„Končím se životem. Půjdeš se mnou? Smile.“ Hra Norway.Today dramatika Igora Bauersima vypráví příběh dvou mladých lidí, kteří se z různých příčin rozhodli spáchat sebevraždu. Skrze chat room sdílejí své názory na svět a důvody, proč se k takovému činu vlastně rozhodli. Ale virtuální realita není realitou skutečnou.

Text vychází ze skutečné události. V roce 2000 se Nor a Rakušanka po chatu domluvili, že spáchají společně sebevraždu skokem do norského fjordu. Počet lidí, kteří se rozhodli dobrovolně odejít ze života přitom v mnoha zemích stále vzrůstá. Hra Norway.Today zachycuje tuto problematiku a snaží se poukázat na pohnutky, které člověka dovedou k tak radikálnímu činu. Jak ale inscenovat hru, která svým tématem v našich kruzích nevyvolává potřebnou diskuzi, zkrátka není ničím novým, zajímavým a už vůbec ne kontroverzním?

Julie a August se setkají na chatu v místnosti určené lidem, kteří nejsou spokojeni se svým životem. Navzájem si sdělují své pocity a důvody, proč chtějí spáchat sebevraždu. Julie touží po opravdovosti, kterou v životě postrádá. Neschopnost jakéhokoli prožívání ji vede k pocitu, že nic nemůže být pravdivější než její vlastní smrt. A navíc člověk má právo vybrat si místo, okolnosti a čas, kdy chce umřít. August je oproti tomu člověk, který není mezi svými vrstevníky příliš oblíbený. Není spokojený sám se sebou, obklopuje ho nicota uvnitř něho samého i v jeho okolí. On na rozdíl od Julie není přesvědčen o správnosti sebevraždy, ale považuje to za jednu z možností, jak překonat svou osamělost. Jak to ale dopadá, když se střetne dominantnější a sebevědomá povaha s lehce manipulovatelnou? Julie přesvědčí Augusta, aby spolu překonali prázdnotu svých životů. Odjedou tedy na jeden z norských fjordů, kde chtějí spáchat sebevraždu. Až tam se ale zjistí, nakolik je jejich přesvědčení skutečné.

Režisér Kryštof Pavelka postavil celou inscenaci na zesměšnění dané problematiky. Z Julie se tak stala hysterická holka, která jde pevně za svým odhodláním, a nezajímají ji důvody, proč by neměla umřít. Jde vstříc svému předsevzetí. August je oproti tomu nevyzrálý mladíček, který si neuvědomuje drtivý dopad činu, který hodlá udělat. Obě dvě postavy balancují na hranici pubertálního chování a nesmyslné hysteričnosti. V tomto pojetí se vytrácí jakákoli snaha pochopit lidi, kteří jsou nešťastní, kteří ztratili smysl života. Jsou to jen dvě mladé, hloupé a neurotické postavy, které z nudy a nadbytku všeho nevědí, co dělat jiného, než se zabít. Tato interpretace ovšem jde proti samotnému textu, který především pojednává o proměnách chování jednotlivých postav v návaznosti na poznávání jeden druhého. Kryštof Pavelka však s žádným vývojem nepracuje. Snaží se jít proti jednotlivým situacím a do předem odlité formy zkouší násilně vtlačit herce, kteří na takto omezeném poli působnosti mají předvést své absolventské výkony.

Díky výraznému dramaturgickému zjednodušení postav, se protagonisté museli držet jedné herecké polohy, která nepřinášela nic nového a zajímavého a po čase začala nudit. Nikol Kouklová v roli sebevědomé a dominantní Julie dokáže skvěle pracovat s hlasem, intonací, frázováním, i s mimikou, kterou umí během pár vteřin z rozesmátého výrazu změnit v naprosto kamenný obličej. Je to ale její tělo, které ji zrazuje, zvláště v místech výraznějších citových projevů. Gesta, která se neustále opakují - rozsáhlé mávání rukou při vzteku a neustálé plácání se do nohou. Navíc pohyby dolních končetin jsou příliš strnulé a jakoby ani nepatřily k ní samotné, jako kdyby nevěděla, kam jít, jak se hýbat, jak prostě jenom stát na místě. Je to dané možná i tím, že se Kouklová zaměřila pouze na jednu hereckou rovinu, a tou je hysterie. Od začátku do konce tak na jevišti byla ukřičená netykavka, která sice tvořila kontrast k druhé postavě, ale bohužel v negativním slova smyslu.

Heřmánek v roli Augusta po celou dobu výborně dodržuje původní typ ušlápnutého kluka, který se raději podvoluje, než by měl odporovat nebo se hádat. Nejistota vlastních názorů se projevuje jednoduchým pousmáním se nad sebou samým. Žádná výrazná gesta. Skromnost v pohybech, které jsou - stejně jako sám August - nesmělé. Téměř sebevědomé dva kroky vpřed, naruší ihned jeden váhavý krok vzad. Stejné je to i u hlasového projevu. Občasné zadrhnutí v půlce věty značí submisivní snahu o formulování a sdělení vlastních myšlenek, za kterými si ale August výrazně nestojí. Jediné, co dokáže přesně a směle formulovat jsou pasáže z knih. Jeho plachý a tichý hlas najednou zní celým sálem a před diváky se tak objevuje docela jiná stránka Augustovy povahy, která dokáže věřit tomu, co právě říká. Snad proto, že to nejsou jeho vlastní slova, že to neříká onen August, ale někdo jiný, autor.

Inscenace Norway.Today je založená na zesměšnění. Julie a August představují pouhé nevyspělé dětičky, které nevědí, co se životem, a tak se rozhodnou spáchat sebevraždu. Z hecu, z mladistvého protestu proti všemu a především z nudy. Dva lidé se zkrátka potkají, odjedou a skočí. Ale proč? Z inscenace, která díky svému zjednodušení a povrchnosti postrádá jakékoli zásadnější téma, se bohužel nic z toho nedozvíme.