„Prosím tě, tyhlety Erasmus pobyty… První, co musíš umět, je chlastat, bavit se, seznamovat se, užívat si. Studuje se až potom. Dáš si pár přednášek a budeš užívat město.“ To mi kdysi řekl známý po svém studijním pobytu v Německu. Dobrá, na to bych mohla přistoupit. „Chlastat“ jsem sice nikdy neuměla, ale to ostatní snad zvládnu… V Praze studuji dva obory a k tomu pořád pracuji. Třeba si i odpočinu. Jak jsem tehdy byla naivní! První vzpomínka na rady „pana Chytrého“ mi vytanula hned první den, po mé první dvanáctihodinovce na Rose Bruford College. Padla jsem vyřízená do postele, ještě stále zpocená, špinavá, ve svém předepsaném sportovním oblečení. Přikryla se peřinou, tiše plakala vyčerpáním a chystala si do mobilu zprávu rodičům, zda už prosím můžu přijet domů. Ne! Já nemám čas psát domů! Kdo za mě přečte na zítra studii o španělském divadle a Valle-Inclánovu hru?! Už je skoro jedenáct večer. Dobrá, když se rychle umyju (a snad proberu), můžu na tom ještě pár hodin pracovat. Vstávám až v pět ráno…
Nebudu vám nic nalhávat. Po pět měsíců jsem viděla londýnské denní světlo víceméně jen o víkendu. Vstávala jsem za tmy, vracela se za tmy. Celé dny jsem trávila v Tanečním studiu 1, v Místnosti A nebo B, případně v knihovně. Únavou se mi chtělo brečet, hlady křičet a psychická i fyzická stránka mé osoby dostala zabrat jako nikdy předtím. Objevilo-li se snad volné odpoledne, bylo určeno pro psaní esejí, četbu, konzultace, případně práci na hereckých úkolech. Počasí, jakožto časté téma nudných dialogů, tady zastupovalo jediný způsob konverzace po mnoha hodinách tréninku, kdy mozek nebyl schopen ničeho jiného. Prostý komentář „prší“ pak vydal za tisíce slov, neboť znamenal „nemluv na mě prosím, jsem tak vyřízená, že ani nevím, jak se jmenuju, ale těším se na zítra“.
Veškeré utrpení popsané výše bylo vedlejší. Byla to součást nezapomenutelného zážitku. Součást toho, že dospějete, součást toho, že poznáváte nové lidi ve vašem životě a třeba také součást toho, že bydlíte pár minut chůze od Big Benu. Žít několik měsíců s vědomím, že každý den je věnovaný jen vám… Dokážete si to vůbec představit? Vše začíná angličtinou. Jen co vstanete. Britové jsou nesmírně komunikativní a ať už jedete metrem, stojíte na nástupišti nebo si v obchodě kupujete něco k jídlu, vždy se s vámi dá někdo do řeči a vy nasloucháte a mluvíte. Pak přijdete do školy, kde se nejdříve sluší prohodit pár slov na vrátnici, a poté se zapojíte do celodenního vzdělávacího procesu, v němž probíhá stálý dialog se spolužáky a učiteli (které oslovujete křestním jménem). Po pěti dnech takovéhoto tempa následuje víkend, kdy v angličtině čtete, píšete eseje, navštěvujete divadelní představení, povídáte si s různými lidmi, čtete popisky v muzeích či jídelní lístky. Tato „samozřejmost“ je ovšem prvních čtrnáct dnů (u někoho možná déle) velice bolestivá. Hlava vám nepřestává třeštit, protože stále uvažujete ve dvou jazycích – překládáte. Tato tendence, tento zvyk ovšem po několika týdnech zmizí. Už angličtinu nedefinujete jako druhý nebo snad cizí jazyk. Přes počáteční obrovský šok se postupně stává vaším jediným jazykem a skoro vám začne chybět, když voláte domů.
Ale studujete-li v zahraničí, je zlepšení znalosti jazyka doplňkovým efektem. Tím podstatnějším je totiž obsah studia. Program, který jsem navštěvovala, se jmenuje European Theatre Arts.[1] Jak napovídá název, je v něm podrobně zkoumáno umění tzv. starého kontinentu. V zimním semestru, kterého jsem se účastnila, byly vypsány tři velké moduly „Staging Identity: Spain“, „Staging Identity: Poland“ a „Theatre Practitioners“ a dva časově méně náročné „Performance Prep: Voice“ a „Performace Prep: Movement“. Obvykle jsme začínali v devět a končili v devatenáct hodin. Dva týdny před premiérami byl rozvrh až do jednadvaceti hodin. V následujících odstavcích se pokusím popsat, co přesně se odehrávalo v těchto časových úsecích.
Hlavní modul „Staging Identity“ jsme završili dvěma inscenacemi – Gombrowiczovou Svatbou a Lorcovým Domem Bernardy Albové. K těmto metám ale vedla dlouhá cesta skrze dějiny a divadelní kontext Polska a Španělska. Luis Campos, tutor „Jevištní identity Španělska“, se po celou dobu zaměřoval na politické a umělecké souvislosti španělské divadelní tvorby. Četli jsme studie reflektující vývoj španělského divadla, hry Ramona del Valle-Inclana, Federica Garcii Lorcy či básně Rafaela Albertiho. Součást Luisových hodin vždy tvořily praktické workshopy zaměřené na výše zmíněná díla. Ta byla rozebírána a chápana z mnoha úhlů pohledu. Významný čas Luis věnoval dílčím pojmům, jako například grotesce a satiře, i velkým tématům jako je rasismus či feminismus. Tato několikahodinová setkání Luis zakládal na teoretickém podkladě – četli jsme hry, poezii, studie a eseje věnované jednotlivým dramatikům a jejich dílům. Tyto texty nám dával spolu s konkrétními dramatickými díly dopředu. Následovala praktická zkušenost s nimi, výklad a diskuze. To vše s jediným cílem: pochopit španělskou mentalitu, jejich způsob vyprávění příběhů a jejich zvyky. Rozumět tomu, co na jevišti říkáme a proč. Nenechat nic „jen tak zaznít“, vědět, kdo jsem, hraju-li například Bernardu nebo jednu z jejích dcer.
Na velmi podobném principu postavila své hodiny i Anna Makrzanowska, jíž připadl úkol osvětlit nám polskou tvorbu, myšlení a způsob prezentace na jevišti. Od textů Adama Mickiewicze, Witolda Gombrowicze či Stanislawa Wyspianského přes workshopy vycházející z témat jako je víra, romantismus, sen, absurdní divadlo, chudé divadlo, neexistence polského státu nebo válka jsme se propracovali až k závěrečné inscenaci Marriage in London. Ta byla pojata jako tzv. promenade theatre, tedy formou, ve které diváci nesedí na židlích, ale pohybují se v prostoru, reagují na podněty herců, mění své uskupení a sami si vybírají, z jakého úhlu chtějí představení vidět. Pozvali jsme diváky do našeho snu, v němž není nic jisté, v němž se postavy vyrovnávají se ztrátou, jež přinesla válka, se ztrátou lásky, rodiny, víry, jistot. Ač se celé představení odehrávalo v jediném studiu na Rose Bruford College, pohybovali se v něm notoricky známí londýnští běžci a dokonce metro. V takovémto ztvárnění ani nemůže existovat jediné jeviště a hlediště. Navíc způsob, jakým byli diváci (doslova) posouváni dějem, odrážel vývoj polského státu – jednou stáli rozděleni na dvě či čtyři skupiny (čímž reflektovali jeho rozdělení), jindy zase spolu s herci vytvořili tvar svastiky. Toto téma vývoje Polska nemuselo být nutně srozumitelné všem divákům, ale odráželo naši mnohatýdenní důslednou práci v modulu „Staging Identity“.
Jerzy Grotowski, Rudolf Laban a Eugenio Barba. Tři velké osobnosti divadla 20. století byli po pět týdnů našimi sousedy, vzory, metami, novými nejlepšími přáteli a důvody, proč jsme skoro nespali. V modulu „Theatre Practitioners“ jsme měli možnost poznat jedny z největších odborníků zabývajících se těmito osobnosti. Podstatou tohoto předmětu bylo jednak seznámení se s výše zmíněnými divadelními praktiky, a jednak pochopení, co oni tři velikáni znamenali a dosud znamenají pro divadelní tvorbu.
Herec, režisér a tanečník Jonathan Grieve zahájil tento modul dvoutýdenní výukou Grotowského. Chodili jsme, běhali, poslouchali rytmus našeho těla a dechu, vnímali svoje těla jako nástroje, jako materiály schopné čehokoliv. Symbolem čtrnácti dnů s Jonathanem (a samozřejmě s Jerzym) se stalo slovo impuls. Impulsy naše tělo vysílá a zároveň reaguje na ty, které mu dávají jiní. Impuls posouvá pohyb celým tělem. Z impulsu, který dostane tělo z malíčku u pravé ruky, může vzniknout postupně pohyb celého těla. A od jednoho člověka můžeme přejít k celé skupině. Jonathan nemohl postihnout celé Grotowského dílo, vybral proto několik prvků a technik, kterým jsme se intenzivně věnovali – například prvkům „létající ruka“ či „kočka“ nebo technikám pádů a soubojů. Vše vycházelo z impulsů, které tělo samo nabízelo.
S Rudolfem Labanem nás během jediného intenzivního týdne seznámil tanečník a performer Masssimo Marinoni. Zdánlivě krátký časový úsek využil bohatě. Zvolil jinou metodu, protože začal od teorie. Vyprávěl nám, kdo Laban byl, pouštěl ukázky, vysvětloval nám, v čem spočívají jeho techniky. V dalších hodinách se zaměřil na osm elementů, které jsme intenzivně procvičovali – punching (mlácení), floating (vznášení), pressing (tisknutí), flicking (kmitání), slashing (sekání), gliding (plynutí), wringing (ždímání) a dabbing (klepání). Těchto osm prvků zastupuje osm způsobů pohybu, reakce, řeči či jakékoliv herecké akce. Například „punching – mlácení“ je způsob projevu, kdy jsme útoční, naštvaní, bojujeme slovem či pohybem (nebo obojím). Tento projev dle Labana vždy charakterizují tři vlastnosti: mlácení je vždy strong (silné či jisté), direct (přímé) a quick (rychlé). Každý z osmi elementů obsahuje své tři vlastnosti. Těchto dvacet čtyři prvků, dvacet čtyři přísad do receptu hereckého projevu, jsme s Massimem procvičovali jak pohybem, tak slovem.
Mia Have, herečka, tanečnice a režisérka z Odin Teatret nás dva týdny zasvěcovala do Barbova „vzdušeného tance“, do kontaktní i skupinové improvizace a do tzv. zpomaleného pohybu, kdy jsme se učili ovládat každičký sval v těle. Po celou dobu rozvíjela naše hlasové i fyzické dovednosti. Každému prvku se věnovala hodiny, učila nás vnímat detaily a hned používat vše, co jsme se naučili. Například již zmíněný „vzdušný tanec“, který – zjednodušeně řečeno – spočívá v rytmickém pohybu těla na tři doby. Každá tato doba vypadá jinak, tělo je neustále v tanečním pohybu, ale v jistém specifickém rytmu. První doba je nejvýraznější, nejdůležitější, základní, začíná pohyb a tělo se při ní pocitově pohybuje směrem nahoru. Druhá doba, o něco lehčí, plynule navazuje a dokončuje, co první doba začala. Na třetí době je, aby otevřela nové možnosti pro pohyb těla a tedy pro další první dobu. Mia nejprve pracovala individuálně s každým z nás a učila nás vnímat náš osobní rytmus. Později se dvojice, trojice i celá skupina pohybovaly v tomto rytmu, vytvářely improvizované scény, souboje, setkání... Měnilo se tempo i dynamika, ale díky stejnému rytmu jsme byli tzv. na stejné vlně, slyšeli se, rozuměli si (beze slov) a dokázali udržet nejen rytmus, ale i náladu či celý příběh. Mia poslední den našeho dvoutýdenního maratónu onemocněla a Thomas, tutor tohoto předmětu, nám řekl, ať naložíme s volným časem podle libosti. Celá skupina se jednohlasně shodla na tom, že budeme pokračovat i bez Mii. Sami jsme dlouho tančili v rytmu vzdušného tance, vytvářeli situace a hráli si. Z vlastní zkušenosti jsme se přesvědčili, že už nepotřebujeme pedagoga, který by nad námi stál a říkal, co máme dělat a jak. Věděli jsme to už sami.
Mé dosavadní zkušenosti s Barbou, Grotowským a Labanem byly pouze teoretické. Četla jsem o nich či vyslechla přednášky. Nikdy jsem neměla možnost si jejich techniky vyzkoušet prakticky. A musím říci, že jsem je konečně pochopila. Nebyl by to ale program European Theatre Arts, kdyby tento modul skončil jen setkáním a pochopením technik tří (vlastně šesti) osobností. Po pět týdnů jsme se jimi nechali vést, seznamovali se s různými hereckými metodami a v dalších týdnech se posunuli dál. Zadání Thomase Wilsona, hlavního supervizora modulu a vedoucího programu ETA, znělo vlastně velmi půvabně: „Jste herci, performeři, umělci a znáte sami sebe. Víte, kde jsou vaše slabá místa. Pojmenujte svoji slabost a postavte se jí. Navrhněte svou sérii cviků, své cvičení a najděte, jak můžete svou slabost odbourat. Smíte se inspirovat předchozími osobnostmi, ale nesmíte je kopírovat. Máte tři týdny na to, abyste ve skupinách po čtyřech tato cvičení hledali, zkoušeli, měnili, zdokonalovali a především zjišťovali, zda vám pomáhají. Na jejich základě sestavíte jejich prezentaci a před všemi učiteli a studenty je předvedete. Buďte však inteligentní – za pár týdnů se nelze naučit operní zpěv či balet. Je potřeba si zvolit menší cíle, ale o to cennější. Každý tak dostane možnost seznámit se s více než padesáti slabostmi a také padesáti návrhy na jejich odbourání.“ Herecké limity či hranice byly různé, od udržení koncentrace přes důvěru v partnery na jevišti až k nejistotě v rytmu. Tento úkol měl otestovat naši schopnost analyzovat a aplikovat metody tréninku pro naše vlastní potřeby. Po celou dobu byli přítomní dva supervizoři, Andy Crook a Thomas Wilson, kteří nás nejen bedlivě pozorovali, ale po každé hodině s námi individuálně konzultovali, co viděli, radili, kladli záludné dotazy a nutili nás přemýšlet nad tím, co je naší slabostí a jak ji odbourat.
Během všech těchto modulů probíhaly ještě další dva – zkráceně jim lze říkat „Pohybovka“ a „Hlasovka“. Na rozvrhu byly každý týden a vyučující Vanio Papadelli a Bernardette O’Brien se přizpůsobovaly tomu, co jsme dělali v hlavních modulech. Vanio Papadelli, tanečnice a režisérka, s námi dále rozvíjela kontaktní improvizaci, naslouchání impulsům těla, práci s partnerem (či partnery). Značnou část věnovala i technice pádů, skluzů, zdvihů, skoků a dalším dovednostem, které by měl herec zvládnout. Hlasová poradkyně, herečka a zpěvačka Bernie nás zase učila správně používat dech a hlas. Dýchali jsme celé hodiny (což zní jako denní nutnost a zdá se zbytečné na ní jakkoliv pracovat, ale pro člověka, který se chce mluvením živit, je právě dech základním stavebním materiálem), dýchali jsme různými technikami, učili jsme se využívat dech v celé své úplnosti, učili jsme se s ním hospodařit a především jej používat správně. Stejně tak tomu bylo i u hlasu a později i zpěvu.
Součástí mého studijního pobytu byly i konzultace k diplomové práci s Dr. Paulem Fryerem. Požádala jsem o tuto možnost a bylo mi vyhověno. Přijela jsem do Londýna jen s hrubým nástinem tématu své magisterské práce. Věděla jsem sice, o čem bych ráda psala – o současném britském muzikálu – ale nebyla jsem si jistá od čeho začít, kudy pokračovat a jak skončit. Věděla jsem však, že jestli existuje někde místo, kde mi s „od čeho – kudy – a jak“ u britského muzikálu mohou pomoci, je to škola v Londýně. Oslovila jsem vedoucího programu a ten mi doporučil právě Dr. Fryera. Konzultacemi s ním jsem si samozřejmě vyplnila zbylý volný čas, ale nelituji. Každá chvíle strávená s ním posouvala moji práci dál: od hledání konkrétních muzikálových děl až ke struktuře práce a vhodné literatuře.
Nikdy jsem nezažila nic tak intenzivního, nepoznala tak milé a oddané lidi a nenaučila se za tak krátkou dobu tolik. Tento pobyt mi umožnil rozšířit a doplnit si vědomosti a dodal mi jistotu nejen v anglickém jazyce, ale i v jiných, osobnějších věcech. Takže až se mě někdo zeptá na můj názor na Erasmus, řeknu asi toto: „Prosím tě, tyhlety Erasmus pobyty… Tady se maká. První co musíš zvládnout, je jazyk a bolest hlavy, kterou trpíš první týdny. Potom si zvykneš na fakt, že trávíš celé dny ve škole, skoro nespíš a nevidíš se s lidmi, se kterými ses vídával dřív. Začneš objevovat město, poznávat kulturu a užívat si samostatnost. A později? Nebudeš si přát, aby to skončilo.“
1 European Theatre Arts není program specificky vytvořený pro studenty Erasmus programu. Je součástí celofakultní nabídky Rose Bruford College, vedle Acting, Acting musicanship apod.