Společnost nám mnohdy diktuje pravidla, která určují, co máme považovat za dobré a co nikoliv. Máme tu čest být součástí honby za dokonalostí. Titulky v časopisech, reklamní spoty, vše na nás křičí – nebuď spokojen sám se sebou, chtěj víc! Zhubni, buď cool a oblékej se jako ostatní. Není důležité, jestli se ti to líbí, ale co na to řekne tvé okolí, které si tě prohlíží, vynáší soudy, zkrátka volí stejný postup jako při hodnocení uměleckých děl. Může být lidský zevnějšek považován za jistý druh umění? Kdo má právo o tom rozhodovat? A do jaké míry se vlastně lidská osobnost promítá do svého zevnějšku? Hranice jsou zde jen stěží uchopitelné. Inscenace Podoba věcí nám na tyto otázky jednoznačně neodpoví, protože pro každého z nás je odpověď jiná, subjektivní. Ale leccos nám napoví. S texty amerického dramatika, scénáristy a režiséra Neila LaButa se setkáváme v posledních letech často. Ať už se jedná o divadelní hry Tlustý prase, Bash nebo právě o Podobu věcí – všechny nás ohromí svou krutou pravdivostí, vypovídající o současném stavu společnosti, která je v některých ohledech až příliš pokřivená, především v přístupu a chování k druhým.
Příběh zpočátku vypadá až pohádkově: Kráska potká Netvora, který se do ní okamžitě bezhlavě zamiluje. Udělá pro ni cokoliv, jen aby ji učinil šťastnou. Evelyn má nad Adamem moc. Může si s ním hrát a svojí manipulací jej přetvářet k obrazu svému. Zlom nastává tehdy, když Adamovu proměnu zaznamenají i jeho nejbližší přátelé. Reakce Jenny a Phillipa jsou diametrálně odlišné. Jenny je Adamovou vnějškovou proměnou okouzlena a vidí to, co jí měsíce předtím unikalo. Naopak Jennin snoubenec Phillip se snaží Adamovi poradit, aby své priority a svůj osobitý styl tak bezmyšlenkovitě neopouštěl. On je ale k jeho radám slepý a hluchý – vidí jen Evelyn a vše ostatní pro něho pozbývá smyslu. Netuší, jak moc jeho život dokáže během několika týdnů změnit.
Režisérka Markéta Machačíková inscenaci představuje v Café teatr Černá labuť. Kavárna je ideálním místem k tomu, aby se hranice mezi diváky a herci téměř ztratila. Zážitek je díky jejímu komornímu prostředí o to intenzivnější. Půlka kavárny je vymezená pro hru; diváci sedící na krajích vzniklého půlkruhu, mají možnost sledovat reakce diváků sedících naproti nim. Protože jsou stěny za herci prosklené, máte možnost shlížet na střechy domů nacházejících se pod vámi, což navozuje příjemný pocit bezpečí. Režisérka s rozmístěním hlediště/jeviště pracuje zajímavým způsobem zvláště v poslední situaci, kdy se diváci stávají současně i účastníky vernisáže. Během světelného střihu se ocitnete na průvodní řeči k výstavě, kterou zahajuje autorka vystavovaných exponátů, Evelyn. Pozornost se přesouvá na vás – jaký názor na její exponáty máte?
Scénograf a kostýmní výtvarník Josef Hugo Čačko svou koncepci staví na běžnosti, která se odráží nejen v kostýmech, ale zvláště pak v použitém bílém nábytku IKEA. Snadněji se tak můžete s postavami a jejich marnivými problémy ztotožnit. Čačko vytváří interiéry a exteriéry za pomoci objektů charakteristických pro daný prostor. Nepotřebuje místo, v kterém se situace odehrávají detailně propracovat – prostřednictvím jasných náznaků nechává na divákově imaginaci, aby si představil park, muzeum nebo třeba ložnici. Nejde o popisnost, ale pouze o navození atmosféry, která je pro konkrétní místo tolik typická.
Na základě kostýmů je možné rozpoznat jak charakter, tak sociální zařazení jednotlivých postav. Nepříliš upravená umělkyně, naivka v rozevlátých květinových šatech, outsider v brýlích a neforemném starém oblečení a vedle něj moderně oblečený týpek s čepicí. Tyto čtyři charaktery ztvárňují herci, kteří se během představení většinou skvěle doplňují. Celá inscenace je postavena hlavně na jejich vzájemné souhře, která je znatelná obzvláště mezi Ninou Horákovou a Václavem Šandou.
Evelyn Niny Horákové je rázná, sebevědomá a svůdná studentka, kterou přitahuje vše zakázané. Suverenita a agresivita, jsou jejím prostředkem k prosazování vlastních názorů. Dramaturg Hanuš Jordan postavu Evelyn velmi zjemnil. Horáková tak ze své postavy nedělá bezcitnou mrchu, naopak, její Evelyn je přese všechno citlivá a i ona umí být nejistá jako ostatní ženy. Právě to je zřejmé hlavně při závěrečném monologu, v kterém obhajuje svůj experiment. V této situaci Evelyn ztrácí kontrolu sama nad sebou a divák má tak možnost nahlédnout pod masku, která jí pomáhá přežít ve světě umění. Svůj vysněný experiment dotáhla do konce snu a neustoupí, i když je zřejmé, že i jí je celá situace nepříjemná. Horáková svými roztěkanými nervózními gesty a napětím v celém svém těle znamenitě předvedla, že se z Evelyn nestalo až tak bezcitné monstrum. Nemůže být zcela přirozená a musí umět ony nehodící se pocity potlačit. Z rozpačitého Adama Václav Šanda v průběhu představení vypiloval sebevědomě uvažujícího muže, pro kterého už nic není takový problém jako dřív. Na začátku se setkáváme až s křečovitě nervózním mladíkem s rukama zaťatýma v pěst. K proměně nedochází pouze povrchově za pomoci kostýmu, který si Šanda převléká přímo před diváky, ale mění se i Adamovo vystupování. Václav Šanda postupně přidává postavě jistotu v sebe sama, a to vzpřímeným tělem, prací s mimikou a obzvláště pak s intonací. Při rozhovorech s ostatními nabývají jeho odpovědi sebedůvěry a nejsou tak nejisté, jako tomu bylo na začátku. Adam si za názory, které přejímá od Evelyn, pevně stojí. Zpočátku se každá jeho emoce promítne v obličeji, aby byla následně zřetelná jeho strnulost a neprůhlednost – je tak zřejmé, že i on si buduje svou masku neproniknutelnosti.
Philip Petra Borovce je od první chvíle přesný a striktní macho. Proti ženám a jejich názorům je už ze zásady vždy zaujatý. Borovec přistupuje k postavě přes karikaturu, což je zřejmé v přehnané houpavé chůzi, tolik charakteristické pro muže, kteří dávají okolí na odiv sami sebe. V situaci, kdy se Philip bojí, že ztrácí svou pozici, pracuje Borovec s nekoordinovanými gesty, kdy neví, co s rukama. Jeho nervozita se promítá i do komické intonace, doprovázené pro něj typickými vtipnými grimasami.
Jenny Anny Stropnické je ukázkovou kopií žen, které se nechávají ovlivňovat silnými jedinci. Svou postavu herečka zvýraznila především v Jennině omezenosti, hlouposti a naivitě. Vyniká obzvláště v komických situacích, jako je tomu například v momentě, kdy se Jenny snaží Adama sbalit. Trapnost, nervozitu a nejistotu v dané situaci zastírá polohlasitými poznámkami více méně sama k sobě.
Režisérka Markéta Machačíková vytvořila velmi dobrou inscenaci, která mě oslovila nejenom díky zvolenému textu, ale i díky pečlivé práci s herci. Je jisté, že pro Václava Šandu a Ninu Horákovou, v současné době studenty absolvující na KČD DAMU, je tato inscenace skvělou příležitostí, jak mohou předvést, zda mají v kariéře, kterou si vybrali, šanci. Právě proto by se takovéto mimoškolní projekty studentů měly nejen podporovat, ale mělo by na ně být i náležitě upozorňováno. Obzvlášť v případě, kdy absolventské inscenace nedosahují takových kvalit, jakých by měly. Při představení Podoby věcí se s určitostí pobavíte, i když to mnohdy bude na úkor závažnosti sdělení. Na druhou stranu je vždy pouze na vás, zda se chcete bavit nebo se ponořit pod povrch věcí, které vám tvůrci nabízejí.