Little boy lost
Lenka Skalická

Krakowský festival nás přivítal inscenací Little boy lost režiséra Paweła Passiniho. Tvůrci v ní líčí příběh malého chlapce, který se vydává do světa internetové hry, aby v něm našel a zachránil svého ztraceného bratra. Tento virtuální prostor je plný nástrah, které komplikují mladému hrdinovi cestu. V tomto smyslu si tvůrci předsevzali, vytvořit vizuálně působivou scénu, která kopíruje fantazijní prostředí dětských počítačových „gamesek“, a to i s hrozivými pavouky, bojovníky a zloduchy číhajícími za každým rohem. S přibývajícím počtem nových postav a množstvím světelných efektů, které by vystačily na samostatnou show, jsem se v ději hry pomalu začala ztrácet.  Představení se pro mě tak stalo spíše efektní podívanou. Informace, zdali hlavní hrdina opravdu dospěl k vytyčenému cíli, zanikla v závěrečném varovném proslovu o nebezpečí moderních technologií. Tento konec příliš nekorespondoval s nastaveným žánrem pohádkového příběhu a působil tak spíše jako závěr z utopistického románu.

 

Metafyzika dvouhlavého telete
Veronika Švecová

Inscenace Natalie Korczakowské velmi suverénně, a přesto vlastně po smyslu předlohy vycházela z Witkacyho stejnojmenné hry o cestě jednoho neurotického chlapce k poznání sebe sama na pozadí rodinné výpravy do tropů a střetu s tamní exotickou chorobou. Celé představení byl na první pohled jeden velký zmatek. Rozhovory hlavního hrdiny s podivnou postavou Královny/Boha, psychedelické výjevy odkazující k halucinogenním drogám, repetetivní chvástání se svým značkovým majetkem, sarkasticky patetická scéna o smrti matky inspirovaná Bergmanovými Šepoty a výkřiky, které narušuje skupinka neodbytných přehnaně bezprostředních a extrovertních studentů, dále muži v ženských šatech na podpatcích (mimochodem jak je možné, že někteří pánové jsou si na jehlách tak jistí, a ještě jim to dodá na mužnosti a sex-appealu?), pátrání po biologickém otci, nelogické dějové zvraty (když už se nějaký ten mikroděj objevil) nebo třeba afroamerický kovboj, který texaským přízvukem drmolí svá poselství. To vše je tak vyšinuté, že nikdy nevíte, co přijde dál, ale ve výsledku to stejně celé dává smysl. Možná je to tím, že tahle šílená jízda končí v jednu ráno, možná tím, že herecké výkony byly neuvěřitelně energické i přesné ve střídajících se stylizacích. Ať je to čím chce, hledání vlastní identity a toho, co ji formuje, najednou nezní jako klišé napasovatelné skoro na jakékoliv umělecké dílo, ale jako důležitá existenciální otázka, která po sledování Metafyziky dvouhlavého telete vyvstane jako společný jmenovatel sledu nejrůznějších a zároveň velmi poutavých bizarností.

 

Strach?
Tereza Stejskalová

Náš poslední festivalový den v Krakowě na festivalu Boska Komedia přinesl mnoho divadelních zážitků, ovšem ten nejděsivější jsme získali na představení Strach (režie Malgorzata Wdowik) v divadle Stary Teater.

Na scéně se objevilo pouze 5 herců, kteří zobrazovali jakési monstra v maskách. Během představení si diváci nasadili sluchátka. Ta měla dokreslovat „děsivou“ atmosféru. Mínus ovšem byl, že se často na jevišti nic nedělo, v sále byla úplná tma a do uší nám pouštěli především uspávací zvuky, šepoty či melodie. Takže nakonec jsme největší strach měli asi z toho, že usneme. A jestli měla celá podívaná navodit atmosféru hororu, tak možná pouze nechutnými videoprojekcemi v zadní části hrací plochy. Nic se tedy nestalo, když jsem zavřela oči a část představení prospala. Jen teď neustále přemýšlím o tom, zda to byla pouhá nadsázka a nebo to bylo myšleno opravdu vážně. Protože to mě opravdu děsí.

 

We are leaving.
Marek Linhart

Inscenace We are leaving vznikla na základě dramatu izraelského spisovatele Hanocha Levina „Suitcase Packers“ s podtitulem „Comedy with Eight Funerals“. Režisérem je jeden z nejvýznamnějších současných polských režisérů, umělecký šéf varšavského Noweho Teatru Krzysztof Warlikowski.  Co se týče prostoru, je inscenace bohatě koncipovaná a odehrává se ve velkém „širokoúhlém“ scénickém měřítku. V Krakowě se představení konalo v jednom z tamějších nejnovějších divadel Łaźnia Nowa Theatre, které se pyšní skutečně obrovskou halou, kam se inscenace mohla vměstnat.

Během téměř čtyřhodinové, v ospalém rytmu vedené, tragikomedie, se řeší absurdita lidské existence. Zejména mladé postavy projevují velké úsilí se někam posunout, odpíchnout se od rodiny, kořenů, hledat štěstí, plnit si své sny, odejít pryč, začít si žít svůj „americký sen“,  apod. Nakonec ale jejich životy skončí stejně – a sice smrtí, což je asi pravděpodobně jediná šance na skutečný „odchod“.

Z mého pohledu se jednalo o jedno z nejlepších představení, co jsme mohli za těch pár dní na festivalu shlédnout a přikláním se k názoru, že vidět cokoli od Krzysztofa Warlikowskiho by měla být nutnost každého divadelníka. A to i třeba z poslední řady, jako tomu bylo v mém případě.  

 

Strýček Váňa
Adéla Kalusová

Po náročné cestě s Českými dráhami jsme dorazili do Krakowa. Se zpožděním, což se dalo předvídat. Téměř osmihodinová cesta nás vskutku nečinila šťastnými, ale prahli jsme po neopakovatelných zážitcích s polským divadlem. Po první inscenaci jsme s mírnou únavou a zděšením, že polské děti mají evidentně pro strach uděláno, nedočkavě čekali, s čím se předvede Ivan Vyrypajev. Naše představa - šokující Strýček Váňa, tak jak jsme ho nikdy neviděli a už ani nikdy neuvidíme. Ano doufám, že takhle inscenovaného Čechova bez jakékoli aktualizace a režisérského vkladu už nikdy neuvidím. Aby však nedošlo ke křivdě, přeci jen se dostavil úžas. Celá scéna byla zastavěna živými stromy. Mou pozornost tedy zaměstnávaly jehličnany. Přemýšlela jsem, jestli chodby divadla pak vypadají jako chodníky na tři krále, když většina z nás likviduje vánoční stromky. Realistickou scénu tohoto formátu už asi jen tak nepotkám. A pokud bych se ztratila v myšlenkách na to, jak tam ten les dostali, v pravém horním rohu neonově zářil nápis Wujaszek Wania. Děkuji.