Petra Bruzlová

Možná nám připadá, že jsme v dnešní době schopní naprosto otevřeně přemýšlet a mluvit o sexualitě a iniciativa HateFree by nám mohla závidět naši bezbřehou akceptaci všech okolo nás… Kolik z toho jsme si ale prožili na vlastní kůži? Kolik jsme vychovali heterosexuálů, homosexuálů, bisexuálů nebo transgender lidí anebo s kolika z nich se opravdu známe? Před rokem se tehdy ještě druhý ročník herectví a třetí ročník režie-dramaturgie Katedry činoherního divadla rozhodl nad tématem dětství, sexuality a dospívání zamyslet prostřednictvím textu Franka Wedekinda Probuzení jara ve své bakalářské práci.

V prosinci 2016 jsem měla jedinečnou příležitost zúčastnit se workshopu pořádaného Katedrou tance HAMU. Tentokrát třídenní výuku klasického tance a společné diskuze se studenty vedla primabalerína Daria Klimentová, dlouholetá sólistka English National Ballet a dnes pedagožka Royal Ballet School. Od roku 2003 se naplno věnuje také vedení masterclasses v Praze a jejím cílem je, kromě předávání svých zkušeností, také přilákat do Prahy a obecně do České republiky zahraniční tanečníky.

Od roku 2007 probíhá na HAMU projekt pro současný tanec, pantomimu a pohybové divadlo s názvem Nová generace se záměrem reprízovat úspěšná umělecky přínosná představení začínajících choreografů a performerů. (facebook.com/ngenerace). Již pátý ročník mezinárodního Festivalu Nové generace se uskutečnil od 24. 11 do 26. 11. 2016 ve spolupráci se Studiem Alta, avšak své projekty a klauzurní práce, které mohou být propojené do tematického programu, studenti pravidelně představují také v Divadle DISK. V rámci jednoho takového večera se představily tři projekty, kdy použitý žánr, téma nebo děj odkazovaly (i když někdy vzdáleně) ke smrti – taneční film pouze v 2D rozměru v kontrastu s jevištěm a živými interprety, smuteční hostina a vodník jako mrtvý anděl či zabiják. Pro Novou generaci, stejně jako ostatně pro každou, je vyrovnávání se s tímto tématem určitou částí tvůrčí cesty. Vyrovnat se se smrtí totiž může znamenat žít.

Dostaly jsme se k nebezpečnému číslu 27. Všichni z „klubu 27“ napjatě čekají, zda se i my přidáme do hvězdného nebe. Proto jsme učinily některá opatření.

Z Polska se vozí špatné potraviny, přitom spousta lidí bydlících u hranic rádo zajede k sousedům na velké nákupy. Polštině rozumíme mnohem méně než slovenštině, ale o dost více než němčině. Známe Český a Polský Těšín. Z kulturního prostředí budeme slyšet na jména Agnieszka Holland, Mariusz Szczygieł a někteří ještě i na Tadeusz Kantor a Jerzy Grotowski. Ale co znamená být Polákem dnes? Jak vypadá současná politická a společenská situace a proč zprávy o této zemi nevyznívají tak, že by tamní lidé byli spokojeni? Ptám se dvou polských novinářů se znalostí historie a politiky v evropském kontextu.

Naskytla se mi příležitost několikrát za posledního čtvrt roku navštívit Polsko. Některé cesty byly výhradně soukromě poznávací a jiné pracovní, nicméně podařilo se mi být součástí letošního festivalu Warszawskie spotkania teatralne, o kterém jsem se rozhodla i vám podat krátkou zábavnou zprávu. Letos už po 36. polská metropole přivítala ty nejlepší inscenace za poslední rok vybrané Wojciechem Majcherkem (hlavní program) a Krzysztofem Rauem (sekce pro děti).

Dvě umělecké školy s katedrou činoherního divadla, dva absolventské ročníky, Praha a Brno. A názor jednoho diváka na herce, co pomalu vylétají z hnízda.

Praha→Brno, Brno→Praha. Vítejte na cestě dalšího čísla našeho časopisu, tentokrát již s novým vedením. Stejně jako moje předchůdkyně jsem na sebe vzala nelehký úděl redaktorky s předponou „šéf“ a společnými silami s celou redakcí připravila následující pokračování Hybris. Pocházím z Brna, a proto můžete očekávat v některých větách slova, kterým nebudete zcela rozumět. I moje kolegyně si zvykly na drndání kočárku, také že žádná z nich ještě není suprová kóc a občas se některá se mnou sveze šalinou. Nyní jsem však plně oddána pražské DAMU a přeji všem čtenářům dobrou zábavu.

Na straně 73 románu Virginie Woolfové se režisérka Klára Hutečková rozhoduje přerušit tok příběhu a neposunout diváka k vytouženému cíli – k majáku. Pokud nám jde o zjištění, čím se stala tato konkrétní strana přelomová, museli bychom nejspíše držet v ruce stejné vydání knihy, která Hutečkovou inspirovala, a nahlédnout do posledních odstavců, které ohraničují vybraný úsek. Je to ale potřeba? Záleží na tom, zda se posuneme o několik stran tam či zpět? Jisté je, že pokud se opravdu chceme dostat až k majáku, budeme na to už nejspíš sami.

Jeden „like“ - Nejspíš omyl.

Dva „likes“ - Asi si opravdu myslí, že jsem hezká!