Pod lavicí

V roce 2012 uveřejnil německý dramatik a dramaturg Marius von Mayenburg svoji zatím nejnovější hru Märtyrer. Ten samý rok měla hra premiéru v berlínském divadle Schaubühne am Lehniner Platz v režii samotného autora. Divadlo DISK uvádí tuto sezónu Mučedníka v překladu Kateřiny Bohadlové. Inscenace Katedry činoherního divadla DAMU vznikla pod vedením režiséra Mikoláše Tyce a dramaturgyně Hany Novákové. 

Tématem hry je souboj teorií a postojů: darwinismus, totální víra v Bibli, postoj katolické církve, šovinismus, racionalismus a náznaky dalších. Každé z těchto stanovisek je zosobňováno jednou z postav, přičemž hlavními postavami a zároveň soupeři jsou zde učitelka Erika Rothová, obhajující evoluční teorii, a její žák Benjamin Südel, chlapec, který hledá své poslání v Bibli. Kromě konfliktů mezi postavami dochází především k argumentacím a konfrontacím názorů vycházejících z různých pozic. Kromě souboje mezi Benjaminem a Rothovou, který je navíc ovlivněn jejich rolemi studenta a pedagožky, můžeme například sledovat i hádku mezi Benjaminem a farářem Dieterem Menrathem ohledně užitečnosti církevní instituce.

Mučedník by se dal označit za hru s tezí. Benjamin, který se rozhodl hledat svoje poslání ve víře v Bibli, se setkává s odporem různých stran. Ve škole naráží na darwinistickou teorii ztělesněnou učitelkou Rothovou a snahu faráře dostat ho na stranu církevní organizace. Doma se setkává s nepochopením vlastní matky, která se snaží vysvětlit si jeho poblouznění pubertou. Zároveň získává i sympatie svého postiženého spolužáka Georga, jehož přijímá jako svou ovečku a snaží se ho poštvat proti Rothové. Prostřednictvím Benjaminova příběhu je tedy ukazováno, s jakými reakcemi se náboženský radikalismus může v dnešní době setkávat.

Struktura hry pak tuto tezovitost podporuje: je rozdělena do jednotlivých výstupů, které mají pokaždé jasný a stručný název (Omluvenka, Helma, Duševní choroba, Modlitba, Kříž…). Tyto výstupy jsou velmi často exemplárními situacemi konfliktů dvou a více stran. Například učitelka Erika Rothová se několikrát střetává s ředitelem Willy Batzlerem, který prezentuje své šovinistické názory sexistickými narážkami. Ačkoli zde především u Rothové zcela nechybí vykreslení psychologického vývoje postavy, její repliky jsou v těchto situacích často pouhou obranou darwinistických a emancipačních pozic, stejně jako Batzlerovy prezentací těch šovinistických. Jako čtenáři či diváci tak můžeme sledovat jednotlivé menší či větší názorové potyčky, na pozadí kterých se vyvíjí Benjaminův postoj do čím dál většího extrému.

V textu ale zůstává mnoho nedořečeného jak z hlediska motivace jednotlivých postav, tak ve smyslu přesahu hry. Z jakého důvodu se například Benjamin přikloní k Bibli jako ke svému světonázoru? Jsou těmi důvody opravdu jen puberta a špatné rodinné zázemí, anebo se jedná o celkovou neukotvenost člověka hledajícího pomocnou ruku? A jak souzní charakter učitelky Rothové s darwinismem? Text čtenáře příliš nevede k pochopení důvodů, které jednotlivé postavy k jejich stanoviskům vedly, a zároveň nereflektuje darwinismus, víru ani další strany příliš vrstevnatě. Sledujeme jejich konfrontaci jako souboj argumentů, které se nikam nevyvíjejí. Nikdo se nesnaží nalézt vzájemné porozumění nebo o svých idejích pochybovat. Je proto logické, že postavy nenacházejí vzájemné porozumění. V tomto ohledu je výrazná právě ona tezovitost textu, který se sice zabývá závažným problémem, ale reflektuje ho velmi ploše. Čtenářům či inscenátorům vycházejícím z této předlohy pak zbývají podle mého názoru dvě možnosti: přijmout deklamované obhajoby tak, jak jsou, jako nezpochybněná dogmata, anebo se naopak zabývat tím, jaký je důvod této tezovitosti.

Pro inscenaci Mučedník je základním významovým prostředkem scénické řešení Mariany Kuchařové. Školní lavice, pokrývající většinu jeviště, a názvy scén napsané křídou na černou tabuli vytvářejí obraz školního prostředí. Zároveň zářivky zavěšené do tvaru křížů a celková střízlivost barev i materiálů odkazují k prostotě či (v souvislosti s náboženstvím) k asketismu. Jednoduchými jasnými znaky scéna vytváří obraz Benjaminova světa jako světa odříkání. Svou strohostí evokuje prostor protestantského kostela nebo klášterní cely. Protipól k ní pak vytváří postava Benjaminovy koketující spolužačky Lydie (Marta Dancingerová, Anette Nesvadbová) v provokativním kostýmu s neonovými prvky. Benjaminův vnitřní boj mezi odříkáním a lákavostí pokušení se promítá do barevného kontrastu. Tento princip vygraduje ve scéně, kdy se Benjamin (Tomáš Havlínek) nechá Lydií svést v podchodu s barevným grafitti.

Školní lavice ale nejsou jen barevně neutrálním jasně daným prostředím. Scéna dává režiséru Mikoláši Tycovi možnost využívat mizanscén jako výrazného režijního prostředku. Lavice vytvářejí plochu s různými výškovými úrovněmi, vlastně takový malý reliéf určující celkový pohyb a postavení na jevišti. Fungují jako schody bránící hercům v plynulém pohybu. Jejich rovnoběžné rozestavění je navíc nutí k chůzi, která v rámci celku vytváří dojem sunutí figurek po šachovnici. Pokud se některá z postav rozhodne jít proti linii lavic nebo se výrazněji přesunout, začne přes ně klopýtat a automaticky tak podkopává svoji vážnost. Tento úsměvný princip přispívá ke komičnosti inscenace a může zároveň odkazovat k obtížnosti změny názorových pozic. Postavy jsou pohybově a prostorově vedeny k tomu, aby zastávaly stále stejná stanoviska. Zde se nabízí jedna z možných odpovědí na otázku, proč se postavy od svých postojů nikdy neodklánějí nebo o nich nepochybují: důvodem je pouhá setrvačnost a stereotyp.

Soutěž postav o dominantní postavení se tu zhmotňuje do principu nahoře – dole. To se nejčitelněji projevuje v pozici ředitele Batzlera (Jakub Koudela, Petr Šmíd), jenž by jako osoba vysoko postavená měl zaujímat význačné postavení. Jeho židle je ale na scéně umístěna pod úrovní lavic, a tak je jeho úloha silně umenšena. Pokud chce ředitel opravdu působit na ostatní, musí opustit svou kancelář, opustit svoji pozici a vystoupit na bojiště. Stejně tak pokud chce Benjaminova matka (Sandra Černodrinská) získat převahu nad Benjaminem, stačí jí stoupnout si na vyšší lavici. Nadřazenost a podřazenost je zde tedy výrazným vizuálním principem, neustále zjevujícím aktuální skóre.

Z nadřazenosti a podřazenosti také vyplývá celkové téma inscenace: souboj jednotlivých stanovisek. Benjamin vystupuje na nejvyšší lavici jako kazatel a má v té chvíli navrch. Zároveň ale tu samou pozici může vzápětí zaujmout učitelka Rothová a získat tak převahu. Inscenace tak nechává viditelně zhmotnit názorovou výměnu v prostoru. Výsledkem je, že nikdo zde nemůže mít definitivně navrch. Ideje, jejich nadřazenost a význam, se budou neustále měnit v závislosti na času. Zde momentálně vyhrává Benjamin, který za svou převahu bojuje nečistými prostředky, zraní Georga, obviní Rothovou ze sexuálního obtěžování a podobně – co je všechno člověk zaslepený fanatismem schopen udělat.

Myslím si, že s tímto soubojem inscenace srozumitelně pracuje. Na druhou stranu po otázkách, které zůstávají nezodpovězené v rámci textu, se zde bohužel nikdo příliš neptá a inscenace bezhlavě přijímá to, co je v textu dáno. Ani z jevištního zpracování se tedy nedozvíme více o tom, co se skrývá za Benjaminovými fragmentárními citacemi z Bible, za slepou vírou Rothové v evoluční teorii, proč má ředitel Batzler šovinistické průpovídky anebo proč tělocvikář Dörflinger přistupuje ke všemu striktně racionálně. Téma Mučedníka tak zůstává v rovině teze a vytváří dojem několika prolínajících se traktátů.

Je snadné a příjemné nechat se jako divák ukolébat pocitem společenské uvědomělosti. Připomněli jsme si, že jsou na světě různé názory a některé se můžou nebezpečně zvrtnout, popřípadě ohrozit i pozici jinak rozumného člověka, kterým je na začátku učitelka Rothová. Jenomže právě v tomto připomenutí není mnoho nového, dobrodužného ani edukativního, a tak výpověď zůstává schovaná někde pod lavicemi.

Mučedník (Marius von Mayenburg)
premiéra: 19. září 2014
režie: Mikoláš Tyc
dramaturgie: Hana Nováková
scénografie: Mariana Kuchařová
asistent scénografie: Pavel Morávek
kostýmy: Paulína Bočková
produkce: Zuzana Cajtlerová, Kateřina Císařová, Jan Búrik
hrají: Tomáš Havlínek, Marta Dancingerová, Annette Nesvadbová, Jakub Koudela, Petr Šmíd, Sandra Černodrinská, Jacob Erftemeijer, Andrea Daňková, William Valerián, Richard Müller

Psáno z repríz 1. a 6. října 2014.