Napůl v mrákotách jsem v Brně na Provázku zkoušel představení Kominické lodě, takový kabaretík z textů Ivana Wernische, s hudbou Miloše Orsona Štědroně. Složil krásné písně, jedna pasáž je dokonce taková komická operka. Herci jsou výborní, Wernischovy texty omamné, vrcholně básnické, neslušné a přidrsnělé a je to výsostná poezie bez skrupulí. Ty moje mrákoty možná přispěly k tomu, že se, jak se zdá, představení zdařilo, že je - jak se v jednom textu říká - jako sen, že plyne jako podivný sen, v němž se míchá jedno s druhým. To se mi líbí!

Nicméně jsem si uvědomil, že se to rozhodně nemusí - a asi ani nebude - líbit každému. A asi z různých důvodů. Ale to se nic nedá dělat. Lidé mají různý vkus a je nutno takovou věc respektovat. Nelze nutit milovníky čisté zábavy, takzvaného kulturního průmyslu, do zájmu o - například - „vysokou“, náročnou kulturu, do intelektuálních textů, do snahy o přemýšlení a vyvozování nějakých závěrů. Konec konců, unifikovaný vkus, byť na vyšší úrovni, než je dnešní obecný, by byl také špatným znamením.

A tak já tento chaos v názorech a pohledech vítám, ať je mi milý či nikoliv. Například jsem četl řadu kritických názorů na poslední opus režiséra Trošky, Babovřesky. Z jeho filmů jsem ani jeden nedodíval do konce, nebavily mě prostě vůbec. Důvody tu rozvádět nebudu, to je zbytečné, však jsem si to ověřil a chodit na to nemusím, nejsem masochista. Ale p. Troška patrně má tento vkus, má takový náhled na svět, život, zábavu a má i svou - a ne malou - diváckou obec, tak bych byl blázen, kdybych mu právo točit podle svého, chtěl upírat a ještě bych se o té jeho práci nějak negativně kriticky vyjadřoval, když má právě ten jiný vkus, jiný pohled na svět, ba, asi na všechno. Pokud bych byl kritikem, vyjadřoval bych se nejspíš k tomu, co mi není tak vzdálené, čemu jsem schopen a ochoten!!! porozumět, a tudíž jsem nějak disponován to analyzovat, popsat klady i nedostatky, pokusit se o nějaký sumář těch východisek, nálad, pocitů, dějů, hereckého vedení, režijního rukopisu, hudby, výtvarné stránky, všeho. To platí jak o filmu, tak ovšem i o divadle.

A poněvadž do divadel docela chodím, abych viděl, jak to dělají ostatní, poučil se, ať už v pozitivním či negativním smyslu, někdy mě zaujme kritické hodnocení v tisku, když je evidentně nepodložené, nepravdivé, tendenční nebo zmatené nebo lajdácké či zcela povrchní. Sám jsem se asi třikrát v životě, přesto, že jsem si řekl, že si těchto nekvalifikovaných zbrklých a povrchních soudů nebudu všímat, dokonce ozval. Ono z toho nic nebylo, ale aspoň jsem měl pocit zadostiučinění, že jsem se totiž vůbec odhodlal a napsal jsem k tomu své.

Chtěl jsem napsat „i v poslední době“, ale správně by mělo být „zvlášť v poslední době“ mě několik takových kritických reflexí překvapilo. Tak například hodnocení shakespearovské inscenace v ND, kde se psalo, že soubor ND nedorostl vysoké náročnosti a umění režiséra. Inscenace byla dokonce oceněna za scénografii a kostýmy. Ale já sám jsem na vlastní oči viděl, že kostýmy aktérů splývají s pozadím, čili herci nejsou ani dobře vidět, což je chyba docela základní a jinak -jen v mé řadě!!! se dost nudilo až podřimovalo nejméně pět, sedm diváků. Je mi líto, při vší úctě k jinak záslužné práci, je to prostě tak. Takže jsme snad viděli jinou inscenaci? Nebo je to kladná recenze navzdory?

Jinde jsem zase četl oslavné pajány na kus, kde byl důležitý text hry redukován na minimum a nebyl tak čitelný pro diváka, který by hru předtím neznal, nečetl. To se mi stalo vícekráte. Ale to je přece dosti důležitá věc! Tu zase nadšeně chválili představení, ze kterého bylo - s bídou - rozumět tak maximálně dvě třetiny a temporytmus veškerý žádný, jen hluk a spěch, bez oddechu. Někdy zase si všimnu, že věci nebo rekvizity, i jiné momenty, které se někde objeví, jsou tam implantovány zvnějšku, uměle, jsou naroubovány, ale se svým podnožím, s tématem, smyslem, celou inscenací, nesrůstají. Jsou to neorganické ornamenty na těle mnohdy docela zajímavého představení, jen režisérům nebo snad výtvarníkům se zdá, že to potřebuje okrášlit, dozdobit, vyšperkovat.

A tu si říkám, jak je možné, že si toho kritici nevšimnou? Mnohdy mívám pocit, že právě oni jsou tvůrci mód a nekritického nadšení a na druhé straně nejsou schopni vytvořit si, co by jim nejvíce slušelo, kritický, poučený, kvalifikovaný rozhled a trochu i odstup, ba nadhled. Věci je třeba posuzovat v kontextu, tvůrčím, dobovém, interpretačním, ve všech oblastech. A to se, bohužel, mnohdy neděje a často se na tom negativně podílejí právě kritici, až na malé výjimky, ovšem, což je s podivem.