nuestra seňora del Rocío, Naše Paní z El Rocía, Blanca Paloma, Bílá Holubice, La Pastora Divina, Boží Pastýřka, nebo také La Reina de las Marismas, Královna Mokřadů. Rocijská Panenka je patronkou obce Almonte, pod níž El Rocío spadá, a Španělé se k ní sjíždějí ze všech koutů země, aby se zde pomodlili a zapálili svíčku, především pak v období letnic, kdy se koná velká pouť Romería de El Rocío. Jednotlivá bratrství vyrážejí ze svých domovů ve velkých průvodech se slavnostními povozy s osly, voly a koňmi a třeba čtrnáct dní putují do El Rocía. V noci přespává průvod venku a za rozbřesku zas vyráží dál; kdokoli je přitom vítán, aby se k průvodu připojil. Jejich cílem je poutní bazilika Ermita de El Rocío.
Poustevnu zasvěcenou Panence Marii nechal v těchto končinách údajně ve 13. století zřídit král Kastilie a Leónu Alfons X. Kastilský, zvaný moudrý nebo také učený, milovník poezie a velký iniciátor kulturního dění. Vznik baziliky má ovšem i svou legendu. Podlé té měl mladý lovec vracející se z honu najít v dutině stromu malou dřevěnou sošku Panenky Marie a vzít si ji s sebou. Když se ale po určité době zastavil, aby si odpočinul, a sošku na chvíli odložil, vrátila se Panenka zpět na své původní místo ve stromě. Právě na tom místě měla být bazilika zbudovaná.
Malovaná socha vysoká 156 centimetrů vyřezávaná z březového dřeva zobrazuje Pannu Marii s malým Ježíškem v náručí. Její oči jsou cudně sklopené k zemi a výraz ve tváři se na rozdíl od trpitelské Macareny a Esperanzy de Triana zdá být spíše zamyšlený, její plné narůžovělé tváře a naznačené koutky na kraji úzkých drobných rtů připomínají nazlobenou, ale přesto láskyplnou maminku; je v nich něco dětsky půvabného a rozvážného zároveň.
Stejně jako ostatní Panenky má také Virgen del Rocío nespočet šatů. Rocijská Panenka střídá dva základní druhy: oděv pastýřky a oděv královny. Oděv královny je jejím běžným oděvem, ve kterém ji poutníci po většinu roku naleznou v rocijské bazilice. K oděvu královny patří mnoho různých šatů a plášťů, pro všechny ovšem můžeme nalézt společný jmenovatel, a tím je jakási barokní pompéznost konce šestnáctého a začátku sedmnáctého století. Základem oděvu je tuhá brokátová sukně prošívaná obvykle zlatými nitěmi, nazývaná acampana nebo saya. Vrchní část těla panenky přikrývá živůtek nebo dublet zdobený výšivkou, drahými kameny a hedvábnými stuhami. Konce rukávů lemují krajkové nášivky a volány. Hlavu Panenky kolem tváře halí ozdobná pokrývka ze zlata, tzv. rostrillo, jejíž předchůdce můžeme vystopovat u barokních límců, krejzlíků a okruží, které měly ženám zakrývat krk a dekolt. Ta také společně se stříbrným půlměsícem a zlatou korunou s dvanácti hvězdami představuje atributy rocijské Panenky. Jejich předobraz nalezneme v prvním verši dvanácté kapitoly biblické knihy Zjevení: „Na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na hlavě měla korunu dvanácti hvězd.“
Druhý oděv, šaty pastýřky, nosí Panenka pouze při své pouti do Almonte, která se koná jednou za sedm let. A právě v něm jsem Panenku v srpnu spatřila já.
III.
Když jsem krátce po poledni dorazila do baziliky, všude kolem už se shlukovaly stovky poutníků, kteří se chystali na Panenčinu pouť do Almonte, hlavního městečka stejnojmenné obce vzdáleného patnáct kilometrů. Panenka samotná stála před zlatým oltářem a navzdory tlačícímu se davu, který dorazil do El Rocía jen a jen kvůli ní, se tvářila velmi klidně a nevzrušeně. Její pastýřské šaty spíše než skutečný pastýřský oděv připomínaly oděv dam, které se chystají na cestu. Hedvábnou sukni ve tvaru zvonu se zlatým brokátem doplňoval růžový přehoz přes ramena a slaměný klobouk panamák se zlatou krajkou. Ten zdobily čerstvé květiny a hedvábné stuhy a zpod něho splývaly na Panenčina ramena hnědé lokny. Vypadala opravdu jako živá. Taktéž Ježíšek byl slavnostně oděn a potutelně vykukoval zpod Panenčina pláště. Společně nejspíš odpočítávali poslední minuty, které ve své bazilice stráví, než se budou moct vydat na cestu.
První písemný doklad o přenosu Panenky do Almonte pochází z roku 1607. Se vší pravděpodobností byla ale Panenka přenášena již mnohem dřív. Dělo se tak vždy, když došlo v Almonte k událostem jako byla válka, epidemie, špatná sklizeň a hlad nebo sucho, právě jako v roce 1607.
Ve tři hodiny odpoledne, když jsem se zrovna ukrývala v baru vybudovaném v zatemněné garáži, protože venkovní teplota nezdolně šplhala ke čtyřicítce, ozvala se venku mocná střelba. Španělé zpomalení horkem a popíjející tinto de verano náhle nechali své nápoje nápoji a vyběhli ven. Rocijská Panenka byla na nosítkách vynesena před baziliku, aby ve vsi před cestou obešla všechna hermandades, bratrstva, jejichž počet se v Rocíu blíží stovce. Promenádování Panenky po vsi trvalo až do pozdních odpoledních hodin a neustále ho při tom doprovázel houf přihlížitelů a ohlušující střelba pušek, podle kterýchžto ukazatelů šlo Panenku snadno lokalizovat, kdybyste se nedejbože v nějakém horkém zákoutí bílých domků na chvíli ztratili.
Když začalo kolem deváté hodiny večerní slunce pomalu zapadat, připravili jsme se na cestu. Panenka byla vynesena cestou bohatě zdobenou řetězy bílých papírových květů na kraj El Rocía. Tam byla za pronesení emotivní modlitby dvěma kněžími a dvěma ženami příslušejícími zřejmě k jednomu z bratrstev oblečena do hedvábného růžového pláště. Plášť ji zakrýval celou včetně hlavy, aby se na ni v průběhu cesty neprášilo. Slunce červenalo a všichni kolem provolávali slávu Bílé Holubici.
¡Viva la Virgen del Rocío!¡Viva esa Blanca Paloma!¡Viva la Reina de las Marismas!¡Viva el Pastorcito Divino!¡Y que viva la Madre de Dios!
Ať žije Panenka Rocío!Ať žije Bílá Holubice!Ať žije Královna Mokřadů!Ať žije Boží Pastýřka!A ať žije Matka Boží!
IV.
První úsek cesty, než se poutníci rozvolnili do rozestupů podél trasy, byl velmi náročný. Člověk téměř nemohl jít, musel se skupinou nechat pasírovat a unášet, každý chtěl jít Panence co nejblíž a jak padala tma, vynořily se zpoza cesty dva bagry s velkými reflektory, které Panenku zezadu nasvěcovaly (ano, skutečně). Bagry představovaly na trase do Almonte podivuhodné technické řešení situace, působící trochu nepatřičně. Každý za sebou navíc táhl vůz, na němž seděla prominentní skupinka důchodců, která měla na Panenku skrz kabinu bagristy docela dobrý výhled. Tato skupinka neustále něco pokřikovala na poutníky, kteří se příliš přiblížili jejich vozu, nedejbože na něj sáhli. Poutníci potom křičeli nazpátek na skupinku důchodců a do toho všeho funěl bagr a volalo se „Viva!“. Jen Panenka pod pláštěm jakoby nic. Silueta její hlavy byla zvláštně hrozivá, neboť se pod látkou ukrýval velký nazdobený panamák, a celá zahalená se tyčila Panenka v nastalé tmě, ostře bíle nasvětlená, opravdu mocně.
Naprosto nevídané pro mě bylo hojné zastoupení všech věkových skupin mezi poutníky. Navzdory nočním hodinám, úplné absenci odpočívadel a toalet podél cesty a náročnosti písečného terénu, do kterého se při chůzi nepříjemně boří nohy, účastnili se pochodu i poměrně malé děti a starší lidé. Co bylo ovšem vůbec nejpřekvapivější, byly četné skupiny mladých v pubertálním věku, které šly naprosto klidně, pospolu nebo s příbuznými, povídaly si, zpívaly, zdálo se, že jim není trapně a nejsou otrávení. Nikdo neměl v uších sluchátka a nikdo nevisel na mobilu (vyjma momentů, kdy Panenka procházela tak blízko, že jste si ji mohli natočit). Nic proti sluchátkům, koneckonců nějaká adrenalinová píseň by mohla pomoct zdolat ty úmorné duny, ale to není smyslem pouti do Almonte. Pro všechny kolem jako by smysl spočíval hlavně ve společné cestě, v pospolitosti, sdílení. To, že chvílemi zahlédnou Panenku, je úžasné, ale především si tu konečně můžou v klidu popovídat o věcech, o kterých si popovídat nestíhají. Mají na to celou noc.
Kolem jedné hodiny mě dostihla krize. Věděla jsem, že se nacházím teprve v necelých dvou třetinách cesty, a padla na mě únava. Pod šátkem proti prachu se špatně dýchalo, docházela mi voda a bála jsem se odpočívat, aby mě nedohnaly bagry a nemusela jsem si cestu skrze vřící dav klestit znovu. Všichni kolem ale působili tak klidně, děti si povídaly jako by vůbec nebylo uprostřed noci a ony nešly patnáctikilometrovou túru, řetízky poutníků se pokojně vinuly písečnou nocí. A tak jsem se uklidnila a pokračovala dál. (Že jsou děti ve Španělsku nezničitelné a nelze tudíž z jejich noční aktivity nic vyvozovat, jsem definitivně zjistila až o pár dní později. V tu chvíli mi však připadaly jako takoví malí opálení andělíčkové a jejich kuráž mě motivovala k další cestě.)
V.
Postupně získala většina poutníků před Panenkou náskok, a tak se usadili do písku podél cesty a čekali na ni, aby si ji poté znovu nadešli a zopakovali stejnou taktiku. Panenka měla na své cestě několik zdobených altánů, ve kterých s ní poutníci zastavovali, a znovu provolávali slávu a stříleli z pušek.
Pušky jsou hned vedle bagrů dalším podivuhodným prvkem pouti do Almonte. K něžné Panence s malým Ježíškem, k její laskavosti a dobrotivosti se přeci střelba nehodí. Ale pochopitelně i pušky mají svůj příběh: poté, co Napoleon prohlásil v roce 1808 svého nejstaršího bratra Josefa španělským králem a ten vstoupil s francouzskými vojsky na území Španělska, Španělé se začali bránit a vypukla válka za nezávislost. Guerillovými výpady odolávali francouzskému obléhání a při jednom z těchto výpadů v Almonte zastřelili Almonťané 17. srpna 1810 velitele místního obléhání, kapitána D´Ossaux. Za zabití kapitána měli být obyvatelé do jednoho popraveni a město srovnáno se zemí. Almonťané se ovšem obrátili, tak jako vždy v krizových situacích, k rocijské Panence a modlili se, aby město zachránila. Napoleonova vojska mířící vykonat příkaz do Almonte se skutečně v půli cesty otočila a zamířila zpět do Sevilly. Právě na oslavu tohoto zázraku střílejí muži do vzduchu z velkých těžkých pušek už od brzkých odpoledních hodin a poté po celou cestu pouti.
Rány jsou to opravdu hlasité; když nad ránem kolem třetí hodiny docházím do cíle, lehám si v Almonte na chodník na osušku, co mám v batohu. Všude kolem jsou lidé jako v poledne, Almonťané posedávají v garážích, ve kterých si vybudovali jakési domácí bary s plastovými židlemi a sezvali sousedy, aby mohli všichni sledovat příchod Panenky, skoro jako fotbal. Přede mnou se na silnici perou dva asi osmiletí kluci, jsou to poslední, co spatřím, než usínám. Právě spánek za neutuchající střelby byl jedním z nejzvláštnějších zážitků z cesty. Překvapilo mě, že je skutečně možné spát, když vám pálí rány těsně za hlavou. Zmateně se budím přibližně každých patnáct minut, pouze abych zkontrolovala, že Panenka ještě neprošla, lidí přibylo a dva kluci se stále perou, a opět omdlévám na osušku. Chodník je i ve čtyři ráno neuvěřitelně teplý, nestíhá nejspíš vychladnout.
Panenka doráží do Almonte kolem šesté hodiny ranní. Je pořád tma, Španělsko se neřídí časem svého časového pásma (od dob, kdy Franco čas posunul na výraz solidarity s Říší, proto také jejich pozdě noční a pozdě ranní životní styl). Lidí je v ulicích neuvěřitelně mnoho, poutníci se smíchali s Almonťany a všichni teď kráčí (jsou pasírováni a unášeni) vyzdobeným koridorem do altánku na náměstí. Nerozumím, jestli je příchod Panenky tak bravurně načasovaný, ale v okamžiku, kdy ji odstrojí, východně za altánkem se poprvé rozbřeskne. Těžké černé pásy prořízne světlemodré svítání jakoby v jedné sekundě, zničehonic. Že by zázrak?
VI.
Symbolika světla a tmy, dne a noci, se ve španělské kultuře nevyskytuje náhodou. Taktéž býčí zápasy, tato nádherná stará a neprávem zavrhovaná tradice (ve velké většině případů mladými vegetariánskými generacemi, které mají ve skutečnosti k životu na venkově a zvířatům velmi daleko) je vždy naplánována tak, aby začínala za plného slunce vlitého do arény. Slunce poté v průběhu zápasů ustupuje a noří arénu do stínu, načež zapadne docela a nechá poslední zápasy odehrát se v počínající noci. Je to život a smrt, co předěl dne a noci symbolizuje, věčný koloběh, který tak mají Španělé neustále na paměti.
Také Panenka Rocío se se západem slunce halí celá včetně hlavy do pláště, aby urazila cestu tmou, která není zrovna bezbolestná a na které je třeba ji chránit. Když se potom za rozbřesku opět objeví její tvář, je tu nový den, nové zrození, nový život.
Nám Čechům, pragmatičtěji uvažujícím ateistům nebo, ve změkčenější variantě, agnostikům (a odpusťte mi to generalizování), se španělské sepětí s Panenkami může zdát fanatické, a v určitých chvílích pochodu se tak skutečně projevovalo. Pokud ale u takového nahlížení z odstupu nezůstaneme a pokročíme dál, může nás hispánské vidění světa nesmírně obohatit, a skrze velké emoce nám připomenout jeho bytostné hodnoty. Vedle psychické, fyzické a sociální se v něm silně aktivuje spirituální dimenze existence, která má jednu zásadní schopnost: měnit význam všeho předchozího. Umožňuje mi povznést se nad fyzickou bolest, psychický problém i sociální nepohodlí, postavit se k těmto věcem jinak a vnímat je v nových souvislostech. S vaším tělem se při noční pouti stejně jako při účasti na býčích zápasech děje jakási adrenalinová katarze. Po hraničním fyzickém i psychickém vypětí přichází znovuzrození. A momentu, kdy spatříte omilostnění nádherného a statečného býka, se tak vyrovná náhlý rozbřesk po dlouhé noční cestě.
1Španělé Pannu Marii nazývají Virgen s velkým V, tedy Panna. V textu užívám termínu Panenka po vzoru Jiřího Měsíce, který napsal krásný článek o pouti do El Rocía pro Listy Filozofické fakulty Ostravské univerzity a který mi byl při objevování Španělska nedocenitelným rádcem a společníkem.