Od jara do podzimu

Jaro bylo vždy vnímáno jako obnova života po dlouhém období mrazu. Přestože jeho příchod již moderní společnost nijak neoslavuje, stále ještě známe - jak píše Jan Patočka - byť jen ze slepé tradice, rozdíl mezi všedním dnem a svátkem, mezi zimou a jarem. Pravděpodobně již zemřelý mýtus jara v nás zanechal pouze obrysy rituálního chování, jemuž se věnuje druhá letošní inscenace absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Zdrojem inspirace jim byl stejnojmenný balet Igora Stravinského s choreografií Václava Fomiče Nižinského, který měl premiéru na začátku 20. století. Původní dílo je avantgardní rekonstrukcí slovanského rituálu, při němž moudří starci sledují předsmrtný tanec mladé dívky vybrané pro následné obětování bohu Jara. V DISKu je to všechno trochu jinak.

Režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a choreografka Adéla Laštovková Stodolová si na obrysech Stravinského baletu vystavěli vlastní představu o událostech jedné jarní noci. Chlapci si vyvolí dívku, jež má být obětována. Scénická báseň sleduje původní libreto Nicholase Roericha pouze velmi volně: chlapci dívku nahání, vábí skřivánčím cvrlikáním, přestože kolem ní krouží jako hladoví supi a čekají, až ji vesnické dívky připraví na noc. Její oběť ale není smrtelná, nýbrž tělesná. Inscenace tak zavádí diváka do noci místy připomínající noc Svatojánskou, ve které se mísí nevinné dívčí hry s obyčejným týráním, a vše je dovoleno. Všichni podléhají jarní noci prosycené fyzickými tužbami a intimitou, jež je táhne k sobě.

Většina těchto intimních scén se odehrává ve skleněném kvádru. Ten zdůrazňuje důvěrnost mezi chlapcem a dívkou a zároveň symbolizuje klec, do níž chlapci svoji oběť uvěznili jako objekt touhy a chtíče. Bílá stěna v pozadí pak dává svojí čistotou vyniknout nevázanostem odehrávajícím se mezi chlapci a dívkami na scéně - především aktu hromadného zneužití vyvolené dívky.

Na jinak prázdném jevišti jsou kromě kvádru zavěšeny uschlé obilné klasy, které vytváří jediné místo, kde se lze alespoň na chvíli ukrýt před zraky ostatních. Současně vytváří dojem, že nejen obilí je tu vzhůru nohama: scénografka Adriana Černá vytváří spíše podzimní krajinu než iluzi probouzejícího se jara; jakoby tajemná noc, ve které vyvolená dívka a její milý dospějí v muže a ženu, trvala od jara až do podzimu.

Svěcení jara, víceméně bez fabule, je vlastně sérií vysoce stylizovaných obrazů představujících jednotlivé části Stravinského skladby, které jsou doplněny o lidové zpěvy a tance. Autoři se kromě avantgardního baletu inspirovali i tradičními zvyky a rituály z Moravy a Slovenska, jež se vztahují k námluvám a probouzející se zemi. Ukazují nejzákladnější aspekty lidské povahy, jakými jsou ješitnost či soutěživost. Všichni chlapci se před dívkami předvádějí, ty si na oplátku vyhrnují šaty a špulí rty; chlapci ale nakonec vždy spolupracují, kdežto dívky ze svého kolektivu závistivě vyloučí tu chlapci vyvolenou. Autoři kladou důraz především na vztah mezi mužem a ženou a věnují se hlavně vyvolené dívce a jejímu chlapci. Eliška Křenková všechna stádia své postavy ztvárňuje věrohodně – od troufalé dívky, odhodlané svést svého milého, až po oběť, pasivní loutku smířenou se svým osudem. Pavel Blažek rovněž obstál ve vývoji od nesmělého chlapce k muži, jenž se k dívce, tou dobou již pokořené obětním rituálem, vrací se slovy z indiánské modlitby: „Snažím se být silný ne proto, abych byl lepší než můj bratr, ale abych dokázal zvítězit nad svým největším nepřítelem - nad sebou samým.“ A na důkaz svého vývoje jí podává ruku, za níž ji ona na znamení smíření chytá.

Každá kapitola původního baletu je vždy představena jedním z herců do mikrofonu – zcizovací efekt, jenž rozbíjí silně iluzivní momenty a připomíná divákovi, že jde jen o divadlo. Moderní společenské šaty a vysoké podpatky, s nimiž při tanci dívky zápasí, rovněž narušují svátost mýtu jara, neboť se vztahují k rituálům moderní společnosti, k plesům nebo tanečním. Na druhou stranu však zvýrazňují ženskost, jež chlapce v elegantních oblecích láká do víru jarních her. Je-li posvátnost rituálu uchována kdesi v našem podvědomí, současné oblečení by jeho představu nemělo nijak narušit. Ba naopak ji v mých očích naopak přibližuje.

Svěcení jara funguje především jako kolektivní spolupráce, byť nejsou taneční výkony vždy přesně sehrané a chlapci dívky občas převyšují, už možná kvůli rytmickému dupotu udávajícímu tempo. Všichni ale působí jako sehraný tým, ve kterém se nikdo nesnaží stáhnout pozornost jen na sebe. Jedním z nejopravdovějších momentů inscenace jsou pak uhrančivé sborové chlapecké zpěvy, rozléhající se v přilehlých prostorách divadla DISK jako toužebné volání přírody. Ve spojení s žertovnými momenty, kdy rozpustilé dívky češou a malují vyvolenou jako panenku nebo kdy se chlapci před dívkami furiantsky čepýří, vzniká zdánlivě nesourodá skládačka. Ta ale ve výsledku vytváří velmi působivou jevištní báseň o lidských vlastnostech a pudech, jež pravdivě vypovídá o většině z nás.

SKUTR a kolektiv: Svěcení jara 

Koncept: SKUTR a Adéla Laštovková Stodolová
Režie: SKUTR
Choreografie: Adéla Laštovková Stodolová
Scéna a kostýmy: Adriana Černá
Hudební spolupráce: Vratislav Šrámek
Produkce: Irena Velichová, Kristýna Chalupová, Pavla Klouzalová
Hrají: Anne-Françoise Josephová, Eliška Křenková, Soňa Páleníková, Hedvika Řezáčová, Johana Schmidtmajerová, Pavel Blažek, Jan Cina, Tilen Kožamejl, Šimon Krupa, Filip Šebšajevič, Antonín Týmal

Psáno z reprízy ze dne 4. listopadu 2012 v divadle DISK.