Vedoucí pedagog absolvujícího hereckého ročníku KALD Marek Bečka provedl své svěřence čtyřletým studiem loutkového a alternativního divadla. Jejich působení na DAMU se chýlí ke konci a je na místě začít bilancovat.
„K divadlu mě přivedla náhoda a rodové zatížení. Moji rodiče byli v padesátých letech členy vinohradského loutkářského spolku Umělecká výchova1, a tam se seznámili,“ říká Marek Bečka. Vyrůstal však v Plzni, kde chodil na činohru do Divadla J. K. Tyla, ale také na loutková představení ve „staré“ Alfě. Činoherní ani loutkové diva-dlo jej nezaujalo. Na gymnáziu recitoval básně, což jej přivedlo k divadlu poezie. Věnoval se mu v amatérském studentském souboru, s nímž se zúčastnil také Wolkerova Prostějova. Na katedru loutkářství DAMU se hlásil hned po maturitě, ale byl přijat až napodruhé. Studium loutkového divadla mu podle jeho slov otevřelo nový svět. „Přineslo mi základy loutkářského řemesla a sou-časně mi poskytlo čtyři roky času vyzkoušet si všechno nanečisto,“ dodává. Ve čtvrtém ročníku hostoval v hradeckém Divadle DRAK v inscenaci Josefa Krofty Strako-nický dudák, do stálého angažmá ale nechtěl. Založit vlastní soubor2 podle něj znamenalo a stále znamená hodně práce a málo peněz, k tomu „je dnes víc lákadel. Tenkrát nebyly castingy a teprve nesměle začínaly ko-merční televize, to se nedá srovnávat.“ Svým studentům, kteří jsou teď v podobné situaci, doporučil: „Spolehnout se sám na sebe a tvrdě pracovat. Odpočívat mohou po padesátce. Založit soubor jako Buchty se poštěstilo nám díky změnám ve společnosti po převratu. V současnosti by to bylo mnohem těžší. Uplatnění nacházejí maximálně čtyřčlenné loutkářské skupiny.“
V současné době je diskutován pojem „alternativního di-vadla“, s jehož obsahem polemizoval v dubnu loňského roku během své pražské návštěvy francouzský teatrolog Patrice Pavis3. Podle něj není jasné, vůči čemu se taková alternativa vymezuje. Pro Marka Bečku neznamená nic konkrétního, „časem jsem se smířil s definicí, že je to paleta ‚jiných‘ možností oproti klasické psychologické činohře.“ Při výuce divadelní tvorby na KALDu se klade důraz na specificky interdisciplinární komponenty loutkového divadla včetně jejich přesahů a vazeb na di-vadelní umění. „Stačí loutkářova víra a dodržování několika jednoduchých pravidel,“ nahlíží Marek Bečka problematiku přeměny předmětu v loutku a pokraču-je: „Herec v loutkovém divadle se prosazuje na jevišti skrze materiál, nikoli skrze své tělo. V ideálním případě ho vlastně nevidím, jen vnímám, přestože není zakryt paravánem nebo schován v propadle. V činohře je tomu právě naopak. Proto by měla být příprava činoherců a herců s loutkou odlišná.“ Jako pravověrný loutkář při-znává jisté roztrpčení v souvislosti s všeobecně vžitou diváckou představou, že loutkové divadlo je určené především dětem. „Kdybyste začali hrát pouze pro dospělé, nepřijde tolik diváků. I moji studenti v DISKu se s tím potýkají.“
O koncepci výuky, kterou posléze aplikoval při vedení vlastního hereckého ročníku, sepsal úspěšnou habilitač-ní práci. Rád by studium KALDu zaměřil více na loutkové divadlo, ale přiznává, že o takto vyhraněné pojetí by stu-denti nemuseli mít zájem. „Vůbec to, že každý z mých studentů má vlastní loutkové představení, je pro mě ve-liký úspěch. Přesvědčit dvacetileté lidi, aby hráli s lout-kami dětem, je těžší, než se může zdát.“ Někteří peda-gogové herectví studentům v nižších ročnících výslovně zakazují veřejně vystupovat, aby se mohli plně soustředit na studium. Bečkovi studenti naopak od začátku svého studia vystupovali na festivalech jako Teatrotoč na pražské Kampě, slovenské Stretnutie-Setkání-Spotkanie-Találkozás v Starom divadle v Nitře, Teatrofest Roma, Skupo-va Plzeň, Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, Divadlo evropských regionů v Hradci Králové a domácí Zlomvaz. „Já to nezakazuji ani nepodporuji, ale jsem rád na jejich představení zván a používám jejich účinkování jako součást studia. I když někdy to nejde, pravda.“ Osvědčila se mu konfrontace studentů s výraznými tvůrčími osob-nostmi, které zastupovaly různé druhy divadla. „Potkali klasickou činohru, hodně ‚alternativců a loutkářů. Taky zahraničím jsem je protáhl. Setkali se s jmény jako Jiří Bábek, Pavel Štourač, Nori Sawa a další.“ Zajímavostí to-hoto hereckého ročníku je fakt, že od začátku svého stu-dia nespolupracovali se studenty režie, dramaturgie či scénografie. Ti se přesouvali o rok níže. „V tomto smyslu šlo o ročník přechodový. Setkání s režiséry a výtvarníky bylo trochu náhodné. Někdy to bylo dobře, jindy ne, konkrétnější raději nebudu.“ Obecně však přiznává, že jako pedagog byl často příjemně překvapován a prozrazuje své nejpřínosnější pedagogické krédo: „Studenti musí vědět, že si na ně uděláte vždycky čas a že vás zajíma-jí.“ Ke kritické reflexi jejich tvorby je navýsost opatrný, „zvlášť ve chvíli, kdy je kritika pozitivní. Důležitější je to-tiž, jak se studenti uplatní v praxi. Obsazovat je na škole podle jejich talentu a sklízet s nimi úspěch je příliš jednoduché. J. P. Kříž v Právu má vlastně pravdu, když v re-cenzi činoherně pojaté Bouře říká: Ševče, drž se svého kopyta. Ale k čemu by studentům bylo setrvávat u stále stejné linie divadla? Mnohem přínosnější je, když dosta-nou něco jako protiúkol, i když to slovo nemám rád.“ Upozorňuje také na nutnost hodnotit studenty naprosto jinou optikou, z hlediska procesu výuky – nekritizovat klauzury a DISKové inscenace bez přihlédnutí k tomu, co k nim směřuje.
Budoucnost loutkového divadla vidí jako u každého dru-hu umění, kdy záleží jen na lidech, kteří se mu věnují. Při pohledu na televizní produkci pro děti spojenou s lout-kovým divadlem jej však jímá hrůza: „V dětských po-řadech se snese snad všechno. Dramaturgicky se s léty nijak nevyvíjejí, a když se podíváte na to, co se s lout-kami děje, respektive neděje v takové Kouzelné školce, musíte to jako profesionál považovat za úpadek oboru. Ale kdo má zájem takový pořad kritizovat?“ Problém podle Marka Bečky vzniká ve chvíli, kdy takto vychovaní diváci přicházejí na loutkové divadlo a očekávají podob-né inscenace. Toto vžité vnímání musí budoucí generace loutkářů změnit.