Jak na divadle zobrazit císařský řez, koncentrační tábor, první sex či automobilovou nehodu, aniž bychom před sebou měli litry krve nebo vzdychající herce? Jednou z možností je použít hlínu, dřevo, provázky, žárovky, drátky a další materiály, díky nimž se z reality přeneseme do jiného světa. Do světa loutek.
Trochu jsem se vyděsila, když jsem se dozvěděla, že 3. ročník katedry alternativního a loutkového divadla DAMU vstupuje do DISKu s dramatizací téměř sedmi set padesáti stránkového nizozemského románu Objevení nebe, ve kterém nalezneme všechno od lásky, přátelství, teologie, politiky, astronomie, holokaustu po četné odkazy na architekturu, hudbu a filozofii. Jak hodlají tvůrci znázornit Hegela, DNA sekvence, Che Guevaru, Osvětim, anděly a další motivy, jimiž román doslova přetéká? Ukázalo se však, že moje obavy byly liché. Režisér Braňo Mazúch nás zavádí do světa, jehož ponurá a zšeřelá atmosféra dává vyniknout právě loutkám, které velmi imaginativně a nenásilně vytváří příběh, jenž se po dobu několika desetiletí odehrává v Nizozemí, Osvětimi, na Kubě i v Panteonu.
Cestování v čase i po celém světě je velmi jednoduché díky minimalistické scéně Terezy Černé. Skládá se pouze z variabilního dvoupatrového kovového pódia v přední části a pěti obdélníkových světel v části zadní. Různá prostředí jsou poté dotvářena pomocí knih, jež po položení hřbetem nahoru vypadají jako střechy domů v koncentračním táboře, naskládáním několika knih na sebe vzniknou automobilové sedačky a jejich vyrovnáním do řady zase zámecká cesta. Monumentální prostor a kopulovitou střechu Panteonu velmi prostě a nápaditě asociuje loutka zavěšená na laně, která se otáčí kolem dokola přes celý prostor jeviště. Na stejném principu fungují i přibližně čtyřicet centimetrů vysoké loutky, jež si jsou v zásadě podobné, ale jemnými nuancemi se odlišují jak vzhledem, tak následně svým významem.
Hlavní postavy, dřevění manekýni Onno a Max, mají mužnou postavu s širokou hrudí a mohutné ruce jim z ramen visí na provázkách. Onno jakožto ten chytřejší má místo hlavy žárovku a na hrudi spínač, kterým se světlo ovládá – pokud Onno na scéně jedná, světlo je rozsvícené, zhasnutím se loutka vypne. Hlava nestálého proutníka Maxe je stejná jako u většiny ostatních loutek – drobná, bílá s neutrálním výrazem v obličeji, od ostatních se však liší svým dutým dřevěným penisem, jehož ustavičná erekce zdůrazňuje jeho neutuchající sexuální chtíč. Tito dva se jednoho večera seznámí při stopování a zakrátko se stanou nejlepšími přáteli. Tráví spolu skoro všechen čas, až o nich ostatní začnou mluvit jako o „homointelektuálech“. Oba jsou ale zjevně heterosexuální, zejména tedy syn válečného zločince a židovské matky Max, jenž zatím nikdy neměl žádný vážný vztah a s ženami si pouze užívá. Onno pocházející z přísně kalvinistické rodiny se stýká s knihovnicí Helgou, která má po dobu tohoto vztahu místo hlavy trychtýř, snad proto, že do ní Onno nalévá spoustu informací a možná i energie do žil, respektive do látkového vaku, jenž jí visí na krku. Po jejich rozchodu je však její vak protržen a veškerá životní síla z ní mizí pryč.
Do života Maxe a Onna vstoupí éterická cellistka Ada – vysoká a pohublá látková loutka, jež má občas místo bílé hlavy vajíčko, které se rozbije vždy, když Ada zažije důležitou životní situaci, díky níž dospěje. Nejprve přijde o panenství s Maxem, později se stane Onnovou přítelkyní, aby se opět vyspala s Maxem, otěhotněla, nabourala v autě a upadla do kómatu. A co teď s dítětem? Kdo bude vychovávat malého Quinta – dřevěnou loutku podobnou jak Maxovi (hlavou), tak Onnovi (žárovkou v hrudi)? Bude to Onno, který si myslí, že dítě je jeho, či jeho pravý otec Max spolu s Adinou matkou Sophií? Adina matka, znázorněná kuchyňskou obracečkou v sukni, na první pohled vypadá jako spokojená žena v domácnosti, nicméně jí nedělá problémy si ze své dcery udělat bez mrknutí oka omeletu. Její drátěnka, kterou schovává pod sukní, je pro Maxe magnetem. Silné pouto a následný sexuální akt je poté zobrazen destrukcí materiálu – drátěnka se roztáhne přes Maxovu hlavu.
V jistém smyslu tvůrci loutky tedy opravdu objevují a prozkoumávají přirozené vlastnosti jednotlivých materiálů a předmětů – na scéně se na pánvičce smaží vajíčko, třením dřívka v dutém penisu Maxe herec rozdělá oheň, o který si zapálí cigaretu… Všechny tyto obrazy jsou nejenom nápadité a vizuálně dobře zpracované, navíc však útočí i na náš čich. Jednotlivé významy jsou čitelné i díky doslovnosti, která by bez loutek působila toporně a trapně. Úsloví omotat si někoho kolem prstu či kolem sebe je zde vtipně zobrazeno vzájemným omotáváním loutek červenou nití, jež je následně přestřihována či přepalována ohněm.
Zatímco spisovatel Harry Mulisch ve svém románovém opusu důsledně rozehrává osudy postav, vrství různorodé informace, údaje, historické události a noří se do minulosti, Mazúch spolu s dramaturgem Markem Turošíkem museli předlohu (zcela logicky) značně osekat. Soustřeďují se především na fabuli, již zjednodušují a z komplikované knižní předlohy abstrahují zásadní momenty a situace, které posouvají děj. Seznámení s nejlepším přítelem, setkání s osudovou ženou, otěhotnění, autohavárie, císařský řez v kómatu, smrt… Kauzalita těchto zásadních situací je nevyhnutelná jak v knize, tak v inscenaci samotné.
Ačkoli se může zdát, že ze spletitého románu zbyla banální historka o dvou mužích, kterým zamotala život jedna žena, není tomu tak. Inscenace klade důraz na náboženskou stránku předlohy, jež celý Mulischův opus magnum rámuje. Prolog knihy začíná rozhovorem Boha s jeho andělským pomocníkem, cherubínem: Bůh zjistil, že lidé začali místo v něj věřit ve svůj rozum a díky technologickému pokroku se dokonce chtějí vyrovnat jeho zázrakům. Hrozí dokonce, že se jim podaří rozluštit DNA kód a zjistí, že se v něm dá číst jako v knize! Rozhodne se proto s lidmi ukončit smlouvu, již uzavřel v podobě Mojžíšova desatera, a pověří „svého“ anděla, aby zajistil návrat dvou kamenných desek do nebe. Tuto linku tvůrci znázorňují dvěma výraznými postavami – ďáblem oblečeným do červeného a andělským sluhou v bílém. Oba dva postavám pomáhají či jim naopak škodí, ďábel ničí vazby mezi nimi či provádí císařský řez, anděl odvádí Adu do nebe, když zemře, nebo v závěru rozbíjí kamenné desky. Jakási náboženská obřadnost je také ve způsobu předávání loutek, kdy si herci přetáhnou roláky přes celý obličej a pomalými a naprosto stejnými pohyby si poté loutku navzájem podávají.
O postavách samotných toho není řečeno tolik, aby nám začaly být blízké a my se s nimi mohli identifikovat a sledovat jejich vývoj. Z knihy si autoři inscenace vybírají několik částí – jak přímých řečí, tak vypravěčských pasáží – které nechávají beze změny. Jazyk tedy zůstává zachován, nicméně v inscenaci se mluví tak málo, že není dostatečně charakterizační. V románové předloze je například Onno velmi inteligentním a bystrým glosátorem, jenž trefně komentuje různé situace. O tom, jak se Max vyrovnával s faktem, že jeho milenka s ním čeká dítě, ale za otce je považován Onno, se v knize píše na několika desítkách stránek… Inscenace ovšem dává postavám jen několik málo slovních prostředků (většinou pár vět) na sebevyjádření a herci je buď říkají do mikrofonu na kraji scény, či přímo, když mají loutku v rukou. Ani v jednom případě se však nesnaží o jakékoli psychologizování a prožívání, spíše si stále zachovávají odstup a nepoutají na sebe pozornost na úkor loutek. Tento odstup je zdůrazněn také tím, že herci si mezi sebou loutky vyměňují, což brání divákovi přiřadit si k postavě, k loutce, konkrétní tvář. Někdy také herci loutky zcela odkládají stranou, což se děje především v tanečních scénách. Například při pohlavním styku Maxe a Ady stojí herci naproti sobě ve vzdálenosti půl metru a neovladatelně se třesou. Souboj matky a dcery zase ztvárňují herečky ne zcela důslednou choreografií bezdotykové potyčky, která bohužel není zvládnutá po technické stránce a herečky na sebe nereagují naprosto přesně.
I přesto, že se na scéně odehrávají relativně dramatické a emočně vypjaté situace (již zmíněná autohavárie, smrt či setkání s otcem…), tempo a nálada Objevení nebe se skoro nemění. Vše zůstává poklidné, jako by se nedělo nic zvláštního, takže nejzásadnější momenty příběhu vlastně ztrácejí svou důležitost. Z tohoto utlumeného schématu se vymyká pouze scéna na Kubě. Ta ožívá především díky hudbě a rozjuchaným hercům, kteří vytvářejí atmosféru roztančené veselé země. Vášnivý záblesk plný energie je tak příjemným zpestřením, jinak tvůrci gradaci záměrně nezdůrazňují, a tak téměř zaniká. Nepřichází ani v úplném závěru, jehož součástí je několikaminutový náboženský monolog doprovázený destrukcí celé scény.
Ačkoli je Objevení nebe spíše obrazivým ztvárněním fabule než dramatem v pravém slova smyslu, v každém případě se jedná o výbornou ukázku zdařilé práce s loutkami a originálního využití jejich materiálnosti a vlastností, které nabízejí. Třetí ročník KALD vchází do DISKu s absolventskou inscenací, která možná klade velké nároky na diváka neznalého knižní předlohy, ale pro čtenáře Harryho Mulische či pro ty, jež se nepotřebují zcela orientovat v ději, je rozhodně skvělým imaginativním zpracováním tohoto rozsáhlého díla.
VÝKŘIKY:
ponurá a zšeřelá atmosféra dává vyniknout právě loutkám
Její drátěnka, kterou schovává pod sukní, je pro Maxe magnetem.
tvůrci loutky opravdu objevují
z komplikované knižní předlohy abstrahují zásadní momenty
tempo a nálada se skoro nemění