Ještě před několika desetiletími byli lidé poté, co vyšli z domu, téměř anonymní. Mohl je poznat známý, nebyli pod dohledem kamer, mohli se věnovat jakýmkoli činnostem, ale neměli v kapse zařízení, které by trvale sledovalo a ukládalo jejich lokaci, platili za zboží, nikoli však platebními kartami. Počítače i chytré mobilní telefony jsou konstruovány tak, aby poskytovaly výrobcům, soukromým firmám i státním úřadům údaje o každém stisku klávesy, čímž generují zisk i narušují naše soukromí. Stále více umělců poukazuje na to, že být anonymní osobou na veřejnosti je téměř nemožné a že ztráta soukromí, jež je z velké části mimo kontrolu jednotlivce, se stává společenským problémem. Lze se bránit novým formám dohledu a kontroly? Performance a projekty multimediálních umělců a kostýmních výtvarníků nabízejí alternativy, jak anonymizovat jednotlivce ve veřejném prostoru. Děje se tak za pomoci divadelních prostředků – líčení, masky či kostýmu.
Dohled z centrální věže
Každý pobyt na veřejnosti spoluurčují technologie, které dohlížejí na naši performance, myšleno ve dvojznačném ekvivalentu činnosti i výkonnosti. Americký multidisciplinární teoretik Jon McKenzie ve své knize Perform or else… konstatuje, že performujeme v duchu taylorismu: racionálně, vědecky, produktivně, v centralizované byrokracii, a především konformně.[1] McKenzie přitom odkazuje na Foucaulta a vznáší tezi, že „performance je [dnes] to, co byla v 18. a 19. století disciplína – [prostředek k] utváření moci a vědění“[2].
S udržováním a posilováním moci souvisí právě Foucaultův pojem panoptikon. Jedná se původně o architektonický návrh Jeremyho Benthama, britského stoupence utilitarismu z konce 18. století. Jeho návrh budovy, ve které by velké množství trestanců mohlo být pod dohledem malého počtu dozorců (jednalo by se zejména o vězení, ale také nemocnice či školy), vypadal následovně: „budova ve tvaru kruhu; uprostřed je věž, jednotlivé cely mají dvě okna umožňující, aby skrz celu procházelo světlo z jedné strany na druhou. Potom stačí umístit dohlížejícího do centrální věže a v každé cele uzavřít jednoho vězně, dělníka, nemocného nebo školáka. […] Tolik klecí, tolik malých divadel, kde je každý herec sám, dokonale individualizovaný a neustále viditelný. […] Viditelnost je past, […] člověk je viděn, ale nevidí; je objektem informace, nikdy subjektem komunikace.“[3] Svoboda, kterou má jedinec ve svém soukromí mimo dohled ostatních, je postupně eliminována, a tím se jednotlivec stává náchylnější k formám ovládání a poslušnější vůči autoritám. Moc je odindividualizována, může ji vykonávat téměř kdokoli podle náhodného výběru, neboť se projevuje v uspořádání společnosti.[4]
Model panoptikonu podle Benthama. (Zdroj obrázku: Panopticon. Highland | City Club [online]. 20. 8. 2021 [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: https://www.highlandcityclub.com/member-monday/08-20-21)
Dnes se však především ozývají hlasy označující Benthama za proroka „panoptikonu neustálého dohledu“, který na nás uvalují moderní technologie. Všichni se pod čočkou kamery stáváme objekty dohledu. Dohledu, který nevidíme a jenž nepotřebuje specificky uzpůsobený prostor, aby si podrobil velké množství lidí. „Centrální“ inspekci můžete provádět pomocí decentralizovaného kamerového systému, který ani nemá stálého dozorce. Etickým problémem se stává zejména uchovávání a zpracovávání dat, které (nejen) kamery ukládají. Tyto systémy vstupují do našich životů, aniž by bylo jejich fungování transparentní a srozumitelné veřejnosti. Jednotlivec nikdy nezíská přístup k údajům o něm samotném, ale tyto údaje, respektive datové sady spojené s biometrickým rozpoznáním obličeje, jsou využívány pro komerční účely.[5]
Data a umění?
Jakkoli se v soukromém prostoru necítíme vystaveni dohledu, žijeme tak velkou část našich životů online, že nás algoritmy analyzující naše chování znají lépe, než se známe my sami. Data, která sbírají neznámé subjekty o našem těle (ostatně kolik z nás vlastní chytré hodinky, nebo má na mobilu spuštěný krokoměr), soustředění a myšlení (doba pozornosti, kterou věnujeme videím na YouTube) či psychickém rozpoložení (kdy a co posloucháme na Spotify) jsou nejen pod kontrolou státních institucí, ale také korporací, které na nich vydělávají obrovské peníze. A předmětem jsou naše těla.[6],[7]
Harvardská profesorka Shoshana Zuboff ve své knize Kapitalismus dohledu popisuje, jak nás globální technologické společnosti jako Google, Amazon, Meta či Apple přesvědčily, abychom se vzdali svého soukromí v zájmu pohodlí. Osobní informace shromážděné těmito společnostmi pak využívají mnohé subjekty nejen k předvídání našeho chování, ale také k jeho ovlivňování a úpravám, což může mít nedozírné následky, jež Zuboff pojmenovává jako „vyvlastnění kritických lidských práv“,[8] zejména práva na soukromí.
Podle stoupenců nového směru ve vizuálním umění, tzv. dataismu, se data stala pro lidstvo prostředkem k chápání přírody, charakterizování společenských procesů, vývoji nových technologií a stále častěji i ke kvantifikaci a zkoumání, co nás činí lidmi. Umění by tak podle nich mělo ve své praxi data využívat.[9] Opět zde ale vyvstává problém etiky práce s daty. Biometrická data mnozí používají k odemykání svých mobilních telefonů a technologie se rozšiřuje do veřejné sféry. Otázky o ochraně soukromí či například rasové předpojatosti při využití takových dat však stále zůstává v šedé zóně. Jiní umělci naopak kriticky reagují na dobu neustálého „panoptického dohledu“ a vytvářejí originální kostýmy a masky nabízející anonymizaci ve veřejném prostoru. Propojují tak umění s aktivismem.
Já je někdo jiný
Lze s jistotou říci, že tento útlak jednotlivce, ať už z pohledu Foucaulta nebo McKenzieho, je administrován právě sběrem extrémního množství dat, jež jsou tak personalizovaná, že ani nemohou být anonymní.
Nerovné postavení mezi jednotlivci a decentralizovanou technologií se rozhodl tematizovat americký multimediální umělec Leo Selvaggio, žijící v Chicagu – ve městě, na které dohlíží přes 30 tisíc kamer. Projekt URME nabízí škálu protetických papírových a silikonových masek, které si zájemci mohou zakoupit, pokud chtějí zamezit sledování své osoby při procházce městem. Po nasazení zakoupené masky (3D silikonové nebo 2D papírové) lidé získají Selvaggiovu tvář. Selvaggio moment, kdy si zájemce nasadí masku s jeho tváří, komentuje následovně: „všechny vaše činy, které jsou zaznamenávány, jsou dokumentovány jako činy někoho jiného. To zbavuje [subjekt s maskou] jakékoli hrozby sledování.“[10] Pokud kamera s rozpoznávacím softwarem zaznamená Selvaggiův obličej v jeden moment na více místech na světě, přiřadí k obličeji jiné tělo i způsob chůze a zmate databáze. Tím se vytvoří symbolická „návnada“, která přiměje sledovací systémy vytvořit různé identity. Strojové rozpoznání zatím neumí pracovat s opakováním informací, neboť předpokládá, že každý člověk vypadá jinak.[11]
Protetická maska s tváří Lea Sellvaggia. (Zdroj obrázku: URME Prosthetic. URME Surveillance [online]. [cit. 07.01.2024]. Dostupné z: http://www.urmesurveillance.com/urme-prosthetic.)
Před nákupem masky za 200 dolarů Selvaggio hypotetickým kupujícím doporučuje zkontrolovat zákony své země, neboť některé legislativy zakazují zakrývání obličeje na veřejnosti. Papírové masky pak mohou nosit třeba skupiny protestujících. Nejen že budou částečně anonymizováni, ale také skrz masku performativně vnesou do veřejného prostoru téma odporu vůči všudypřítomnému sledování. Umělec zároveň připomíná, že argumentovat účinností technologií pro rozpoznání obličejů za účelem „zvýšení bezpečnosti lidí“ může být silně zavádějící. Odkazuje se mj. na událost z roku 2010, kdy se zatčený přiznal k tomu, že v USA provedl šest loupežných přepadení v silikonové halloweenské masce s obličejem někoho jiného, což policii původně vedlo k zatčení nesprávného muže, jemuž se maska podobala, navíc s rasovým podtextem.[12]
Využití papírové masky se Selvaggiovou tváří na protestním shromáždění v Chicagu. (Zdroj obrázku: URME SURVEILLANCE: Indiegogo Campaign on Vimeo. [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: https://vimeo.com/90828804)
Estetická kamufláž
Důvody ke kamufláži a anonymizaci ve veřejném prostoru jsou podpořeny varovnými příklady toho, jak může být biometrická technologie znepokojivě autoritářsky využívána. Například po sérii krádeží toaletního papíru z veřejných toalet v parku v Pekingu byli jejich uživatelé požádáni, aby se podrobili skenování obličeje, než jim bude papír vydán. V jiném čínském městě došlo k promítání obličejů chodců, kteří přecházeli silnici na červenou, na billboardy u silnic. Nejedná se pouze o fenomén, který by dohlížel na konformitu lidí v Asii. Také londýnská společnost FaceWatch prodává bezpečnostní systémy, které upozorňují personál obchodu na přítomnost „subjektu zvláštního zájmu“, tedy obvykle osoby v minulosti přistižené při krádeži v obchodě. Kamery společnosti FaceWatch snímají obličej každého, kdo vstupuje do budovy, a porovnávají je s databází osob vyčleněných pro „zvláštní kontrolu“. Výzkumy přitom ukazují, že software pro rozpoznávání obličejů je méně přesný u lidí jiné než bílé barvy pleti, a opakovaně se potvrzuje, že do algoritmů lze zakomponovat již existující předsudky.[13]
Umělecká skupina The Dazzle Club působící v Londýně organizuje průvody lidí s barevným make-upem, který mate software k rozpoznávání obličejů v bezpečnostních kamerách, způsob kamufláže je však odlišný. Názvem The Dazzle Club tvůrci odkazují na kamuflážní techniku „razzle-dazzle“ používanou za první světové války. Britské lodě byly pomalovány klikatými vzory, aby německé ponorky nerozpoznaly jejich velikost nebo směr plavby.[14] Kamufláž lidské tváře podle této tvůrčí skupiny pracuje s principem vytvoření asymetrie v obličeji. Té lze dosáhnout zakrytím oka a ucha, ať už vlasy, nebo šperkem. Dalším doporučením je využití kontrastních barev ve tváři, protože systémy analyzující biometrické údaje se spoléhají na přepokládané odstíny barvy kůže. Software se také zaměřuje na tvar nosní přepážky, pokud je překryta, nemusí být strojové rozpoznání přesné. [15]
Navrhované proměny tváře podle The Dazzle Club. (Zdroj obrázku: Year 10 Art. Street Sketches [online]. [cit. 07.11.2023]. Dostupné z: https://streetsketches.weebly.com/year-10-art.html.)
Méně futuristické varianty tohoto make-upu si nacházejí příznivce po celém světě. Aktivisté ve veřejném prostoru totiž varují, že bez kamufláže obličeje je velmi snadné protestujícího člověka identifikovat, například přes rozpoznávání obličejů na Facebooku nebo FaceID v Apple zařízeních. Nadto bezpečnostní experti varují, že pandemie COVID-19 vedla po celém světě k bezprecedentnímu globálnímu nárůstu digitálního sledování. Projekty, jež si získají pozornost ve veřejném prostoru, pak mohou být impulsem pro veřejnost, politiky, filozofy, novináře, vědce a další k diskusím nad závažností tématu.
Líčení se tak v případě uměleckého projektu The Dazzle Club stane projevem vzdoru, jakkoli je spíš působivým maskérským dílem než využitelným způsobem anonymizace. Make-up identifikaci lidí na demonstracích nemůže zabránit úplně, díky extravaganci je samozřejmě možné protestující rozpoznat „lidským faktorem“. Takto výrazný make-up vždy způsobí, že jeho nositelé vyčnívají z davu.[16]
Příklad make-upu inspirovaný The Dazzle Club. (Zdroj obrázku: The Dazzle Club, 2019 – 2021 [online]. 2021 [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: https://emilyroderick.com/work/the-dazzle-club/)
Dohled a performativní subjekt
Co by se stalo, kdybychom vnímali člověka ve veřejném prostoru více jako performativní subjekt? Jak píše McKenzie: „Performativní subjekt je konstruován jako fragmentární, nejednotný a decentralizovaný, virtuální i skutečný, spíše nestabilní než pevný, spíše simulovaný než skutečný; neexistuje nic takového jako věc sama o sobě. Místo toho jsou objekty vytvářeny a udržovány prostřednictvím různých sociotechnických systémů, překódovány a přesouvány.“[17]
Aktivistické intervence zmíněné výše mohou díky svému „performativnímu zpracování“ podnítit kritickou debatu o dohledu nad veřejným prostorem a stále těžší možností stát se anonymním. Ukazují, že změnou tváře díky kostýmu a masce se může jedinec stát fragmentárnějším subjektem. Děje se tak pouze na chvíli a podobně jako při využití masky či divadelního líčení na sebe nositelé masek i make-upu strhávají více pozornosti přihlížejících lidi, byť je stroje zatím nedokážou identifikovat. Protetická maska nebo výrazné líčení nejsou trvalé, identitu měníme jen na omezený čas, čímž však neztrácíme sami sebe, stáváme se postavami dystopické vize světa, v níž (si) můžeme hrát.
[1] MCKENZIE, Jon. Perform or else: from discipline to performance. London New York: Routledge, 2001. s. 6.
[2] Ibid. s.18.
[3] FOUCAULT, Michel. PELIKÁN, Čestmír. Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin, 2000. s. 282.
[4] Ibid. s. 283.
[5] MCMULLAN, Thomas. What does the panopticon mean in the age of digital surveillance?. The Guardian [online]. 2015 [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/technology/2015/jul/23/panopticon-digital-surveillance-jeremy-bentham
[6] Ibid.
[7] Soukromí, jak jsme ho znali na přelomu tisíciletí, přestalo existovat, upozorňuje vědkyně Zuboff. Radio Wave [online]. [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/soukromi-jak-jsme-ho-znali-jeste-na-prelomu-tisicileti-prestalo-existovat-8966958
[8] Ibid.
[9] BRABÁSI, Albert-László. Why the World Needs ‘Dataism,’ the New Art Movement That Helps Us Understand How Our World Is Shaped by Big Data. Artnet News [online]. 23. 9. 2022 [cit. 07.01.2024]. Dostupné z: https://news.artnet.com/art-world-archives/introducing-dataism-2181005.
[10] URME Surveillance. URME Surveillance [online]. [cit. 07.11.2023]. Dostupné z: http://www.urmesurveillance.com.
[11] URME SURVEILLANCE: Developing Devices to Protect the Public. Indiegogo [online] [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: http://www.indiegogo.com/projects/659631/fblk
[12] Police Fooled by Lifelike Mask in Ohio Robberies. CBS News [online]. 2. 12. 2010 [cit. 07.11.2023]. Dostupné z: https://www.cbsnews.com/news/police-fooled-by-lifelike-mask-in-ohio-robberies/.
[13] DAVIES, Rob. ‘Conditioning an entire society’: the rise of biometric data technology. The Guardian [online]. 2021 [cit. 04.01.2024]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/technology/2021/oct/26/conditioning-an-entire-society-the-rise-of-biometric-data-technology.
[14] BACCHI, Umberto. As facial recognition tech grows more pervasive, fashion is helping people stay private in public. Scroll.in [online]. 29. 9. 2019 [cit. 07.11.2023]. Dostupné z: https://scroll.in/article/938730/as-facial-recognition-tech-grows-more-pervasive-fashion-is-helping-people-stay-private-in-public.
[15] CV Dazzle: Not Safe at a Protest, But A Fun Topic [online]. 2021 [cit. 07.11.2023]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=p1yCw77ShkA.
[16] NAST, Condé. Can Makeup Be an Anti-Surveillance Tool? In: Vogue [online]. 12. 6. 2020 [cit. 13.01.2024]. Dostupné z: https://www.vogue.com/article/anti-surveillance-makeup-cv-dazzle-protest
[17] MCKENZIE, Jon. Perform or else. s. 18.