Vážený příteli, milý Jaroslave!
Píši Vám v jisté záležitosti, kvůli které nemohu spát. 76 let po Vaší smrti se v Praze objevil orchestr, který si Vaše jméno vpravil do názvu; nazývá se Ježkovy stopy.
A co víc! Onen orchestr se jal inscenovat revue s písněmi, které jste Vy složil – a páni Voskovec s Werichem proslavili. O tomto kusu bych se Vám rád více rozepsal. Jeho titul zní „Proč nemohu spát“ (dle jednoho vašeho songu) aneb příběh Osvobozeného divadla.
Celou inscenaci bych Vám nyní rád co nejpečlivěji vyjevil. Při této podívané jako bychom se rázem ocitli v předválečných letech na Vašich koncertech. Moderátor, herec a také vynikající zpěvák Kryštof Krhovják se velmi zdařile přeměnil do role gentlemana formátu oněch let a perfektně ovládá stylizovaný mluvený projev. Provádí revuí, kde převažuje složka hudební, ale ani divadelní gagy či sólové komické výstupy jí nejsou cizí. Na pódiu se nachází celý jedenáctičlenný orchestr a v popředí má průvodce večerem umístěný dobový mikrofon, u kterého se později odehrávají i všechny divadelní mikro situace, jak to například dělávali naši přátelé Jan a Jiří na forbíně. Kromě orchestru a moderátora v inscenaci účinkuje též pěvecké trio dívčin, které se zvou Sestry Ježkovy (Karolina Stasiaková, Radka Říhová, Tereza Nálevková). Pokud mě ale paměť nešálí, Vaše ctěná sestra byla švadlenou a jmenovala se Jarmila.
Inscenaci režírovala Anna Klimešová a je uváděna v prostoru Venuše ve Švehlovce, pro který byla také původně zamýšlena. (I když velmi často kočuje po mnohých českých městech.) Prostory jsou to nádherné, budova byla postavena ve dvacátých letech minulého století a sál je ve stylu art deco.
Kostýmy mají všichni na jevišti jako ze žurnálu. Dámy jsou oděny (na můj vkus) v trochu odvážných modelech, ale nutno podotknout, že dámy i modely oku velmi lahodí. Pěkně střižené šaty červených barev končící pod koleny zpěvačkám opravdu lichotí. Pánové se striktně drží klasického stylu; všichni mají frak a vlasy ulíznuté dozadu, jak bylo v meziválečných letech v módě.
Tvůrci přibližují dvě etapy Osvobozeného divadla. Nejprve hrají o začátcích Vaší spolupráce s V+W, ve druhé části večera pak reflektují politickou satiru, kterou jste Vy i Vaši mnozí další přátelé tak trefně ukrývali do své tvorby. Jak jsem již uvedl, hudební složka dominuje všem ostatním. Ale ani divadelní princip není tvůrcům cizí. Kromě již zmíněného projevu Krhovjáka, který je velmi stylizovaný, se na scéně objeví například dva hašteřiví strážníci, kteří sehrají krátkou, ale velmi dobře vypointovanou situaci o hádce před strážnicí. Jsou stále ve fraku, diváci tak dobře vědí, že jsou to stále titíž muzikanti, kteří si k mikrofonu pouze odskočili. Oceňuji, že hudebníci jsou v činoherních scénkách přesní a vtipní, pointa jejich gagu je vždy správně načasována a s náležitou grimasou odprezentována.
Tento povedený kus by se Vám, myslím, velmi zamlouval a mi přišlo nezbytné Vám ho vyjevit v co neplastičtějších a nejbarevnějších obrazech, abyste si byl schopný představit, jak to jde těm mladým pěkně od ruky a od hlasivek. Podnikl jsem i jistou reportérskou práci a vyzpovídal některé umělce, abych vám mohl podrobněji přiblížit jejich záměr.
U výborné citrónové limonády jsem si kupříkladu moc hezky povídal s kapelníkem orchestru Lukášem Jadrníčkem, který mi osvětlil celou jeho historii. „Vznikli jsme na půdě konzervatoře Jaroslava Ježka, kde se také od roku 2013 scházíme, abychom studovali převážně originální partitury české swingové hudby 30. a 40. let. Mezi námi jsou studenti a absolventi Konzervatoře Jaroslava Ježka, Pražské konzervatoře, HAMU a DAMU.“
Sám bych vám Proč nemohu spát popsal jako svižnou divadelně – hudební revue, která má překvapivý a aktuální dosah. „Scházeli jsme se s Kryštofem nad strukturou textu, neboť on měl být tím, kdo koncertem provází. Scénář vznikal v průběhu zkoušení jako montáž z různých textů (autorských, úryvků z dobových článků apod.). Psala jsem ho převážně já a pak jsme to probírali s Kryštofem a orchestrem. Postupně jsme stavěli jednotlivé obrazy i s písněmi a dávali to vše do kontextu,“ vysvětlovala mi vznik inscenace i to, jak se k projektu dostala, slečna režisérka. „Kryštof mě oslovil, že s orchestrem chtějí udělat divadelní revue. Práce s orchestrem mě zajímala a písně Jaroslava Ježka lákaly. Rozhodli jsme se revue pojmout jako příběh o Osvobozeném divadle. Byla pro nás důležitá i doba a dění, ve které se příběh odehrává, šíření nacionalistických nálad a cenzura, zákazy divadel.“
K tomu mě, můj milý a vážený příteli, napadá, že bych Vám měl v pár řádcích vyložit, co se dnes v Evropě děje. Podobné nacionalistické nálady, které tu byly i za Vašich časů, hýbou nejen naší zemí, ale i Polskem, Maďarskem či třeba Itálií. V Polsku zakazují některé konkrétní inscenace uvádět a celkově atmosféra v nynější Evropě až velmi mrzutě připomíná dobu, ze které jste do Ameriky Vy i mnoho našich dalších přátel uprchli. Svými slovy to potvrzuje i jediná slečna v orchestru, houslistka Tereza Pohlreichová: „Zdá se, že vzhledem k současnému vývoji politického dění je inscenace čím dál aktuálnější. Vždycky šlo o moc, to je paralela, která tu byla, je a bude. A způsob, kterým vyjadřovalo nesouhlas Osvobozené divadlo, je tak nadčasový, že ho lze velmi dobře aplikovat i na dnešní dobu.“
A co vůbec znamená Váš odkaz, jakož i odkaz vašich přátel Voskovce a Wericha, ale i celé předválečné doby, pro dnešní mladou generaci? „Pokud vezmu dobu 20. - 40. let, znamená to pro mě eleganci a velikou noblesu, kterou si společnost zachovala, v hudbě obzvlášť, i při vyjádření nesouhlasu. Ježkova hudba je jednoduše krásná a je třeba ocenit jeho přínos ve vývoji swingové a dále jazzové hudby u nás, jeho podíl je zde zcela zásadní. Spojení zpěvných a dobře zapamatovatelných melodií s nadčasovými texty V+W pak dalo vzniknout písním, které se zaryly do povědomí mnoha generací a snad i nadále zůstanou takto aktuální,“ dodává opět slečna houslistka.
Doufám, že z mého dopisu budete mít radost. Ti dnešní mladí nejsou ztracená generace, můj milý příteli! Dokážou svou energií a entusiasmem oživit a interpretovat Vaše songy, a ještě se s nimi vyjádřit ke společenské situaci. Dvojsečnost vašich textů bohužel silně rezonuje i v dnešních divácích, přesto si navzdory (nebo právě díky) tomu z divadla domů odnášíte svěží pocit, že takové divadlo má a bude mít vždy smysl. A ještě po cestě parkem si broukáte ty krásné melodie, třebas „Život je jen náhoda“, „Ezop a brabenec“, „Svítá“ nebo „Na shledanou v lepších časech“. Poté, co jsem Vám o inscenaci vše náležitě vypsal, budu moci zase v klidu spát, Vaše dílo je v dobrých rukou. Budit mě tak budou spíše obavy z nevyhnutelného opakování historie. Stále však pevně doufám, že takovou repetici dnešní mladí nedopustí.
Moc vás z jarní Prahy zdraví
Váš přítel.