Tereza Durdilová
Zdeněk Kasper
Hana Malaníková
Norbert Žid

I v tomto čísle pokračujeme v cyklu rozhovorů, který se v současném akademickém roce zaměřuje na Katedru autorské tvorby a pedagogiky. Po rozhovorech se studenty přicházejí na řadu absolventi katedry. Hovořila jsem s Terezou Durdilovou, Zdeňkem Kasperem a s Hanou Malaníkovou. Jsem přesvědčená, že by rozhovor nebyl úplný, kdyby se jej nezúčastnil alespoň jeden ne–absolvent. Proto jsem se rozhodla dát prostor také Norbertu Židovi, prvnímu oficiálně vyloučenému studentovi této katedry.

Co pro vás během studia znamenala osobnost zakladatele KATaPu Ivana Vyskočila?

TD: Když jsem se s ním setkala poprvé na chodbě DAMU, byl to pro mne ohromný zážitek. Vnímala jsem, jak je zvědavý na to, kdo jsem a co dělám. Otevřel se mi s ním úplně jiný prostor komunikace, než jsem do té doby měla možnost na DAMU poznat. Spoustě věcem, které říkal, jsem nejdřív nerozuměla, a postupně mi docházelo, co studium u něho obnáší. Byla to, myslím, součást jím zamýšle - ného chaosu. Vyskočil touží po tom, aby se studenti hledali sami, a nechce je zformovat podle svého.

ZK: Pan profesor mi dodal odvahu k tomu, abych se na DAMU vůbec přihlásil (vždycky to totiž byl můj takový nezveřejněný sen). Když jsem na Karlově univerzitě studoval obor etopedie/psychologie, shodou náhod mi byla vedoucí mé diplomové práce paní Eva Vyskočilová. Chodíval jsem k nim domů a občas jsem snědl p. Vyskočilovi nějakou polévku, štrúdl a tak. Seznámili jsme se, když se rozčiloval, kde je ta polévka, co tam měl! K panu profesorovi se pak, ani nevím přesně jakou cestou, dostaly některé mé texty. Jednou přijel do mé hospody v Jindřichově Hradci a řekl mi, že bych měl s tím vším – tvorbou a talentem – něco dělat, že by byla velká škoda to nezúročit. Během studií brzdil moji hyperaktivitu a konkrétně “šumlování“. Hodně jsme se spolu bavili o životě v hospodě, který mi upřímně záviděl (mít svou hospodu byl prý jeho největší životní sen), a o psychologii, protože ji také vystudoval.

HM: Samozřejmě mě hned zaujal a fascinoval. Člověka velice hřeje, když si ho pedagog hned od začátku pamatuje, a Vyskočil má tenhle osobní vztah ke každému studentovi. K tomu má ještě schopnost vyzdvihnout na vás to podstatné. Je velmi silné, když vstoupíte s takovým člověkem do pedagogického vztahu. V jisté fázi svého studia jsem jemu a jeho pohledu na divadlo bezvýhradně propadla a myslím, že jsem nebyla sama. Stane se to velmi snadno.

NŽ: Byl to jeden z mála lidí na katedře, u něhož jsem měl pocit, že mě chtějí skutečně posunout. Na rozdíl od některých jiných pedagogů, které jsem tam poznal, má velký smysl pro hravost a je laskavý.

Ve které oblasti aktuálně profesně působíte?

TD: Mé aktivity jsou celkem nesourodé. Nedávno jsem se režijně a scénograficky podílela na vzniku dvou inscenací programu v Archa.lab. Dlouhým vývojem jsem se dostala k dokumentárnímu divadlu, v němž jsou aktéři sami nositeli zážitků, které tvoří tématiku inscenace. Podílím se také na projektech, jež s divadlem souvisejí vzdáleně. Ten aktuální se jmenuje Kreativní partnerství pro rovné příležitosti. Jedná se o spolupráci mezi umělci, pedagogy a žáky základních škol na tom, jak získávat znalosti kreativním způsobem. Figuruji zde momentálně jako koordinátor.

ZK: Především jsem hospodský, psycho–designér a drobný farmář. Před několika lety psali o naší rodině v příloze Mladé fronty Dnes jako o nejstarším rodu hospodských na Jindřichohradecku. V roce 1839 jsme přišli ze západu do Jindřichova Hradce a zrekonstruovali tam hotel a od té doby nikdo nebyl ničím jiným než hospodským. Děda říkal: „Narodili jste se jako hospodští, budete hospodskými!“ Vedle toho se ale věnuji různým jiným profesím – jsem totiž trochu hyperaktivní (pan profesor říkal, že jsem akumulátorem katedry a že je v mé přítomnosti i zkoušení ostatních energičtější). Teď například navrhuji design jednoho hotelu a několika osob… Občas pracuji jako vizážista a stále se věnuji psychoterapii.

HM: Už třetím rokem pracuji jako zdravotní klaun, což je moje zamilované povolání. Mimo to asistuji na KATaPu hereckou propedeutiku a učím v dvouletém kurzu Kreativní pedagogika – pedagogická kondice, který se letos už po čtvrté otevírá na DAMU v rámci celoživotního vzdělávání. Už patnáct let se věnuji divadelní improvizaci. A deset let hrajeme s mojí spolužačkou Evou Čechovou z KATaPu cyklus částečně improvizovaných autorských představení, takový seriál našich životů, zvaný Boršč.

NŽ: Věnuji se herectví – v divadle (Na zábradlí, Meetfactory, Alfréd ve dvoře), ale v poslední době více natáčím pro televizi a hraji ve filmech (TV filmy – Lehká jako dech, režie: Vít Olmer, seriál Cesty domů atd.). K tomu učím jógu.

Uživíte se prací ve svém oboru?

TD: Když dáme s mým mužem peníze dohromady, tak to není špatné, i když to samozřejmě někdy dře. To znají asi všichni, kdo jsou na volné noze.

ZK: Živí mě práce v mé hospodě, design a ostatní drobnější činnosti. Za současných okolností bych se hraním–improvizací neuživil. Když jsem dokončil KATaP, bylo mi už přes čtyřicet a dostal jsem několik příležitostí. Znamenalo to většinou, že mám jet do Prahy a tam dělat pár minut křoví. Na to jsem neměl čas. Musel jsem splácet úvěr a také uživit rodinu. Na jednom workshopu si mě ke spolupráci vybral Jaroslav Dušek a párkrát jsem si i zahrál ve filmu a zazpíval v muzikálech. Myslím, že kdyby byl KATaP moje první škola a já zůstal v Praze, tak bych měl snad určitou šanci se té improvizaci a hraní profesionálně věnovat. Teď už je mi přes padesát, úvěr mám splacený, tak bych mohl něco vzít. Jenže jsem starý, tak se na mě asi všichni již pěkně vy…

HM: Trvalo mi asi čtyři nebo pět let, než se mi nabalilo tolik práce, abych měla normální měsíční příjem. Teď jsem na mateřské, tak jsem v trochu jiné situaci, ale předtím jsem se normálně uživila. Dělala jsem věci, které mě zajímaly, a jednou za čas přišla příležitost z komerční sféry.

NŽ: Dost těžko. Vždy jsem KATaP vnímala jako místo, kde se studenti kultivují ve schopnosti odhalovat stereotypy u sebe i u svého okolí a mohou získat schopnost vytvářet konzistentní výpovědi. Přestože mi taková průprava připadá velice užitečná, mám za to, že se absolvent KATaPu těžko uplatní v praxi, pokud se během studia nevěnoval paralelně některému úžeji vymezenému oboru.

Jakým aktivitám jste se věnovali při svých studiích? Byla pro vás jistá nevyhraněnost katedry přínosem? 

TD: Na KATaP jsem přestoupila, když jsem už měla bakaláře z Katedry scénografie a rok studia na Katedře divadelní antropologie, které v té době bohužel skončila akreditace. Tenkrát nás tam z antropologie přestoupilo víc. Zůstali jsme „viset“ bez dosaženého titulu a Vyskočil nám nabídl, že si magisterský program můžeme dokončit u něho. Neměla jsem tušení, co je KATaP zač. Nakonec jsem tam absolvovala i doktorské studium, které mi trvalo snad sedm let. Od začátku jsem se účastnila různých mimoškolních divadelních projektů, především scénograficky nebo např. jako iniciátor multidisciplinárních projektů v netradičních prostorech. Nevyskytovala jsem se na katedře zcela pravidelně, ale současně jsem cítila potřebu být tam přítomná. Studium pro mě bylo důležité, protože mě vedlo k tomu, abych divadlo pochopila i zevnitř a zažila na vlastní kůži vztah mezi aktérem a divákem. Když jsem dělala čistou scénografii, mrzelo mě, že stojím trochu mimo a v konečné fázi, když jde do tuhého, už v podstatě nejsem součástí tvůrčího procesu.

ZK: Na KATaPu jsem měl individuální plán. Do Prahy jsem dojížděl rovnou ze zaměstnání po pracovně probdělé noci. Studium pro mě bylo hrou, v níž se mi otevíral nový prostor, neskuteč- ně jsem si to užíval, i když to nebylo lehké skloubit s prací.

HM: Když jsem na KATaP nastoupila, měla jsem za sebou čtyři roky bakalář- ského studia na žurnalistice a v některých aktivitách odtamtud jsem pak dál pokračovala. Například jsem se každý rok pracovně účastnila Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, a jezdím tam dodnes. Dál jsem až do narození syna učila dramatickou výchovu na libeňském gymnáziu PORG nebo scénáristicky spolupracovala s Českou televizí. Na KATaPu mě sice nikdo nevybavil praktickou sadou nástrojů, ale naučila jsem se, jak vědoměji a přirozeněji zacházet s tím, co už mám jinde nastudováno a ozkoušeno. V mých aktivitách mě motivovaly hlavně přirozené dispozice. Vždycky mi byla vlastní chuť psát a pracovat s textem, a také jsem se od malička zajímala o pedagogické dovednosti – jak něco sdělovat nebo sdílet s ostatními.

NŽ: Na KATaP jsem šel především proto, že jsem chtěl dělat praktické divadlo. Líbila se mi představa, že by cílem studia bylo divadlo, jaké dělá například Vyskočilův žák z Lidové školy umění Jaroslav Dušek ve své Vizitě. Brzo jsem ale zjistil, že většina pedagogů chápala předmět studia na KATaPu úplně jinak, než jsem si představoval, a zdálo se mi, že vedení katedry absolutně nemělo ujasněné, jaký má být profil absolventa. Každopádně nechtěli mít s divadelními katedrami nic společného, což mě překvapilo. Nakonec to dopadlo tak, že jsem na KATaP moc nechodil a začal jsem hrát s lidmi z KALDu v DISKu. Na naší katedře to neradi viděli a vznikaly kvůli tomu konflikty, s čímž pak souviselo i to, že jsem byl první student, kterého kdy odtamtud vyhodili. Myslím si, že je studium na KATaPu celkově o dost náročnější než na KČD nebo na KALDu, pokud se studenti chtějí prosadit v divadle. Na ostatních katedrách se počítá s tím, že se herec v improvizaci zkultivuje především celoživotní praxí a škola mu poskytne hlavně řemeslnou průpravu. Na KATaPu jde o improvizaci ve stejné míře jako o řemeslo, což je těžké zvládnout. Podle mě by byla tato katedra nejužitečnější, kdyby fungovala jako povinná nástavba pro absolventy KČD a KALDu. Uvolnili by se díky ní a naučili by se civilnosti, ale řemeslná vybavenost, kterou předtím získali, by se z nich nevymazala. Pak bych si dovedl přestavit, že by z KATaPu vycházeli lidé jako Jaroslav Dušek nebo Martin Zbrožek.

Máte pocit, že má KATaP sklon své studenty v něčem negativně ovlivnit?

TD: Výsledkem Vyskočilova vedení může být pocit, že je člověk stále na začátku, a žije v takové bezbřehosti. Když se mě někdo zeptá, jaká je moje profese, není jednoduché odpovědět. Jsem špatně zařaditelná. Proto, když někdo například potřebuje scénografku, tak za mnou nepřijde. Není si jistý, jestli se scénografii stále věnuji, atd. Kdybych se ale soustředila na jediný obor, nestačilo by mi to. To je „problém“, který si s sebou nesu odjakživa, a studium na KATaPu mi ho pouze pomohlo přijmout a rozšířilo moje obzory.

ZK: To si nemyslím, ale určitě může pozitivně rozvíjet tu deformaci, kterou už máte.

HM: Člověk tam snadno získá pocit, že všechno, co dělá, je zajímavé. Souvisí to s tím, že studium probíhá hlavně skrze trpělivé povzbuzování. Když dialogy šlapete trochu špatným směrem, tak vás pedagogové jemně navigují, že to možná není ono, ale nikdo vám nic nezakáže. Pod pojmem „autorské divadlo“ se tak může skrývat představa, že je naprosto v pořádku cokoliv, co na jevišti uděláte, i když tomu třeba nikdo nerozumí nebo to nemá žádné divadelní řemeslo.

NŽ: Studium může být pro některé studenty hodně psychicky náročné. Často se stávalo, že se hodiny, které podle mě měly být hravou improvizací, zvrhly v psychoanalytické terapie, kde se studenti dozvídali především informace o tom, jak jsou psychicky nastavení. Naše spolužačka v průběhu studia spáchala sebevraždu a tento přístup jí podle mě zrovna nepomohl.

Věnujete se ještě dialogickému jednání1 (dále jen DJ)?

TD: Ano, celkově už to, myslím, bude třináct let. Dlouho jsem byla na mateřské, a tak jsem se nemohla dialogickému věnovat zcela pravidelně. Teď se k tomu ale zase dostávám. S Evou Čechovou asistuji DJ na KATaPu, což je pro mě zajímavá škola.

ZK: Když jsem KATaP dokončil, dostal jsem možnost dělat přísedícího asistenta DJ, ale mně to nakonec připadalo opravdovější tady. Práci v hospodě vidím jako hru. Je to velká psychologie a improvizace zároveň. Snažím se povzbuzovat hosty k tomu, aby spolu komunikovali. Když třeba nastane vhodná příležitost, vyzvu je, aby své rozhovory propojili. Nakonec, dialogickému jsem se věnoval už za svých studií na psychologii, jen jsem tenkrát nevěděl, že to je dialogické. Říkal jsem tomu „jekyll–hydeismus“. V hlavě mi jeli dva kluci, kteří se spolu hádali a občas se i shodli. Někdy se dramaticky dohaduji i s tím nahoře.

HM: Zkouším více méně pravidelně už patnáct let. Od té doby, co jsem skončila doktorské studium, chodím na katedru alespoň jednou týdně. Například i proto, že DJ také asistuji, a to se bez vlastního zkoušení dělá dost špatně.

NŽ: Ne. Dialogické mi nahrazuje jóga. Jde tam také o to, aby člověk celoživotně usiloval o existenci v plné přítomnosti.

V čem například pro vás spočívá kondice, k níž jste se během dlouhodobého zkoušení dobrali?

TD: Zatím nemohu říct, že bych se dobrala nějaké konstantní kondice. Ale pozoruji, že dlouholetí frekventanti DJ jí skutečně vládnou. Co se studia na KATaPu týče, je součástí procesu zkoušení DJ postupné uvědomování si svého vlastního tématu. K jeho zpřesňování slouží také například autorské čtení, které je důležitou součástí výuky na KATaPu. Postupem času by se měl student KATaPu naučit být v situaci DJ naplno přítomen a uvě - domovat si vše, co se mu děje jak po stránce psychické, tak i tělesné, a využívat všechny impulsy. Do kvality DJ se promítá také pokrok, který student udělal v ostatních předmětech. V tom mimochodem spočívá podle mě výhoda nás, kteří jsme se k dialogickému dostali na KATaPu. Když někdo zkouší mimo katedru, už nemusí mít tuto doprovodnou průpravu. Díky hlasové výchově jsem například mohla zkoumat, jak poslat hlas do prostoru tak, aby se vrátil. Komunikace jednajícího s prostorem je pro kvalitní DJ, stejně jako pro jakékoli veřejné vystupování, klíčová. Což bylo také jedním z hlavních témat mé disertační práce.

HM: Díky tomu, že se dovedu více soustředit paralelně na své vystupování i na reakce okolí, jsem teď snad lépe vybavená k tomu, abych i v banalitě dokázala nalézt a zdůraznit přesah, který by mohl být zajímavý pro ostatní. Dialogické už pro mě není tak plné překvapení, jako tomu bylo na začátku, protože jsem si postupem času uvě - domila, že se mi v něm neustále vrací několik témat a figur. Hodně mě teď zaměstnává otázka, jak to udělat, abych se i v této situaci dokázala překvapovat. Vyskočil říká, že takové zkoušení může být zajímavé právě tím, že si člověk začne vytvářet série.

Co nejcennějšího vám studium na KATaPu přineslo?

TD: Objevila jsem vnitřní jistotu v tom, že je dobré hledat, otvírat se novým věcem a nesnažit se mít všechny problémy hned vyřešené. Vyskočil vždycky říkal, že absolventi jeho katedry nebudou mít připravenou nějakou přihrádku, ale budou si muset práci sami vymyslet. Snažím se na tom pracovat. Hledat svá vnitřní témata i nové výzvy.

ZK: Díky KATaPu jsem se stal harmoničtějším a srozumitelnějším lidem. Dokážu teď lépe ovládnout svou hyper - aktivitu a tendenci předbíhat se v myšlenkách. Na přednesu jsem se například naučil víc si hrát se slovy a užívat si je. A hlavně jsem poznal pana profesora a plno dobrých a zajímavých lidí!

HM: Studium mě podpořilo v podnikavosti. Určitě to souvisí i s DJ. Během těch let, co ho zkouším, jsem se naučila vní - mat reálnou situaci spíše jako hru a mít nad ní nadhled. To, že mám v hlavě zmatek a nevím, odkud začít, je reálný problém, a já vidím neskutečné kouzlo v možnosti si s ním pohrávat. Tak i jinde, když chci něco udělat, nečekám, až nastanou nejvhodnější podmínky, ale zkouším je sama nastolit.

NŽ: Do určité míry jsem se tam naučil improvizaci a pohotové reakci na nečekané situace na jevišti. Postupně jsem si zvykl na určitý modus, jak se mám na jevišti cítit, aby to fungovalo. Zbavil jsem se trémy a přišla citlivost vůči nápadům. Řekl bych, že se ve mně uvolnila hravost. V tom mi pomohl především Ivan Vyskočil a Václavka Křesadlová. Velmi užitečný mi také připadal předmět Improvizace ve více lidech, protože jsme si v jeho rámci mohli tříbit schopnost naladit se na druhého. Také jsem si zkusil psát texty na Autorském čtení, což mi připadalo jako výborná možnost, kterou bych na jiných katedrách asi nedostal.

1 Autorizované heslo „Dialogické jednání“ si můžete přečíst na internetových stránkách www.ivanvyskocil.cz, konkrétně zde: http://www.ivanvyskocil.cz/html/dialogicke.html. Uvádím alespoň jednu z úvodních pasáží hesla: „Základem je zkušenost a zakoušení stran jednání (mluvení, hraní) sám se sebou (s vnitřním partnerem resp. partnery) zpravidla o samotě. Dále pak jde o to, učit se a naučit se podobně spontánní, hrající a spoluhrající jednání (chování a prožívání) produkovat veřejně, v situaci „veřejné samoty“ (…), za přítomnosti a pozornosti diváků. V situaci, kdy „jako kdyby“ druzí, diváci, při tom nebyli, s vyloučením zejména zrakového a taktilního kontaktu.“