Pár poznámek na okraj

Každá změna budí velké očekávání a pozornost. Náš nástup do vedení Divadla Na zábradlí byl hojně komentován, poskytli jsme řadu rozhovorů, uspořádali několik tiskovek, nově uvedli do počátku listopadu celkem osm titulů, zkrátka sáhli jsme si skoro na dno svých sil. A nejen těch svých, ale především celého týmu tohoto divadla na Anenském náměstí, který to s námi naštěstí vydržel, ba co víc, předčil naše očekávání.

Je to zvláštní pocit, když se teoretický plán na papíře stane realitou. Nyní jsme už trošku zabydlení, v divadle známe všechny jménem a prodiskutovali jsme zde již řadu nocí. A zatímco my vydechujeme, kritici nestačí vypínat počítače a zu- řivě komentují náš poslední kus Šedá sedmdesátá. Bez ohledu na to, zda nás chválí či haní, je báječné, že divadlo může být takovou rozbuškou a živým tématem. Co mě naopak provokuje je nuda na jevišti, kdy sedíte v hledišti, slyšíte stokrát řečené a stokrát ztvárněné, vyzvednete si kabát z šatny a už nevíte, co se před chvílí dělo na scéně. Mám zkrátka ráda divadlo, které vybočuje ze stereotypu a překvapuje. Kdy realismus nahrazují obrazy a zkratky, kdy téma je nosné a herci nejsou v rolích pitomců, kteří roztomile tlumočí prázdný text. Málokdo se kupodivu vydává neprošlapanou cestou, většina se raději opírá o staré příběhy, které se zaobalí do méně nebo více odvážných kostýmů a dekorací a kritika napíše, jak v té které roli někdo zazářil. Ano, jistě, je to pohodlné, méně riskantní a vlastně všem milé. Vždyť ani kritika nerozli- šuje autorské, interpretační divadlo od krásné artikulace. Je to jako by před tabulí stáli tři žáčci, jeden krásně odříkal Hamleta, druhý se vciťoval do Othella a třetí by se pokusil o vlastní příběh. A ten třetí by to schytal, že to není tak úplně domyšlené, přesvědčivé a kulantně napsané. Absence základních kritérií i argumentů v kritikách je neplodná, zbytečná a vlastně demotivující. V listopadu máme možnost každoročně spatřit v Praze přehlídku německého divadla. Divadla s velkou tradicí, drahými a elegantními dekoracemi, skvělými a přesný- mi herci. Je to pro nás všechny velká škola a ať už je 58 post scriptum inscenace skvělá nebo ne, vždy se můžeme kochat alespoň jednou ze složek. V inscenaci Oidipus město mě například uchvátilo její vnitřní tempo. Ač délka představení zní strašidelně – dvě a půl hodiny bez pauzy – ani na okamžik jsem neměla pocit prázdnoty a natahování už řečeného. Vše do sebe krásně zapadalo, civil střídal antiku, ledabylé nástupy na scénu ostře kontrastovaly s tématem na scéně. U Jidáše, monodramatu pronášeném zády k publiku nakonec zírám, jak mě sugestivně pronášený text zcela pohltil, a přitom jsem téměř nezahlédla hercovu tvář. Ten rozšířený zvyk ušklíbat se nad chladem německého divadla skrý- vá podle mě jediné – a to naši až křečovitou obranu vlastní nemohoucnosti. „Bylo to takové studené…“ znamená: bylo to v našich očích příliš dokonalé. My přece jen máme rádi trochu toho neumětelství, které z nás činí pěkné stádo, ze kterého nikdo nevybočuje, proto- že všichni jsme tak trochu v něčem amatéry. A ještě to povyšujeme na krásnou vlastnost.