Smetanova Prodaná nevěsta je notoricky známá téměř každému. Příběh o zakázané lásce, nechtěném ženichu, intrikách a všudypřítomné venkovské chase, která se stále dokola chytlavou melodií ptá „Proč bychom se netěšili?“, je často vyhledávaným a zpracovávaným titulem. Zvolila si ho i katedra Alterny, která jedno z nejznámějších českých děl použila jako pozadí pro vyprávění o českém národu a jeho kultuře během 150 let.
Prodaná nevěsta se na jevištích objevuje už od roku 1866 a je pro mě významným národním a vlasteneckým dílem, které oslavuje naši bohatou kulturu a tradice nejen zpěvem. Zasazením do malé české vesničky, ve které postavy řeší sousedské spory a lásky, nabízí ucelený průhled do české povahy. Tato opera se často uvádí pro svůj vlastenecký přesah, jednoduchý děj a ikonickou osobu Bedřicha Smetany při výjimečných příležitostech a různých výročích. „Prodanku“ můžeme stále najít na českých amatérských i profesionálních jevištích v různých více či méně odvážných obměnách, ale i tradičně pojatou, například v Národním Divadle Moravskoslezském nebo v Brně.
Tradiční zpracování pro mě znamená velkou výpravu, ploché malované kulisy evokující prostředí typické pro českou vesnici, původní staročeské kroje, velký orchestr a v herecké práci především deklamaci a velká sošná gesta, dostatečně viditelná i do zadních řad velkých divadel. To zmíněné inscenace velkých divadelních domů z většiny naplňují.
Podobně zpočátku působí i inscenace Alterny pod režijním a dramaturgickým vedením Petra Erbese a Borise Jedináka. Krojovaný pár nás odvede do zadního traktu divadla DISK a uvaděči vpustí zcela netradičním vchodem na jeviště, kde se čepuje pivo a z busty českého velikána Františka Palackého hraje moderní hudba. Je však brzy jasné, že nepůjde zcela o klasickou operu s libretem Karla Sabiny.
Tvůrci využívají inscenaci Prodané nevěsty jako svědka, přítomného u různých významných historických událostí spojených s českým národem. Nesnaží se divákovi prvoplánově naservírovat všechny známé historické milníky posledních 150 let, jen jemně prostřednictvím soudobých herců poukazují na to, jak se dané období dotýkalo kultury na pozadí někdy méně známých událostí. Nenásilně, lehce, bez klišé a s energií. Přitom dávají důraz výběrem jednotlivých historických událostí především na vlastenectví. Vše ostatně příznačně začíná u položení základního kamene Národního divadla.
Herec Prodané nevěsty v inscenaci slouží jako mluvčí režimu. A protože kultura je důležitou součástí každého režimu, nemůže se vyhnout ani propagandě. Často se přeruší právě probíhající scéna a někdo z herců vystoupí se slovy: „Vážení diváci, omlouváme se za přerušení představení, ale…“ Všichni ostatní herci přestanou hrát, postaví se do řady a následuje ona důležitá událost: například čtení manifestu za vrácení Stavovského divadla do českých rukou nebo oficiální uvítání komunistického mocnáře, který se přišel na českou klasiku zvýraznit a diváci mu musí vytvořit mezi sebou místo.
A právě s herci Prodanky diváci zažívají radosti a bolesti doby a sledují, jak se s nimi vypořádají. Nejsou vždy vykresleni jako kladní zásadoví hrdinové cítící vlastenectví. Někteří nesouhlasí s názory, které musí reprezentovat, a jindy raději souhlasí, protože se režimu bojí. Linku příběhu Prodané nevěsty po celou dobu drží reprodukovaný hlas herce Jiřího Štěpničky, který působí především jako vypravěč, ale dostane také možnost zavzpomínat na své divadelní začátky. Detailně popisuje svoji cestu k divadlu, ale když má později přečíst informaci o Národním divadle a jeho jednání v roce 1989, odmítá, protože je jeho dlouholetým členem. Je tedy znát, že jsou herci i dnes pod jistým tlakem režimu. A když je někdo z herců systému nepohodlný, lze ho jednoduše nahradit. To dokazuje popisovaná událost s Jiřím Plachým, který „uklouzl na koberci“ a vypadl z okna několikapatrového domu a ansámbl byl nucen jeho roli přezkoušet.
Inscenační tým přistupuje k tématu vlastenectví a národního cítění s nadsázkou. Je citelná ze samotného tradičního pojetí velkolepé opery a ze stylizace gest, která jsou zbytečně výrazná na malém prostoru, a působí tak záměrně groteskně. Tvůrci nám často předkládají protiklady. Při slavnostním pokládání kamene Národního divadla je hrdě donesena busta Františka Palackého jako velké české ikony. Zároveň je ale degradována tím, že z ní vychází moderní hudba a spíše slouží jako velký reproduktor. Také se nám tvůrci snaží poukázat na tenkou hranici mezi češstvím a tzv. čecháčstvím. Jsme schopni se bít za navrácení Stavovského, ale už ne si přiznat, že jsme podepsali Antichartu. Nedáme dopustit na naši zemi, ale když je potřeba, víme, jak pozdravit Vůdce.
Scénografie odpovídá již zmíněnému modelu tradičního zpracování. Zajímavostí kulis ovšem je, že se staví, až když se pokřtí základní kámen Národního divadla. Scéna vzniká podobně rychle, jako se kdysi spěchalo s výstavbou Prozatímního divadla. Za nekonečné a komické repetice zpěvu „Proč bychom se netěšili“ jsou diváci branou statku a dveřmi jednoho z malých staročeských domků slavnostně uvedeni do hlediště a posazeni na nepohodlné lavice, které snad mají také připomínat onu neútulnost prvního stálého českého kamenného divadla. Jediný rozdíl je v tom, že na nich současní diváci v DISKu zůstávají sedět, i když se později pomyslně ocitají v divadle Stavovském a Národním.
Po usazení se nám naskytne pohled na malovanou kulisu malebné české vesničky v kopcích, opravdovou vysokou májku a zdi dvou stavení. Malované pozadí působí omšele a opotřebovaně dlouhými roky uvádění. Scénografie zůstává po celou dobu představení stejná. Tvůrci tak poukazují na skutečnost, že se inscenování Smetanovy opery v průběhu let příliš nezměnilo.
Již od prvních taktů opery bez zpěvu je nastavené dynamické tempo. Scény se střídají v rychlém sledu nebo se několikrát opakují jako náznak dlouhých let uvádění, při kterých nedošlo k žádné změně režimu nebo důležité události, kterou by bylo třeba prostřednictvím herců reflektovat; například několikrát vidíme scénu, ve které se utrhne Vašek oblečený jako medvěd a vyděsí tím celou vesnici. Ve druhé polovině tempo mírně klesá, divák si brzy zvykne na princip rychlých střihů, který se už příliš neobmění, a i navzdory průlomové scéně, ve které Jeníček novátorsky Mařenku pošle do patřičných mezí, inscenaci chybí výraznější tečka.
Ač je Prodaná nevěsta operou, kromě již zmíněné písně sboru zazní Smetanova hudba pouze reprodukovaně, a to dvakrát - nejdříve v operní árii setkání Mařenky a Jeníka, pak ve společné scéně udobření se obou rodin a požehnání dětem. Herci sami nezpívají, ale silně stylizovaným projevem s výraznými patetickými gesty vytváří dojem zpěvu, a divák pouze přes tyto náznakové, ale nadsazené pohyby a výrazy rozeznává, komu zpívaná slova patří.
Na inscenaci mě zaujala její celistvost. I přes to, že nám jsou předkládány většinou tématem nesourodé historické milníky, scény na sebe nenásilně navazují díky příběhu, který slouží jako časová osa. Důležitým prvkem je pro mě i princip protikladů, se kterým tvůrci pracují nejen u zmíněných národních symbolů, ale i v herecké práci, ve které se střídá škrobené operní herectví s civilním projevem dneška. Zpočátku se zdá, že si tvůrci vybírají vlastenecké téma především kvůli letošnímu výročí, ale v inscenaci se pod nadsázkou skrývá důmyslná kritika společnosti a zároveň si divák v rychlosti a zábavnou formou zopakuje základní historické události. Inscenace Alterny je tedy pro mě povedenou sondou do historie českého národa, jeho vývoje a složité duše.