Předcházející studie Kultura solitérismu s postmoderním světě i přes můj nesouhlas s pojetím (neexistuje žád-ná epocha postmoderny či „solitérismu“, žijeme v epoše pozdní modernity, jejímž úkolem je člověka-jednotlivce mást, měřit, objektivizovat, zotročit, zbarbarizovat a ne-nechat jej dojít k sobě), přes mé pochybnosti v užívání pojmů demokracie, kultura, modernismus a postmo-dernismus (problémem je, že se jedná o pojmy, jež mají dlouhou historii, autor je však zbavuje této historičnosti, což lze nejlépe vidět na pojmu demokracie, neboť antic-ká, meziválečná a současná demokracie má k sobě stej-ně tak daleko jako Platón a Marx k McDonaldovi) a přes můj odpor k zavádějící jednoduchosti rozvržení a řešení daného tématu přesto vyvolává důležité otázky na téma člověka ve světě, jedinečnosti a originality tvorby a povahy současného světa.

V článku se píše: „Demokracie každému zprostředkovala schopnost diferenciace, schopnost nalezení svého místa – a poskytla k tomu také nepřeberné množství prostřed-ků – přemíru možností, jak se obléci, kde nakupovat, co jíst, co obdivovat.“ Zmíněná schopnost diferenciace ulpívá na povrchu a člověk je vlastně bombardován nabídkami, jak se stát sám sebou. Je to jen jiná funk-ce kontroly odlišná od konstruování člověka-stroje, jež bylo typické pro moderní, kapitalistickou společnost do 70. let 20. století (Foucault, Bauman). Neboť když se člověk domnívá, že je svobodný (má možnost výběru na trhu, otevřené hranice, podílí se na „utváření demo-kracie“, má přístup k informacím), je potom velice snad-né vést politiku represí, válek, ovládání a manipulací dru-hých a jemu zůstává domnělá svoboda s celým mýtem o demokracii, svobodném tisku a pokroku ve společ-nosti. Skutečnost, že za jeho „svobodou“ stojí ohromný komplex sociálního inženýrství, manipulací s informa-cemi a vlastní osobní morální soudce, jenž uvnitř nás rozhoduje o otázkách našeho ne-jednání, ač byl dosazen „zvenku“ špatnou výchovou škol, jež nás učí býti dis-ciplinovanými, poslušnými, nevybočujícími jedinci bez vlastního názoru a přesvědčení, je pak velmi obtížné prohlédnout, neboť kritici „systému“ bývají označováni za levičáky, marxisty či postmodernisty. A s někým tako-vým se přece člověk nemůže zahazovat.

Snaha se odlišit není žádné solitérství. V současné době je to spíše marketingová strategie, program z reklamy, jak být „cool“, „in“ či „free“. Samozřejmě pouze v pří-padě, že si člověk koupí produkt, jenž mu zajišťuje tyto atributy. Ve světě umění je pak samozřejmé, že umělec je solitér, protože již ze své podstaty by měl vyčnívat svou tvorbou, bořit společenské mýty a stereotypy, hle-dat v hloubkách svého nevědomí a přinášet odtamtud vítr, jenž potopí loď falešné morálky, nepravého vědění, pokryteckého jednání či měšťáckého umění. Tedy společnost, v níž zrovna žijeme.