To, co se tu žádá, je tak na několik dní soustředěné práce, kdy člověk váží, co je opravdu metoda a záměr, co je tu náhoda, jaký byl a je vývoj, a čeho člověk dosáhl a dosahuje, pokud vůbec. A taky, nakonec, co je to vůbec úspěšnost pedagogické práce, jaký prostor se adeptům skýtá, co si vydobudou a co mohou ukázat ve své následné umělecké praxi, jaké jsou vůbec možnosti, což mnohdy na talentu, na dispozicích ani nezávisí. Ale v diskusi na tato témata by mohl vykrystalizovat model, který by vyhovoval v modifikacích více pedagogům, resp. konfrontace metod by nepochybně prospěla všem. Pokusím se tedy charakterizovat alespoň několik momentů, které považuju za důležité.

Důležité je, jaký prostor má na příslušné škole pedagog tohoto oboru, jak svobodně a volně může zadávat adeptovi úkoly, jak jsou k dispozici studenti herectví, do jaké míry tu je prostor a čas k režijní práci, případně nějaké, byť minimální prostředky a servis, ať už organizační nebo technický.

Můj přístup ke studentům je zásadně partnerský. To znamená, že se s nimi snažím komunikovat otevřeně a kolegiálně, očekávám totiž, že jejich zájem na věci je stejný, ne-li větší, jako můj.

Je dáno, že v prvním roce studia se adept režie věnuje teoretické přípravě, čte, dělá rozbory zhlédnutých inscenací, diskutujeme a poznáváme se. Pokud spolupracuje student s nějakým amatérským souborem a inscenuje tam, a najde-li se dostatek volných chvil, podporuji tuto činnost, byť za zády školy.

Rozhodně nekladu iniciativě meze. Povinnost studenta je připravit menší inscenovaný tvar, napřed s koncepcí a režijní knihou, posléze reálně. Nemusí být příliš dlouhý, tvar ovšem je v závislosti na tom, kolik má k dispozici aktérů (nebo kolik si jich sežene). Dále je povinen absolvovat asistenci při nějaké mé inscenaci, aby se zorientoval v divadelním provozu atd.

Zbude-li čas na malý paralelní projekt, vítám to.

V dalších ročnících se realizují další dva až tři projekty, kde vyžaduji prokázanou přípravu, snažím se o to, aby byly různorodé a aby si student postupně vyzkoušel pestré žánry (autorský či pevný text, dramatizaci, koláž, poezii atd., také inscenování v různorodém prostoru a podobně). Aby se ukázalo, kde se talent lépe uplatňuje a kde naopak jsou rezervy. Projekty mohou být realizovány ve škole i mimo ni, dle okolností. Nabízím ještě další asistenci u libovolně zvolené režijní osobnosti, aby poznali adepti mnohost stylů a směrů režijní práce. Zároveň nabízím účast v mých dalších předmětech, v autorském semináři, který je věnován přípravě textů různého typu, dle dispozic adepta, a také je možnost účasti v tzv. Fabulačním tréninku, kde se cvičí schopnost fabulace a komunikace.

Při hodnocení u mě rozhoduje spíše to, jak se podařilo vyjádřit, zpracovat režijní a dramaturgické momenty, čili, jak je text vystavěn; pokud je to autorská práce nebo dramatizace, jak je pointován, jak je realizován z hlediska temporytmu, jak se pracuje se zvukem, hudbou, světlem, ovšemže s herci, ať už v nějaké stylizaci nebo jinak. Důležité je režijní uchopení, koncepce, fantazie, obrazivost. Pak také práce se scénickými prvky, proměnami, přestavbami, prostě organizační, řemeslná stránka věci. Je to ovšem diferencováno podle zkušenosti, zralosti studenta. Než hodnotím, vedeme se studentem režie debatu o práci na projektu a jejích výsledcích.

Samozřejmě je celá věc otázkou systému, který na té které škole vládne, jaký prostor je k dispozici, kolik zkoušek, jak často může adept pracovat se studenty herectví, jak mu je „půjčují“ pedagogové hereckého oboru a tak dále. Myslím si, že by stálo za to, věnovat trochu času debatě o tom, jak formulovat tzv. nezbytný základ pro studium režie, co je úplně a zásadně potřebné a bez čeho se nelze ve výuce obejít, co musí student absolvovat ale hlavně, jaké podmínky je nutno pro studium režie vytvořit, co je tzv. nezbytné minimum. Domnívám se totiž, že v tomto je zatím jakési vakuum a rozhoduje tak trochu to, co si student sám vydobude, nebo co mu vyjedná, „vyhandluje“ jeho pedagog. Tím ovšem nemyslím v žádném případě unifikovanou výuky podle jednotného modelu, ba právě naopak. Každý student, podle míry zralosti, by měl mít co největší možný prostor k režijní práci, k pokusům a hledání v různém směru.